Mají zaměstnanci, na které se vztahují ustanovení § 12, č. 1—4 zák. č. 91/18 Sb. z. a n., nárok na odměnu za práci přes čas?Žaloba zaměstnance proti zaměstnavateli o zaplacení odměny za práce přes čas byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů: Zákon o osmihodinové době pracovní č. 91/1918, jak zřejmo z jeho doslovu a důvodové zprávy tisk 234/1918, rozvrhuje osoby pracující v námezdním poměru ve tři skupiny: a) Skupinu práce ať již v dílnách, kancelářích nebo na jiných pracovních místech, která trvá takřka nepřetržitě po celý pracovní čas — § 1 zák.; b) skupinu těch pracujících, jichž práce je nepravidelná a kterou nelze dobře ohraničiti určitými hodinami, jako jsou práce v domácnosti a jiné vypočtené v § 12, č. 1 a 2 zák.; c) práce, jež netrvají déle než 6 dní, jako ošetření nemocných v domácnosti, práce polní, ke kterým jsou najímáni často jen příbuzní zaměstnavatelovi, a jiné menší výkony, které se vyskytují občasně a ne pravidelně. — Prvou skupinu chrání zákon tím, že obmezuje její práci zásadně na 8 hodin denně, práci přes tento čas prohlašuje za práci přesčasnou a nařizuje bezpodmínečně její zaplacení, a obmezuje práci noční, práci žen a osob mladistvých (§ 1—11 zák.). Skupině druhé poskytuje ochranu tím, že nevyměřuje pro ni pracovní čas jako pro skupinu prvou, nýbrž povinný pracovní odpočinek (§ 12, č. 1—4 zák.), skupinu třetí pak vůbec vylučuje ze své ochrany (§ 12, č. 5 zák.). Žalobce, který, jak nesporno, byl vrátným u žalované společnosti, náleží ke skupině druhé označené v § 12, č. 2 zák., a proto se na něho nevztahují předpisy pro skupinu prvou, zejména o obmezení práce na 8 hodin a práci přesčasné podle výměru tohoto pojmu v §§ 6 a 7 zákona, a je proto jeho nárok opřený právě o tento právní základ, kterého u něho není, bezdůvodným a právem proto zamítnut.(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 1929, Rv III 999/29.)