Čís. 1701.

Tuzemské soudy jsou příslušný pro žaloby na rakousko-uherskou banku.
(Rozh. ze dne 30. května 1922, R II 244,22.) K příkazu vídeňské banky A. ze dne 9. února 1919 vyplatila rakousko-uherská banka filiálka v Brně dne 10.02.1919 brněnské filiálce banky A. 3 000 000 K. Bankovní úřad čs. ministerstva financí žádal po té na brněnské filiálce banky A. vrácení vyplacených peněz, ježto výplata odporovala nařízená ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n. Filiálka 3 000 000 Kč skutečně vrátila a žádala je pak od rakousko-uherské banky ve Vídni, spatřujíc zavinění její v tom, že nejednala dle nařízení čís. sb. 57/1919, ač o něm musela věděti. Žalovaná rak.-uh. banka vznesla proti žalobě zadané na obchodním soudě v Brně, jehož příslušnost odůvodnila žalobkyně předpisem § 99 j. n., námitku místní nepříslušnosti, ježto ku žalobě proti rak. uh. bance jest dle čl. 95 jejích stanov výlučně příslušným obchodní soud ve Vídni. Soud prvé stolice námitce místní nepříslušnosti vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Čl. 5 uv. zák. k j. n. zachoval výslovně v platnosti výsadu poskytnutou čl. 95 stanov rak.-uh. bance co do soudní příslušnosti. Zákonem ze dne 28. řijna 1918, čís. 11 sb. z. a n. zůstal čl. 5. uvoz. zák. k j. n. v platnosti i v republice Československé a nebyl dosud zrušen. Že by však vzhledem k změněným státoprávním poměrům ho nebylo lze používati, nelze všeobecně tvrditi, neboť v mírové smlouvě v St. Germain en Laye (čl. 206 bod 7) uznaly smluvní strany, tudíž i republika Československá platnost stanov žalované banky. Žaloby proti rak.-uh. bance jest proto i nadále podávali u obchodního soudu ve Vídni. Rekursní soud zamítl námitku místní nepříslušnosti. Důvody: Nemůže býti sporu o tom, že rozpadnutím říše Rakousko-uherské v roce 1918 a vytvořením nových nástupnických státu poměry právní v těchto státech se změnily do té míry, že k nim při rozhodování otázky příslušnosti v tomto případě nutno vzíti zřetel. Zásadou, všeobecně uznávanou, jest, že občan a příslušník státu, v tomto případě žalobkyně jako příslušnice republiky Československé, má právo i nárok na to, by se mohla dovolati práva u soudů tuzemských. Toto právo občana a příslušníka kteréhokoliv státu má svůj podklad ve výsostních právech toho kterého státu, v tomto případě republiky Československé. Z ustanovení čl. 206 bod. 7. mírové smlouvy St. Germainské vyplývá po názoru soudu rekursního pouze to, že likvidátoři bývalé rakousko-uherské banky jako takoví při provádění likvidace jsou povinni šetřiti všeobecných předpisů platných pro vedení rakousko-uherské banky, nikoliv však že platnost statutu rakousko-uherské banky v celku jako zákona v Rakousko-uhersku platného se uznává i pro oblast republiky Československé a že tudíž tím i výlučná příslušnost zemského jako obchodního soudu ve Vídni ve sporech rakousko-uherské banky republikou Československou byla připuštěna. Však i kdyby tomu tak bylo a republika Československá mírovou smlouvou St. Germainskou skutečně příslušnost zemského jako obchodního soudu ve Vídni pro spory býv. rakousko-uherské banky byla připustila, nemohlo by toto připuštění příslušnosti cizozemského soudu způsobiti, že by tato příslušnost zemského jako obchodního soudu ve Vídni pro spory bývalé rakousko-uherské banky byla výlučnou, poněvadž tím samým zasáhnuto by bylo v práva příslušníků republiky Československé, neboť by jim byla odňata možnost svého práva u tuzemských soudů se dovolati, nač nesporně mají nárok. Pro předpoklad, že by republika Československá mírovou smlouvou St. Germainskou toto právo svých občanů a příslušníků byla chtěla omezili, neposkytuje mírová smlouva St. Germainská ani jiné, v republice Československé platné zákony žádného podkladu. V důsledcích toho musí, i když by smlouvou St. Germainskou příslušnost zemského jako obchodního soudu ve Vídni pro spory býv. rakousko-uherské banky byla připuštěna, příslušníkům republiky Československé býti dána možnost, aby se svého práva také před tuzemskými soudy, když pro to jsou zákonné předpoklady dány, mohli dovolati. V tomto případě opírá žalobkyně příslušnost zemského jako obchodního soudu v Brně o ustanovení § 99 odstavec prvý a třetí j. n. Předpoklady pro tuto příslušnost tuzemského, soudu jsou dle stavu spisů nesporně dány a v důsledcích toho jeví se dovolaný zemský jako obchodní soud v Brně k projednání této záležitosti příslušným.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Vzhledem k námitce nepříslušnosti československých soudů řešiti jest otázku, zda platí pro soudy československé čl. 95 stanov rakousko-uherské banky, schválený zákonem ze dne 3. srpna 1911, čís. 157 ř. zák. a potvrzený čl. 5 uvoz. zák. k j. n. Dle tohoto čl. 95 bylo lze podati žaloby proti rakousko-uherské bance vztahující se na obchodní věci výlučně u obchodního soudu ve Vídni. § 2. zákona ze dne 28. října 1918 čís. 11 sb. z. a n. ponechal všecky dosavadní zákony a nařízení v platnosti pro stát československý. Účel tohoto zákona byl zřejmý. Existence státu není možná bez právních norem, a nebylo možno se zařízením českosl. státu upraviti veškeré poměry novými právními předpisy, vydanými jen pro stát československý. Bylo proto nutně ponechati v platnosti právní předpisy plativší do oné doby pro bývalé císařství rakouské. Na druhé straně vyplývá z povahy věci, t. j. ze zřízení samostatného státu čsl., že mohly býti ponechány v platnosti skutečně jen ony právní normy, jež srovnávají se s novým řádem státním, ne však předpisy odporující samostatnému, nezávislému postavení nového státu. Ovšem bylo stejně nemožno zjistiti a vyloučiti veškeré tyto předpisy. Bylo by proto nutno, aby soudy samy uvažovaly, které normy pozbyly platnosti zřízením státu čsl. Časem byly sice některé z těchto předpisů výslovně zrušeny a případně jinými nahrazeny, přes to však vyskytují se zákonná ustanovení, ponechaná všeobecným předpisem v platnosti, odporující však novému řádu. Dospěl-li soud k přesvědčení, že ustanovení ta nesrovnávají se se změněnými poměry státními, nemůže uznati jich závaznosti, třebas dosud nebyla výslovně zrušena. Takovým předpisem je i čl. 95 stanov rak. uh. banky, jenž by donucoval příslušníky čsl. státu, by podávali žaloby na banku tu jen u cizozemského soudu. Banka rakousko-uherská je dnes stranou, nemající sídla v tomto státě. § 99 j. n. poskytuje možnost vznésti žaloby proti těmto stranám u zdejších soudů, je-li zabezpečena vykonatelnost rozsudku exekucí na jmění v tomto státě se nacházející. Předpisem tím, platícím nesporně nadále i pro čsl. stát, má býti zabezpečena příslušníkům jeho možnost domáhati se práva proti cizozemcům u zdejších soudů. Není myslitelno, že by byl zákonodárce zamýšlel poskytnouti cizozemskému peněžnímu ústavu, jakým je žalovaná banka, zvláštní výhody v tomto směru v neprospěch svých státních příslušníků. Mohla proto rak. uherská banka dovolávati se výlučné příslušnosti vídeňského obchodního soudu pro oblast bývalého státu rakouského pouze, dokud stát ten trval a činnost její vztahovala se na celé jeho území, čímž byla výhoda jí poskytnutá skutečné odůvodněna. Tento důvod pominul však pro území čsl. státu jeho zřízením. Vzhledem k tomu je účinnost § 95 stanov vyloučiti pro území čsl. státu i za platnosti zákona z 28. října 1918. Čl. 206 mírové smlouvy Saint-Gcrmainské nelze na daný případ použíti. Z odstavce 1—5, 8 a násl. je patrno, že čl. 206 má na mysli bankovky vydané rak. uherskou bankou. Stanoví-li odstavec 7., že při likvidaci mají komisaři šetřiti ustanovení bankovních stanov, nelze z toho dovoditi, že ponechány byly tím v platnosti také předpisy o příslušnosti vídeňského soudu pro spory, vzniklé ze soukromoprávních poměru mezi bankou a příslušníky čsl. státu. Odstavec 7 čl. 206 lze vykládati pouze v souvislosti s ostatními předpisy tohoto čl., a vztahovati jej pouze na likvidační řízení jím upravené.

Citace:

č. 1701. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 540-543.