NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 16139.

Pouhým odevzdáním zabavené vkladní knížky nenabývá vymáhající věřitel práv k pohledávce z vkladní knížky, nýbrž jen soudním výrokem povolujícím přikázání.
Od písemného převáděcího prohlášení ve vkladní knížce může býti po případě upuštěno, nikoli však od písemného usnesení o přikázání pohledávky. Poddlužnice (záložna) jest oprávněna namítati, že vymáhající věřitel pro nedostatek soudního přikázání nenabyl oprávnění k vybrání peněz na knížce uložených a že tudíž není řádným držitelem vkladní knížky.
(Rozh. ze dne 26. května 1937, Rv II 864/35.)
Srv. rozh. č. 3763 Sb. n. s.
Usnesením okresního soudu ve Z. ze dne 14. července 1934 E 3481/34 byla žalující spořitelně proti stavebnímu družstvu D. ve Z. povolena pro pohledávku 30000 Kč s přísl. mobilární exekuce podle § 296 ex. ř., zejména zabavením vkladních knížek, uschovaných u žalované L. záložny ve Z. Exekuce byla skutečně provedena a při výkonu exekuce účetní žalované záložny v přítomnosti členů představenstva V. a K. vydal dne 30. července 1934 výkonnému orgánu 3 vkladní knížky L. záložny ve Z., znějící na vkladatele Stavební Družstvo D. a na částky 12623 Kč 77 h, 19773 Kě 81 h a 7420 Kč 85 h, vesměs k 1. lednu 1934, a na žádost žalující spořitelny vydal exekuční soud uvedené knížky jí (žalobkyni). Knížky byly žalované záložně předloženy k vyplacení, avšak ta vyplacení knížek odepřela. Domáhá se proto žalobkyně odsouzení žalované záložny k zaplacení částek 12623 Kč 77 h, 19773 Kč 84 h a 7420 Kč 85 h s přísl. Žalovaná namítla jednak nedostatek aktivní legitimace žalobkyně ke sporu, poněvadž detence knížky neopravňuje žalobkyni k vybrání zažalovaných částek družstva D., jednak že písemným příkazem ze dne 10. července měly býti dotčené vklady převedeny na debetní konto uvedeného družstva u žalované záložny, k čemuž ovšem jen pro nedostatek času účetního do 14. července 1934 nedošlo, a že tedy byly zabaveny vkladní knížky, jichž vklady v době zabavení neexistovaly. Soud prvé stolice zamítl žalobu pro tentokráte. Odvolací soud nevyhověl odvolání. Důvody: Exekučními spisy okresního soudu ve Z. E 2301/34 bylo zjištěno, že se žalující spořitelna dostala do držení tří vkladních knížek pouze jako věřitelka družstva D., když proti tomuto družstvu vedla exekuci a zabavila při tom vkladní knížky deponované u žalované záložny. Z přednesu stran pak plyne, že se žalobkyně domáhala na družstvu vlastně exekučního zabavení pohledávek z vkladů, že se jenom tak dostala do držení knížek a že exekuční soud po zabavení knížek vydal je vymáhající věřitelce (žalobkyni). Proto jest pro rozhodnutí sporu závažné toliko, zda byla žalující spořitelna legitimována, aby předložila vkladní knížky žalované k výplatě. Podle názoru procesního soudu tomu tak nebylo a ten názor také odvolací soud plně schvaluje. Šlo o exekuci na pohledávky družstva D. proti žalované záložně. Zabavení bylo ovšem provedeno správně tím, že exekuční orgán vzal vkladní knížky k sobě, je podepsal a uložil u soudu. Než i když se zabavení pohledávek z vkladu provádí ve smyslu § 296 ex. ř. tak jako při věcech movitých, přece jen jde o pohledávky, a vymáhající věřitel nabývá legitimace k výplatě vkladu od poddlužníka teprve tehda, byla-li mu pohledávka z vkladu také přikázána k vybrání. To se v souzeném případě nestalo a proto právem žalovaná odmítla vyplacení vkladů, ježto byla poddlužnicí a o vedení exekuce se musila arci dověděli při zabavení vkladních knížek a vydání knížek exekučním soudetn žalobkyni se stalo jen omylem. Na věci nic- nemění, že podle zákona o vkladních knížkách a zákona o spořitelnách má peněžní ústav vyplatiti vklad tomu, kdo předloží knížku, když není žádné jiné překážky. Než v případě, o nějž jde, jednala žalovaná správně, protože šilo o realisování zabavených po¬ hledávek z vkladních knížek a žalobkyně neměla pohledávky přikázané k vybrání. Není také závažné, tvrdí-li žalující spořitelna, že žalovaná ústy ředitele S. uznala svoji povinnost k výplatě a jenom prohlásila, že nemá dosud peněz. Takovým uznáním nemohl vzniknoutř žádný další zavazující důvod, protože žalovaná nebyla povinna žalobkyni vklad vy¬ platiti, dokud nebyla tato pohledávka přikázána k vybrání. Nebyla-li však žalobkyně legitimována k vybrání vkladu u žalované, nebyla žalo¬ vaná povinna vklady vyplatiti, takže soud prvé stolice právem žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jak bylo vyloženo v rozhodnutí č. 3763 Sb. n. s., jest i při pohledávkách z vkladních knížek potřebí k přikázání pohledávek soudního výroku povolujícího přikázání, jež se vykoná tak, že se vymáhajícímu věřiteli odevzdá vkladní knížka opatřená potřebným prohlášením převáděcím, od něhož lze ovšem po případě upustiti. Pouhá skutečnost, že v souzeném případě byly zabavené vkladní knížky soudem skutečně žalobkyni jako vymáhající věřitelce odevzdány, tedy ještě nestačí k tomu, aby žalobkyně nabyla nějakých práv k pohledávkám z vkladních knížek, když nebyl vydán soudní výrok povolující jejich přikázání. Takový soudní výrok musí však býti výslovný a písemný, takže přednes žalobkynin o tom, že prý příkazní usnesení bylo v souzené věci vydáno buď mlčky nebo sice výslovně, ale pouze ústně, je pro rozhodnutí bez významu. Pokud se dovolání snaží dovoditi z nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 3. prosince 1897, č. 25801, min. věst. č. 44 opak uvedeného názoru, jest na omylu, poněvadž podle řečeného nařízení může za určitých okolností býti upuštěno jen od písemného převáděcího prohlášení ve vkladní knížce, nikoli však od písemného usnesení o povolení přikázání pohledávky. Není správný žalobkynin názor, že prý nedostatek přikázání pohledávek tu byl nahrazen tím, že žalovaná, ač jako osoba třetí nebyla povinna vydati vkladní knížky výkonnému orgánu, přece tak učinila. Tím žalovaná také neuznala žalobkynin nárok na vyplacení valut vkladních knížek, jak míní žalobkyně. Že by žalovaná byla v té příčině jinak uznala závazným způsobem svou povinnost vůči žalobkyni, nebylo nižšími soudy zjištěno, a dovolání ani zřetelně nevytýká, že se tak mělo státi. Souzený případ jest po stránce hmotného práva posuzovat! podle ustanovení § 1 zák. č. 239/1924 Sb. z. a n. ve znění zák. č. 54/1932 Sb. z. a n. a § 10 zák. č. 302/1920 Sb. z. a n. Podle uvedeného předpisu znějí sice vkladní knížky na určité jméno, avšak mají povahu papírů majiteli svědčících, »takže každý, kdo takovou knížku předloží, jest pokládán i bez průkazu totožnosti za řádného držitele, a budiž mu vyplacena žádaná částka«, pokud nejsou výplatě na překážku určité skutečnosti, o které však v souzené věci nejde. Z toho plyne, že zákon stanoví domněnku, že ten, kdo knížku předkládá, jest jejím řádným držitelem, takže se nemusí jako řádný držitel legitimovati. Zdráhá-li se záložna vklad vyplatili, jest tedy na ní, aby ve sporu onu zákonnou domněnku vyvrátila. Výklad opačný, jako by byla záložna vždy (kromě výjimek zákonem výslovně stanovených) povinna vyplatiti vklad každému, kdo knížku předloží, by vedl k důsledkům nepřijatelným. Podle něho by na příklad musila záložna vklad vyplatiti i tomu, o němž ví, že knížku ukradl, ježto se zákon o poctivosti držby nezmiňuje. V souzeném případě se žalované podařilo dokázali, že žalobkyně nenabyla oprávněni, aby si vybrala peníze na knížkách uložené, neboť pouhé zabavení vkladních knížek bez soudního přikázání pohledávek, těmito knížkami představovaných, jí takového oprávnění nedává, a nelze ji proto pokládali za jejich řádnou držitelku (srv. Klangův komentář k § 1393 obč. zák., zejména II A, B, C. G, d) a e) č. 3 a h) č. 1).

Citace:

Čís. 8058. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 759-760.