Dr. jur. Fr. Čáda: Ležení podle českého práva zemského.

(K osobní exekuci II.) — Vydal v r. 1922 Dr. J. Kapras v »Pracích ze semináře českého práva na Karlově universitě v Praze«. — 4". — Stran 66. — Autor přikročiv k pojednám o středověkém právním institutu, rozvrhl si svou práci ve dvě části: historicko-právní a právně dogmatickou. K těmto dvěma částem druží se pak jako dodatek vypsání monografické literatury.
V prvé části sleduje Dr. Čáda kriticky vývoj ležení od prvních zmínek o něm nám dochovaných, přes dobu jeho nejvyššího rozkvětu a rozšíření až do zániku. Stopa pramenů uvádí nás při hledání počátků ležení mimo naše territorium. Autor uvádí řadu pramenů i posuzuje spor vedený o to, zda vlasti ležení je Francie či Německo. Výsledkem jeho rozboru je závěr, že ležení je původem práv. inscit. jihofrancouzský s konce XI. stol., který se křižáckými výpravami a rytířstvím rozšířil i do jiných zemí. Stav se tak obecně platným ústavem zvykového práva, byl r. 1180 recipován kanonickým právem a jun přesně definován a utvrzen. Od té doby se šíří nejen pro svou povahu odpovídající dobře době rytířství, nýbrž i pro přízeň církevních kruhů. Také do čes. zemského práva dostává se ležení z práva kanonického. Autor to dokazuje zvlášť pro Čechy bedlivým rozborem listin (prvá 1193). Dobu, ve které se u nás ležení užívá, děli válkami husitskými na divě velká období, z nichž každé se pak ještě rozpadá ve dvě menší. Od polov. XIII. stol. máme již u nás případy ležení, při kterých i osoby zúčastněné i místo jsou českými. V té době také pozorujeme různé vlivy na ujímání se ležení v Čechách a na Moravě. Proti rozhodujícímu vlivu kanón, práva v Č., na M. je silný vliv německého práva. (Podobně v pr. městském.) Tato nejednotnost nikdy nezmizí. V Č. brání rozvoji ležení vyvinutější zřízení zemské, desky, majetková exekuce, obecné právo na universitě, kdežto na M., kde těchto překážek není znamená ležení od XIV. stol. nápadný rozkvět. Od nás se také šíři do Polska. Války husitské povznášejí význam ležení (spolu s listinou) v obou zemích. Přistup k deskám ztížen, ležení slouží k prozatímnímu zabezpečeni smlouvy. Ale s rozvojem ležení stoupají také stížnosti na ně. Zákonnými úpravami z r. 1387 na. M. z r. 1437 v Č. je ležení sice přejato do čes. práva zemského, ale zároveň se tu již čelí proti jeho výstřelkům. Po té době setkáváme se pak stále častěji s ležením jako předmětem sněmovních úvah. »Ležáci« stávají se obávaným živlem, mnoho hostinských je jimi ožebračeno, a oni sami zase často bývají nesvědomitými hostinskými vykořisťováni. Přes to přechází ležení automaticky z jednoho zemského zřízeni do druhého, ba i do Opavského a Opolsko-Ratibořského (nikoliv však do Těšínského 1592). Teprve Habsburkové vystupují proti ležení velmi ostře a Obnovené zřízení dokonává v Č. konečně vývoj, ke kterému tu ležení již samo spělo, na Moravě však je vyhlazuje násilně.
Ve druhé části hledá autor pravidla tohoto práv. ústavu a podává jeho charakteristiku. — Ležení se vyskytuje vždy ve spojení s jiným závazkem, nikdy samostatně. Předmětem jeho nebývá zpravidla předmět závazku hlavního. Může jím býti množství práv. jednání práva veřejného i soukromého (zvl. obligačního), ale konečné zůstává jím jenom dluh. Osoby zúčastněné dělíme na zavázané a zavazující (při ležení věřitelově splývá pojem obou v jedno). Zavázaným může býti: dlužník, rukojmí i věřiteli. Forma závazku dlužníka je nejstarší, věřitele nejmladší. Rukojmí jako zavázaný je však nejčastější. Je zván: obses, fideiussor, compromissor. Může za sebe postaviti zástupce (syna, panoše), zemře-li, musí ostatní rukojmí obnoviti list rukojemský a postaviti za zemřelého nového. Počet rukojmí je 2—12 nejčastěji 6; nastupují po částech (po dvou) v obdobích 14 dnů. Zavázati se může kdokoliv, vyjma ženy a židy. Typickou formou závazku k ležení byl rukojemský list, v němž rukojmí slibují věřiteli, že budou-li jím napomenuti, vlehnou na určité místo a setrvají tam, dokud hlavnímu závazku nebude učiněno zadost. Postavení ležáků, obmezených v pohybu na určité otavení, bylo stísněné a vedlo ke sporům i výstřelkům proti mravopočestnosti. Tu pak se stává obvyklým ležení věřitelovo, které však se podobá již spíše exekuci majetkové než osobní. Jím také ležení vrcholí a končí. Zavazující je pro ležení důležitý svým právem volby ležáků a poukazu ke vlehnutí. Tato oprávnění jsou převoditelná. Osobami způsobilými jsou tytéž jako při zavázaných. O prodlení věřitelově platilo, že, složí-li dlužník u hospodáře dluh, zapečete jej, je závazku sproštěn. Provedení ležení bylo původně vynutitelné, jen bylo-li stvrzeno přísežně. Později stačili pouhý slib v listě rukojemském, řidčeji v hlavní listině samé. Slibem byly stanoveny dva důležité momenty: čas a místo. Čas působnosti závazku ležení může splývati s dobou dospělosti hlavního závazku, nebo může býti odsunut upomínkou, o jejichž modalitách rozhoduje znění smlouvy. Místní obmezení bylo charakteristickým znakem ležení. Místo stanoveno tak, aby věřiteli byla usnadněna kontrola. Později i místní vrchnosti vyžádaly si oznamování ležáků za příčinou dohledu. Ležení končilo normálně zaplacením resp. splněním hlav. závazku, abnormálně zvláštními donucovacími prostředky. Skončilo-li normálně, následovalo vyrovnání mezi ležáky a hostinským a pak mezi oněmi a dlužníkem. Minulo-li se ležení s cílem, přistoupil věřitel k vyvolávání rukojmí, lání, braní na škodu v křesťanech i židech a t. zv. ležení věřitelovu. Časově nespadají tyto prostředky v jednot. Povahově kloní se braní na škodu exekuci majetkové, ostatní se podobají více ležení. Žádný z těchto prostředků nepřežije ležení. V poslední kapitole jedná autor o právní povaze ležení. Z pramenů vidíme, že vývoj ležení je tak rozmanitý, že je nemožno nalézti jednotné řešeni. Při zkoumání jeho právní povahy musíme vždy se obmezovati na určitá vývojová období, jednotlivé právní sféry a neméně i na území jeho působnosti. Vzhledem ke hlavním jeho zásadám charakterisovali někteří právničtí spisovatelé ležení jako konvenční pokutu, druzí jako utvrzovací prostředek. Pro vývoj jeho na území Německa dokázal Rintelen jeho příbuznost s franckým »zajatectvím« za cizí dluh a jeho původ nejen ze smlouvy, nýbrž ze zákona. K nám přichází naproti tomu ležení již hotové, perfektní a podléhá domácímu vývoji. Není u nás zákonného ležení, ono zůstává omezeno na právo zvykové. Podkladem jeho není zákon, nýbrž vždy jen smlouva. Má povahu osobně exekuční a slouží toliko k upevnění smlouvy, nedosahujíc významu prostředku utvrzovacího. Vykonává se jím jen nepřímý nátlak. Proto také postupující vývoj přímé exekuce majetkové je vytlačuje.
Práce Dr. Čády je obohacením české historicko-právní literatury v zajímavé její části soukromoprávní. Vyniká nejen přísným a soustavným rozborem daného thematu, ale může svými zajímavými detaily kulturně historickými upoutati i čtenáře-neodborníka. Snad nám dá seminář českého práva na Karlově universitě ještě více podobně zdařilých prací!
J. P.

Citace:

Hlídka časopisů. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1938, svazek/ročník 77, číslo/sešit 5, s. 349-351.