NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 2

Čís. 12741.

Zmocnění ke správě domu zmocňuje k uzavření nájemní smlouvy, nikoliv však k požadování odstupného.
(Rozh. ze dne 28. června 1933, R II 248/33.)
Manželka žalovaného Hermína R-ová byla žalovaným zmocněna ke správě domu, a uzavřela jako správkyně v roce 1922 se žalobcem smlouvu nájemní, při čemž dala si od něho poskytnouti 10000 Kč jako odstupné, jehož vrácení se žalobce nyní domáhá a to nikoli na Hermíně R-ové, nýbrž přímo na žalovaném, tvrdě jednak, že Hermína R-ová jednala v mezích plné moci, když žádala a přijala od žalobce odstupné, a jednak, že žalovaný, i kdyby nevěděl o tom, že jeho manželka při uzavření smlouvy nájemní dala si poskytnouti od žalobce odstupné, byl by bezdůvodně obohacen na úkor žalobcův, ježto částka daná jím Hermíně R-ové jako odstupné byla touto vynaložena na podporu dcery žalovaného upadnuvší do nouze, takže ve skutečnosti žalovaný, který by jinak byl musel sám ze svého jmění dceru nuznou podporovati, stejnou částku, t. j. 10000 Kč ušetřil. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Jde především o to, zda ve zmocnění ke správě domu a k uzavírání nájemních smluv obsaženo je již také zmocnění k požadování zakázané úplaty (odstupného) či nikoli. Marně snaží se rekurent v příčině té dolíčiti, že civilně-právní následky zakázaného jednání manželky žalovaného stihají tohoto podle § 1017 obč. zák. již v důsledku udělené neobmezené plné moci ku správě domu — a nesprávným je též stanovisko rekurentovo, že ujednání odstupného je částí smlouvy nájemní. Nejvyšší soud již opětovně projevil názor (srov. ku př. rozh. čís. 4801, 6690 a 7242), že v případě zakázané úplaty podle § 20 zák. o ochr. náj. jde v podstatě o dvě samostatné smlouvy, třebas uzavřené při téže příležitosti, jež jest posuzovati různě. Jde tu jednak o smlouvu nájemní, jež přes zakázanou úmluvu zůstává platnou, a jednak o úmluvu o zapovězeném právním jednání, kterým (mimo jiné) pronajimatel, dává poskytovati nebo slibovati mimo nájemné sobě nebo někomu jinému něco za to, že pronajímá byt, kterážto úmluva je ovšem, podle § 879 obč. zák. nicotná. Zmocnění manželky žalovaného ku správě domu mohlo se státi jen v rámci zákona, t. J. k uzavření smlouvy nájemní, nemohlo se však vztahovati k jednání zákonem zapovězenému, t. j. k požadování odstupného, ježto toto jednání nenáleží k tomu, co správa domu vyžaduje a co s ní je obyčejně spojeno (§§ 1009 a 1029 obč. zák.). Žalovaný by mohl býti jen tehdy odsouzen k vrácení odstupného, kdyby bylo prokázáno. že manželku k jeho přijetí zmocnil, nebo že byl na zakázaném jednání své manželky nějak účastněn, nebo kdyby byl s jednáním jím — třeba jen mlčky — souhlasil, nebo je dodatečně schválil, zejména kdyby si byl prospěch z úplaty u vědomí jejího původu přímo nebo nepřímo osvojil (§ 1016 obč. zák.). Poukaz rekurentův na rozhodnutí čís. 3894 sb. n. s. nedopadá, ježto v případě tam řešeném bylo vymáháno vrácení odstupného na tom, kdo je přijal.

Citace:

Čís. 12741. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 64-65.