Čís. 17483.

Jde o přímou škodu, domáhá-li se poškozený náhrady škody, kterou mu způsobil škůdce tím, že nakazil při souloži jeho manželku pohlavní chorobou a tato nákaza byla pak manželkou přenesena i na poškozeného. K otázce postačitelnosti důkazu o příčinné souvislosti mezi závadným jednáním škůdcovým a tvrzenou škodou.
Pokud rozhodnutí o žalobním nároku závisí na zjištění odsuzujícího rozsudku trestního soudu, jehož je třeba k náplni skutkové podstaty trestného činu, jest jím civilní soud vázán, třebas se toto zjištění netýká přímo poškozeného, nýbrž jiné osoby, skrze niž byla odsouzeným škůdcem způsobena poškozenému škoda.
Pokud je civilní soud vázán zjištěním trestního soudu v otázce příčinné souvislosti, jde-li o delikt ohrožovací (§ 18, odst. 1 zákona o potírání pohl. nemocí).
(Rozh. ze dne 24. listopadu 1939, Rv I 1204/39.)
Žalobce se domáhá náhrady škody, kterou prý mu žalovaný způsobil tím, že jeho manželku při souloži nakazil kapavkou, kterážto nákaza byla pak přenesena i na žalobce. Nižší soudy zamítly žalobu.
Nejvyšší soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Nejde o nepřímou škodu, jak mylně usuzuje napadený rozsudek. O nepřímé škodě lze mluviti jen tehdy, vzešla-li třetí osobě, rozdílné od přímo poškozeného, škoda ze škůdcova jednání, které jest proti osobě, jednáním přímo poškozené, bezprávným (srov. rozh. č. 9674 a j. Sb. n. s.). V souzeném případě je však tvrzená škoda v přímé souvislosti s tím, co se žalovanému klade za vinu, že totiž, dopustiv se cizoložství s manželkou žalobcovou, ji pohlavně nakazil, při čemž vytýkané jednání žalovaného je bezprávné i proti žalobci. Klade-li rozsudek důraz na to, že se podle žalobního tvrzení žalobce nakazil teprve od své manželky, přehlíží, že s hlediska §§ 1294 a násl. obč. zák. nesejde na tom, zda jednání škůdcovo bylo bezprostřední příčinou škody. Za t. zv. mezipříčiny odpovídá, kdo způsobil, že k nim došlo (rozh. č. 11851 Sb. n. s.). Podle § 1296 obč. zák. bylo arci na žalobci, aby mimo ostatní náležitosti uplatňovaného nároku na náhradu škody dokázal též příčinnou souvislost mezi závadným jednáním žalovaného a tvrzenou škodou. Požadují-li však nižší soudy po této stránce důkaz stoprocentní, jakoukoliv pochybnost vylučující, neuvědomují si především, že úkolem dokazování není a podle povahy věci ani nemůže býti, aby byla zjednána absolutní jistota (kterou lze získati jen zřídka), nýbrž jen, aby soudce mohl nabýti přesvědčení o dokazované skutečnosti. Pokud jde o otázku příčinné souvislosti, nutno dále uvážiti, že při nemožnosti zcela přesného důkazu jde tu zpravidla jen o větší nebo menší míru pravděpodobnosti, že podle obecné zkušenosti škoda za pravidelného průběhu věcí by nebyla nastala bez jednání škůdcova (srov. Klang-Wolff, Komentář k § 1294 obč. zák., IV. sv., str. 13, dále Smid, Der prima — facie Beweis, insibesondere bei Schadenersatzansprüchen, str. 27—29 a str. 39). Právem vytýká dovolání mylnost názoru nižších soudů, že v souzené věci nebyly podle § 268 c. ř. s. vázány obsahem rozsudku krajského soudu v L., jímž byl žalovaný pravoplatně odsouzen pro přestupek podle § 18 (1) zákona ze dne 11. července 1922, č. 241 Sb. z. a n. o potírání pohlavních nemocí, spáchaný právě též na manželce žalobcově. Je sice pravda, že se odsuzující nález trestního soudu netýká nákazy žalobcovy. Než z toho plyne jen, že úkolem nižších soudů bylo zjistiti, zda trestný čin žalovaného měl v zápětí též onemocnění žalobcovo. Ale nikterak nelze z oné skutečnosti dovoditi, že by trestní rozsudek neměl pro tuto rozepři významu podle § 268 c. ř. s. ani potud, pokud odsuzující nález je vybudován na zjištění, že žalovaný v době, kdy souložil s manželkou žalobcovou, byl stižen nakažlivou kapavkou a že on to byl, který (kromě Rity M-ové) též Emmu G-ovou nakazil. Naopak jest přisvědčiti dovolateli, že onen obsah trestního rozsudku byl ve smyslu ustanovení § 268 c. ř. s. závazný též pro nižší soudy, pokud na zjištění tam obsaženém závisí rozhodnutí o žalobním nároku (srov. rozh. č. 6403, 9394 a 12234 Sb. n. s.). Na tom nic nemění, že přestupek podle § 18 (1) zákona o potírání pohlavních nemocí svou podstatou je deliktem ohrožovacím, při němž se nutně nevyžaduje, aby z jednání pachatelova skutečně vzešla pohlavní nákaza jiné osoby. Poněvadž též u Emy G. byla zjištěna kapavka, bylo totiž k náplni skutkové podstaty onoho přestupku (t. j. aby právem bylo lze říci, že žalovaný svým jednáním uvedl G-ovou v nebezpečí pohlavní nákazy) nutno zjistiti, že G-ová před tím nebyla stižena kapavkou a že tedy žalovaný nakazil ji a nikoliv naopak, jak se žalovaný hájil v trestním řízení a jak tvrdil i v tomto sporu. Tím spíše je s naznačeného hlediska bez významu skutečnost zdůrazněná odvolacím soudem, že žalovaný nebyl odsouzen pro vědomé nakažení manželky žalobcovy a Rity M-ové (pro přečin podle § 18, odst. 2, zákona o potírání pohlavních nemocí), nýbrž jen pro přestupek podle § 18 (1) téhož zákona, tedy pro jednání z nedbalosti. To se týká jen subjektivní skutkové podstaty trestného činu, jímž byl žalovaný uznán vinným, nikoliv však otázky příčinné souvislosti, o niž tu jde. Měly tudíž nižší soudy v dotčeném směru jen ještě zjistiti, zda se žalobce, jak tvrdí, nakazil při pohlavním styku s manželkou. Takové zjištění se dosud nestalo. Napadený rozsudek sice uvádí, že prvý soud nevyslovil nikde pochybnosti o tom, že žalobce byl nakažen od své manželky, ale soud prvé stolice ve svém rozsudku ponechal tuto otázku výslovně otevřenou. Pokud jde o tvrzené uznání žalobního nároku žalovaným, připojuje se napadený rozsudek k úsudku prvého soudu, že by tu mohlo jíti jen o novaci, která předpokládá jsoucnost závazku, jenž se uznáním jen přeměňuje, ale nevzniká, a že tudíž dotčená prohlášení žalovaného nemají významu, když původní závazek nebyl prokázán. Avšak i nižší soudy vycházejí z toho, že bylo alespoň velmi pravděpodobné, že k nákaze došlo jednáním žalovaného. Jestliže za tohoto stavu věci žalovaný uznal, že žalobci způsobil škodu, a uvolil se ji nahraditi, byl tím vázán bez ohledu na to, zda se žalobci ve sporu podařilo přesně dokázati důvod nároku (srov. rozh. č. 2962, 4047, 8240 Sb. n. s.). Ani z tohoto hlediska není ovšem věc zralá k rozhodnutí, poněvadž se ji nižší soudy po této stránce blíže neobíraly a zejména ani nevyřídily námitku žalovaného, že ono prohlášení neučinil dobrovolně, nýbrž že bylo na něm vynuceno a že je proto neplatné (§ 869 obč. zák.).

Citace:

Čís. 5514. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 740-741.