Čís. 16345.

K uznání dluhu, jímž se přerušuje promlčení (§ 1497 obč. zák.), nevyžaduje se smlouvy, t. j. přijetí druhou stranou, stačí i jednostranný projev, třebas konkludentně učiněný. Takovým je projev uznávací vůle, který vyplývá i nepřímo z dlužníkova prohlášení učiněného v jiném úmyslu, měl-li o něm věřitel nepochybně nabýti vědomosti.
Pokud může býti spatřováno takovéto uznání ve smyslu § 1497 obč. zák., zařadil-li dědíc v místopřísežném seznáni jmění mezi pozůstalostní dluhy část pohledávky přihlášené věřitelem v pozůstalostním řízení v určité výši.
(Rozh. ze dne 30. září 1937, Rv II 514/36.)
Proti žalobě, jíž se žalující firma domáhala na pozůstalosti po Josefu S., za sporu odevzdané dědici Antonínu S., zaplacení pohledávky 30035 Kč 65 h s přísl., vzniklé proti zůstaviteli za objednané a dodané zboží, namítla žalovaná pozůstalost mimo jiné promlčení, ježto od doby splatnosti účtů za dodané zboží uplynula doba delší než tříletá. Soud prvé stolice uznal zčásti podle žaloby. Odvolací soud zamítl žalobu zcela. Důvody: Prvý soud spatřuje v tom, že žalovaný v místopřísežném sepsání jmění resp. ve výkazu obchodních dluhů v podaném pozůstalostním řízení zařadil do pozůstalostních pasiv pohledávku žalující firmy ve výši 15000 Kč uznání zažalovaného nároku do uvedené výše, jímž nastalo přerušení promlčení co do zažalovaného nároku ve výši žalovaným uznané. V tom směru však není právní posouzení prvého soudu podle názoru odvolacího soudu správné. Uznání jest totiž konsensuální smlouvou, kterou se zjišťuje bez vzájemného ustoupení stran určitý právní poměr. V našem případě přihlásila žalující firma k pozůstalosti po Josefu S. pohledávku ve výši 30035 Kč 65 h s přísl. Žalovaný však zařadil do pozůstalostních pasiv pohledávku tu jen ve výši 15000 Kč. Nelze tedy míti za to, že by byl přihlášenou pohledávku uznal. Ostatně prohlášení žalovaného bylo učiněno v pozůstalostním řízení, jehož účelem není vypořádání nároků věřitelů zůstavitelových, nýbrž zjištění dědických nároků a odevzdání jmění osoby zemřelé oprávněným dědicům. Věřitelům přísluší v pozůstalostním řízení pouze práva vyhrazená jim v §§ 811, 812 a 815 obč. zák., jinak jsou však vyloučeni z jakéhokoli zásahu do pozůstalostního jednání. Pokud se tedy pozůstalost neodevzdává věřitelům iure crediti, nelze je pokládati ani za účastníky pozůstalostního řízení. I kdyby tedy v zařádění pohledávky do pasiv pozůstalostních bylo možno spatřovati jednostranné uznání dluhu dědicem, nelze říci, že se stalo vůči oprávněnému věřiteli nebo jeho zástupci ani že bylo tímto věřitelem přijato. Podání žaloby na jinou částku, než dědic uvedl v seznamu pasiv, nelze zajisté pokládati za přijetí uznání. Ostatně by dodatečné přijetí uznání musilo bytí věřitelem prohlášeno ještě v době, kdy promlčení nebylo dokonáno, aby působilo přerušeni promlčení. Jest tedy zřemé, že v zařadě pohledávky žalující firmy ve výši 15000 Kč do pozůstalostních pasiv nelze spatřovati uznání dluhu do této výše, kterým by se promlčení přerušilo. Poněvadž tedy přerušení promlčení nenastalo, jest celá zažalovaná pohledávka promlčena a bylo žalobu zamítnouti zcela.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a uložil soudu prvé stolice další jednání a opětné rozhodnutí.
Důvody:
»Uznání« dluhu podle § 1497 obč. zák. nevyžaduje smlouvy, tedy přijetí druhé smluvce, dostačí jednostranný projev dlužníkův vůči věřiteli buď výslovně nebo mlčky (§ 863 obč. zák.) učiněný. Stačí tedy i takový projev uznávací vůle, který vyplývá nepřímo z prohlášení vůle, učiněného dlužníkem v jiném úmyslu, mohl-li věřitel o tom nepochybně nabýti vědomosti. Podle toho bývalý nejvyšší soud vídeňský neuznal za mlčky učiněné uznání dluhu dle § 1497 obč. zák., jestliže dluh ještě nepromlčený a věřítelem k pozůstalosti nepřihlášený byl pojat do inventáře pozůstalosti, ježto bylo proň vloženo do pozemkové knihy zástavní právo (Gl. U. č. 15546, 2904), viděl však mlčky učiněné uznání dluhu v tom, že byla pohledávka pojata do pozůstalostního inventáře sepsaného za přítomnosti věřitelovy i dědičky dlužné pozůstalosti (GI. U. č. 12631).
V souzeném případě nejsou sporné tyto skutečností: Zůstavitel Josef S. byl v kontokorentním poměru se žalující firmou a jeho právní zástupce Dr. B. zaslal mu dopis ze dne 5. března 1929 o účetních diferencích se žalující firmou, zatěžující Josefa S. ke dni 1. ledna 1929 saldem 27583 Kč 40 h, v němž dále píše, že je nutno provésti vyúčtování mezi stranami podle dokladů a že se žalující firma chce dohodnouti o způsobu placení Josefem S. Po smrti Josefa S., zemřelého 5. května 1929, přihlásila žalující firma dne 25. května 1929 k jeho pozůstalosti pohledávku 30035 Kč 65 h, o čemž pozůstalostní soud uvědomil žalovaného usnesením D 272/291-5 ze dne 26. června 1929. Poté žalovaný s ostatními dědici v místopřísežném seznání jmění, podaném dne 20. srpna 1929, uvedl jednak pohledávku 4000 Kč proti žalující firmě, jednak dluh u žalující firmy v částce 15000 Kč. V souzeném sporu udal žalovaný, že v pozůstalosti Josefa S. byla pohledávka žalující firmy uvedena přibližnou částkou 15000 Kč, s kterou se přibližně počítalo a která měla býti opravena jako všechny ostatní pohledávky teprve potom, až bude podle dokladů možno stanoviti její přesnou výši. Žalovaný ovšem udal, že tím neměla býti pohledávka žalující firmy uznána ani co do výše, ani co do správnosti, avšak z toho, co uvedeno, plyne, že žalovaný počítal s tím, že zůstavitelův běžný účet u žalující firmy vykazuje nedoplatek, jejž odhadl asi na 15000 Kč, které pojal do místopřísežného seznání majetku, byv pozůstalostním soudem zpraven o tom, že žalující do pozůstalosti té přihlásila pohledávku 30035 Kč 65 h. V tomto konkrétním případě vidí dovolací soud v podaném místopřísežném seznání jmění žalovaným učiněnými za shora vylíčených okolností, z nichž možno usuzovati na zřejmý úmysl dlužníkův uznati dluh vůči věřiteli, uznání pohledávky žalující firmy co do důvodu nesporné, avšak sporné co do výše. Není však třeba v případě, o nějž jde, uznání výše pohledávky, stačí uznání nároku co do důvodu (srv. rozh. č. 10369, 15650 Sb. n. s.). Toto uznání v podání žalovaného ze dne 20. srpna 1929, D 272/29-8 přerušovalo podle § 1497 obč. zák. běh promlčecí lhůty co do žalované pohledávky. Poněvadž žaloba byla podána 9. května 1932, tedy před uplynutím tří let, nenastalo promlčení této pohledávky podle § 1486 č. 1 obč. zák. Nižší soudy pro svůj mylný názor neprohrály ostatní spornou látku, je proto řízení vadné (§ 503 č. 2 c. ř. s.) a bylo nutno rozsudky nižších soudů zrušiti ve smyslu § 496 č. 3 a § 513 c. ř. s.

Citace:

č. 16345. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 266-268.