NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

Čís. 10287.

První věta § 1116 a) obč. zák. platí i pro obytné i pro jiné místnosti. Smrtí zůstavitele nezanikla nájemní smlouva a nelze pokládati dědice za nového nájemníka, nýbrž dědic vstupuje v nájemní práva zůstavitelova.
Byl-li předmětem nájmu byt, může i pronajímatel i dědic dáti zákonnou výpověď podle druhé věty § 1116 a) obč. zák., nehledíc k tomu, zda byla smlouva uzavřena na určitou delší dobu. Byly-li však předmětem nájmu jiné místností, zejména obchodní, a je-li smlouva uzavřena na určitou dobu, nedopouští zákon její předčasné zrušení z důvodu nájemníkovy smrti. Byl-li zákony na ochranu nájemců chráněn zůstavitel, jest jimi chráněna i neodevzdaná pozůstalost (hereditas iacens) a po odevzdání pozůstalosti dědic. Lhostejno, zda předmětem nájmu jsou obytné, či jiné místnosti. Účelem předpisu § 6 zákonů na ochranu nájemců nebylo přiznati záštitu zákona také dědici bytu, jehož nájemník zemřel, nýbrž účelem jeho bylo jen stanoviti, kteří z dědiců mají přednostní nárok, by vstoupili v nájemní smlouvu zesnulého nájemníka. Nebylo-li dědiců, kteří jsouce příslušníky rodiny zesnulého nájemníka, bydleli v jeho bytě v době jeho smrti a neměli vlastního bytu, nemá vůbec místa předpis § 6 zák. na ochr. náj., nýbrž nastupuje zase obecný předpis § 1116 a) obč. zák., obmezený předpisy §§ 1 a 4 zák. na ochr. náj.
(Rozh. ze dne 6. listopadu 1930, Rv I 1656/30.)
Firma H. a K., jež byla v roce 1893 v obchodním rejstříku protokolována jako veřejná společnost a jejímiž veřejnými společníky byli tehdy Karel K. a Viktor H., najala v roce 1893 v domě žalobkyně v přízemí 3 obchodní místnosti s přísl., v nichž byl provozován obchod s uhlím. Dne 11. ledna 1912 zemřel veřejný společník Karel K., načež veřejná společnost byla zrušena a celý obchod se starou firmou H. a K. převzal druhý veřejný společník Viktor H. a firma byla přepsána z rejstříku pro společnosti do rejstříku pro firmy jednotlivců. Dne 27. srpna 1928 zemřel Viktor H., který ustanovil ve své poslední vůli svou manželku Janu H-ovou za universální dědičku. Pozůstalostní jmění včetně obchodu bylo universální dědičce Janě H-ové do vlastnictví přikázáno a odevzdáno. Od roku 1929 platila Jana H-ová činži složními lístky poštovní spořitelny, na nichž jako plátce byla uvedena firma H. et. K., aniž platy byly kdy pozastaveny. Dne 3. ledna 1930 dala majitelka domu Janě H-ové výpověď z obchodních místností. Námitkám vypovězené procesní soud prvé stolice nevyhověl a ponechal výpověď v platnosti. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Jana H-ová stavši se universální dědičkou Viktora H-a, představuje podle § 547 obč. zák. se zřetelem na pozůstalost Viktora H-a zůstavitele, neboť na ni přešla veškerá jeho práva a veškeré jeho závazky. Jest pravda, že se podle ustanovení § 1116 a) obč. zák. smrtí jedné ze smluvních stran nájemní smlouva nezrušuje, avšak nájmy bytů mohou po smrti nájemcově býti rozvázány bez zřetele ke smluvené době i dědici nájemcovými i pronajímatelem, šetříc zákonné výpovědní lhůty. Než tato ochrana § 1116 a) obč. zák. přísluší žalované straně jen potud, pokud není obmezena zákonem na ochranu nájemníků. A v té příčině stanoví § 6 zákona ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n., že po nájemníkově smrti vstupují v nájemní smlouvu příslušníci jeho rodiny, jsou-li jeho dědici a bydlili-li v jeho bytě v době jeho smrti, nemajíce bytu vlastního. Žalovaná jest sice universální dědičkou Viktora H-a a bydlila s ním v jeho bytě, avšak obchodní místnosti, ohledně nichž výpověď jí byla dána, nejsou bytem a nelze na ně proto použiti ustanovení § 6 cit. zák. Poněvadž se ochrana § 6 cit. zák. na žalovanou, pokud jde o obchodní místnosti, z nichž se výpověď dává, nevztahuje, zanikla smrtí Viktora H-a nájemní smlouva mezi žalující stranou a Viktorem H-em ohledně těchto obchodních místností, a jest žalovanou Janu H-ovou po smrti Viktora H-a v příčině těchto obchodních místností pokládati za novou nájemnici, třebaže jest jeho universální dědičkou, poněvadž nájemní poměr s její strany ohledně těchže místností teprve nastal po smrti Viktora H-a dne 27. srpna 1928, tudíž po vyhlášení zákona ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n. (§ 31, čís. 4 cit. zák.). Žalovaná není tudíž jako dědička ve svém nájemním právu k obchodním místnostem tímto zákonem chráněna.
Nejvyšší soud výpověď zrušil.
Důvody:
Dovolání, uplatňující jen důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 503 čís. 4 c. ř. s., jest oprávněno. Nelze souhlasiti s názorem odvolacího soudu, že nájemní smlouva manžela žalované zanikla jeho smrtí, že po jeho smrti stala se žalovaná novou nájemnicí a není chráněna podle § 31 (1) čís. 4 zákona ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n. Pravdu má odvolací soud jen potud, že se § 6 zákona o ochraně náj. nevztahuje na souzený případ. V tom směru není dovolání v právu, tvrdíc, že § 6 zákona o ochr. náj. platí také pro obchodní místnosti. Ale tím není žalovaná vyloučena ze záštity zákona o ochraně nájemníků, jak bude hned vyloženo. Nižšími soudy bylo zjištěno a jest ostatně nesporno, že byl manžel žalované již z doby před válkou nájemníkem obchodních místností, o které v tomto sporu jde. Po jeho úmrtí roku 1928 byla pozůstalost i s obchodem odevzdána jeho manželce, nyní žalované, jako universální dědičce, která platila dále činži (pod firmou, pod níž manžel obchod provozoval) a které byla dána dne 3. ledna 1930 čtvrtletní soudní výpověď. Rozhodnutí sporu závisí na výkladu § 1116 a) obč. zák. a jeho poměru k zákonu na ochranu nájemníků. První věta § 1116 a) obč. zák. obsahuje zásadní předpis, že smrtí jedné ze smluvních stran se nájemní smlouva nezrušuje. Tento předpis platí i pro místnosti obytné i pro jiné. Dědic vstupuje v nájemní práva zůstavitelova, která také náležejí k souhrnu pozůstalostního jmění (§§ 531 a 547 obč. zák. a k tomu rozh. čís. 5528 sb. n. s.). Jde tu o nástupnictví dědice v nájemní právo zůstavitelovo a proto není správným názor odvolacího soudu, že smrtí manžela zanikla jeho nájemní smlouva a že jest dědičku (žalovanou) pokládati za novou nájemnici. Tím padá i jeho důvod čerpaný z § 31 (1) čís. 4 zák. o ochr. náj. Předmět nájmu má význam jen pro další trvání nájemní smlouvy. V té příčině jest rozeznávati mezi byty a jinými místnostmi a mezi předpisy občanského zákona a zákonů na ochranu nájemníků. Byl-li předmětem nájmu byt, může podle občanského zákona dáti i pronajímatel i dědic zákonnou výpověď podle druhé věty § 1116 a) obč. zák., nehledíc k tomu, zda byla smlouva uzavřena na určitou delší dobu. Byly-li však předmětem nájmu jiné místnosti, zejména obchodní, a je-li smlouva uzavřena na určitou dobu, nedopouští zákon její předčasné zrušení z důvodu smrti nájemníkovy, protože zavedený obchodní podnik zůstavitelův tvoří nezřídka jediný zdroj výživy pro celou jeho rodinu a má zůstati zachován i dědicům, by v něm pokračovali (sr. motivy k III. dílčí novele str. 322 a rozhodnutí čís. 5674 sb. n. s.). Nyní jest uvažovati, jakým způsobem zasáhly do tohoto právního stavu zákony na ochranu nájemníků. Předpokládá se ovšem, že jde o místnosti, které nejsou podle § 31 vyloučeny ze záštity těchto zákonů. Této ochrany najatých místností se nedotkla smrt nájemníkova. Vždyť nejde o nový nájem, nýbrž o vstup do starého nájmu a o pokračováni v něm. Byl-li chráněn nájemník, jest po jeho smrti a až do odevzdání pozůstalosti chráněna hereditas iacens (sr. na př. rozh. čís. 4903, 5862, 6112 sb. n. s.), a po odevzdání pozůstalosti dědic, jako universální nástupce, jehož práva jsou totožná s právy zůstavitelovými (§ 547 obč. zák. a rozh. čís. 5674 sb. n. s.). Nic na tom nezáleží, zda jsou předmětem nájmu obytné či jiné místnosti, neboť, co platí o bytech, platí podle § 30 zákona na ochranu nájemníků o, jakýchkoli j,iných místnostech, které jsou předmětem smlouvy nájemní. K tomuto důsledku dospěje se již podle §§ 1, 4 a 30 zákona o ochr. náj. Chce-li tedy pronajímatel dáti výpověď buď neujaté pozůstalosti nebo dědici, ať z bytu nebo z jiné místnosti, musí si k tomu vyžádati svolení soudu v mimosporném řízení. Neučiní-li tak, jakž se stalo v souzeném případě, a brání-li se vypovězená strana z tohoto důvodu proti výpovědi, jest vysloviti rozsudkem, že se výpověď zrušuje, protože není pro ni věcného a právního podkladu (§ 572 c. ř. s. a na př. rozh. čís. 6813 sb. n. s.). Protože nižší soudy i strany se obíraly také předpisem § 6 (1) zákona o ochr. náj. a protože i první i druhý soud připustily výpověď, bez svolení mimosporného soudce právě proto, že se § 6 vztahuje jen na byty, nezbývá, než vyložiti také význam a poměr tohoto předpisu jednak k §§ 1, 4 a 30 zákona o ochr. náj., jednak k § 1116 a) obč. zák. Ustanovení § 6 zák. o ochr. náj. nemělo za účel přiznati záštitu zákona také pro dědice bytu, jehož nájemník zemřel, K této záštitě stačily již předpisy § 547 obč. zák. a §§ 1 a 4 zák. o ochr. náj., takže k tomu cíli nebylo třeba zvláštního ustanovení. Účel tohoto předpisu byl jiný. Účelem bylo stanoviti, kteří z dědiců mají přednostní nárok, aby vstoupili v nájemní smlouvu zesnulého nájemníka. Podle § 1116 a) obč. zák. vstupují v nájemní smlouvu všichni dědicové, ať bytu potřebují, nebo ne. Tato sukcese byla v § 6 zák. o ochr. náj. (nyní v doslovu zákona ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n.) obmezena jen na ony dědice, kteří jsouce příslušníky rodiny zesnulého nájemníka, bydleli v jeho bytě v době jeho smrti a nemají vlastního bytu. Tyto dědice lze co do bytu nazvati dědici privilegovanými. Cíl zákona jest jasný: v případě konkurence dědiců v řečeném smyslu privilegovaných a dědiců neprivilegovaných mají nárok na pokračování v nájmu jen ti, kdo již se zůstavitelem bydleli a jiného bytu nemají, kteří jsou tedy bytu potřební. Není-li takových privilegovaných dědiců, nemá vůbec místa předpis § 6 zák. o ochr. náj. a nastupuje zase obecný předpis § 1116 a) obč. zák., obmezený předpisy §§ 1 a 4 zák. o ochr. náj. 2; toho je vidno, že v souzeném případě, kde nejde o byt, nehraje § 6 zákona o ochr. náj. žádnou roli a že dědička jest chráněna v převzatém nájmu obchodních místností již podle § 547 obč. zák. a §§ 1 a 4 zákona o ochr. náj.

Citace:

Čís. 10287. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 647-651.