NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 2247.

Jde o podílnictví na krádeži (§ 185 tr. zák.), stěžuje-li pachatel majiteli ukradené věci opětné její nabytí, třebas se jejího ukrytí činně nesúčastnil.
(Rozh. ze dne 14. ledna 1926, Zm II 515/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 25. září 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podílnictví na krádeži podle §§ů 185, 186 písm. a), b) tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost napadá závěry, k nimž dospěl nalézací soud v otázkách, zda bylo jednání obžalovaného ukrýváním a zda se stalo beztrestným včasnou nápravou škody. Výrok nalézacího soudu o oné otázce je stížností napaden jak po stránce formální, tak i po stránce právní. Po právní stránce namítá zmateční stížnost, že pouhé, úplně trpné chování se pachatelovo, jakým bylo ponechání kradené věci v úkrytu zlodějem zvoleném není žádnou z činností §u 185 tr. zák., z nichž ukrývání předpokládá takovou činnost, kterou se znemožňuje neb alespoň ztěžuje opětné nabytí věci osobou k ní oprávněnou, najmě majitelem neb osobou k pátrání po věci povolanou. Než ve skutkovém ději, jenž tvoří skutkový podklad rozsudku, nešlo o pouhou nečinnost obžalovaného. Rozhodovací důvody prvé stolice vyslovují: 1. že jest prokázáno, že obžalovaný trubky (jiným) ukradené u sebe ponechal, dokonce velmi pečlivě uschovány, 2. že k vědomí obžalovaného, že kradené věci ukrýval, ukazuje celé jeho chování se před komisí, obzvláště okolnost, že nechtěl komisi zavésti do kůlny, tvrdě nepravdivě, že má kočár na správě, další okolnost, že nechtěl zprvu otevříti nadsklepí, kde trubky byly později nalezeny, a tvrzení jeho, že nemá více trubek, než ty, které snad komise na dvoře našla. Třebaže stížnost vytýká větě čís. 2 i nejasnost, spočívající prý v tom, že z rozsudkového údaje není zřejmo, zda ve vylíčeném chování se obžalovaného shledává se nějaká činnost ukrývací, nemůže býti důvodné pochybnosti o tom, že nalézací soud zjišťuje také skutečnosti v této větě naznačené a opodstatňuje i jimi pojmový znak ukrývání, ač výslovně používá těchto zjištění jen jako předpokladů závěru o vědomí obžalovaného, že kradené věci ukrývá, t. j. o zlém úmyslu, zatajiti přímo předmět krádeže, nikoli pouze krádež a pachatele. Skutečnosti takto větou čís. 2 zjištěné nebyly již pouhým pokračováním v dosavadní nečinnosti vůči protiprávnímu stavu, jinou osobou (zlodějem) zjednanému, pouhým opomíjením nápravy tohoto stavu, podle něhož trubky byly mimo dosah skutečné moci majitelky, nýbrž směřovaly k tomu, by bezpráví, zlodějem přivoděné, bylo i nadále zachováno, svádějíce positivními činy (zapíráním, že se trubky nacházejí v usedlosti též mimo dvůr), komisi, tedy zástupce majitelky, ze správné cesty, kterou po trubkách pátrali, a překážejíce (odmítáním vstupu komise do kůlny a nadsklepí) tomu, by si zástupci majitelky nezjednali jistotu o uložení trubek v těchto úkrytech a možnost disposice nad nimi. Bylo-li však tímto dalším jednáním obžalovaného zástupcům majitelky při nejmenším stěžováno opětné nabytí věcí, jí ukradených, nezáleží na tom, zda stav, který obžalovaný netoliko nenapravil, ale positivními činy nadále zachovati se snažil, byl zjednán samým obžalovaným, či osobou jinou, takže by se nedotýkala skutečnosti rozhodné a nezakládala by zmatečnosti rozsudku, ani nejasnosti, kterou shledává stížnost v tom, že není z rozhodovacích důvodů zřejmo, kdo trubky pečlivě uschoval a zda obžalovaný sám tak učinil, neb alespoň k tomu nějak přispěl. Toliko pokračováním ve zjištěné protiprávní činnosti ukrývací bylo by bývalo, kdyby byl obžalovaný dalším zdráháním, že kůlnu a nadsklepí neodemkne a komisi do nich nepustí, donutil zástupce majitelky k tomu, by přivolali bezpečnostní orgán, k domovní prohlídce oprávněný. Proto mohl nalézací soud, aniž se tím stal jeho výrok neúplným co do rozhodných skutečností, pominouti výsledky hlavního přelíčení, poukazující k tomu, že komise provedla prohlídku bez bezpečnostního orgánu ve výkonu čistě soukromoprávním, takže neobstojí ani výtka neúplnosti v tomto směru uplatňovaná. Další poukaz stížnosti k tomu, že obžalovaný upustil od svého odporu dobrovolně, nemá opory ani ve zjištěních napadeného rozsudku, ani v ostatním obsahu spisů; naopak uvádí četnická zpráva, že obžalovaný poskytl komisi místnosti k prohlídce, až mu bylo komisí pohroženo, že oznámí údaje R-ovy četnictvu.

Citace:

č. 2247. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 59-60.