Čís. 6740.

V tom, že strojvůdce nedal výstražného znamení u sloupu k tomu určeného, dlužno spatřovati jeho nezdatnost (§ 1315 obč. zák.).
(Rozh. ze dne 26. ledna 1927, Rv I 747/26.).
Na přejezdu trati místní dráhy, nechráněném závorami, byl zachycen žalobcův povoz a rozbit. Žalobní nárok proti dráze o náhradu škody uznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu, ježto strojvůdce před přejezdem nedal znamení píšťalou. Odvolací soud neuznal žalobní nárok důvodem po právu. Důvody: První soudce dospěl k závěru, že strojvůdce Antonín S. dopustil se zřejmé hrubé nedbalostí, poněvadž, ačkoli věděl neb nutně věděti musil, že řádným včasným nepískáním může způsobiti neštěstí, přes to hrubě opomenul nesvědomité a lehkomyslně služební dbalost a že také žalovaná strana nekonala dohledu na svého zaměstnance, když pouze provádí dozor tím, že představený jeho jede občas se strojvůdcem na stroji. Soud odvolací však — Čís. 6740 —
157
tohoto stanoviska prvního soudu nesdílí. Žalobci nepodařilo se prokázati, že se Antonín S. přede dnem srážky dopustil podobného opomenutí, jmenovitě, že nedával při jízdě výstražného znamení parní píšťalou před přejezdy. Naopak bylo prokázáno, že jezdí již od roku 1918, že je spolehlivý, že dosud stížnosti proti němu nebylo a je zjištěno a prokázáno, že svědomitě svoji službu koná. I když Antonín S. v tomto případě nedával výstražného znamení pískáním náležitě, nelze v tom spatřovati vědomou, hrubou nedbalost, která by jeho zdatnost vylučovala, ježto jen tehdy, kdyby Antonín S. spatřil na větší vzdálenost překážku na kolejích a kdyby opomenul pískati a brzditi, mohlo by se říci, že jedná se u něho o hrubou vědomou nedbalost. Kdyby byl správným názor prvního soudu, bylo by každé i sebe menší nedopatření a opomenutí v provozu dráhy hrubou nedbalostí a tím by byl zřízenec, který by nedopatření takové spáchal, osobou nezdatnou. Nepodařilo se tudíž žalobci prokázati dle § 1295 a 1315 obč. zák. zavinění žalovaného železničního eráru na věcné škodě a není tedy žalobní nárok svým důvodem po právu.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
V dovolacím řízení není již sporno, že strojvůdce Antonín S. zavinil srážku jím řízeného vlaku s povozem žalujícího družstva, kterou byla způsobena zažalovaná škoda, tím, že nedal před nechráněným přejezdem přes trať na místě, označeném za tím účelem sloupem, předepsaného výstražného znamení parní píšťalou, a jde jenom o to, zda dráha za toto zavinění svého zaměstnance ručí. Jelikož podle § 1315 obč. zák. ručí zaměstnavatel za nezdatnost zřízence, nezdatnost však znamená trvalou vlastnost, nikoliv jednotlivé pochybení, a Antonínu S-ovi jiná dřívější neopatrnost neb nepozornost prokázána nebyla, záleží rozhodnutí sporu na rozřešení otázky, lze-li z jediného zavinění v tomto případě usuzovati na nezdatnost. Nejvyšší soud odpovídá na tuto otázku kladně. Nezdatností ve smyslu § 1315 obč. zák. nelze rozuměti jenom nezpůsobilost a neschopnost k určitým pracím, nýbrž také nedostatečnou bedlivost a spolehlivost. Stupně píle a dbalosti, kterých jest třeba, by mohl býti zaměstnanec pokládán za osobu zdatnou, jsou ovšem při jednotlivých zaměstnáních podle jejich důležitosti různé. Pro železniční strojvůdce musí platiti měřítko obzvláště přísné, neboť každé, i jen nepatrné jejich pochybení může míti za následek nesmírnou škodu nejen majetkovou, nýbrž i na lidských životech. Proto jest jednou z podmínek jejích zdatnosti ustavičná a neochvějná vůle přesně plniti všechny předpisy vydané za účelem bezpečnosti provozu. Zanedbal-li Antonín S. tak jasný, přesný a snadno splnitelný předpis, jako jest dáti výstražné znamení na místě ze zkušenosti mu známém a při tom ještě nápadným sloupem označeném, musí se pokládati za to, že nemá takové vůle a že jest tedy pro řízení vlaku nezdatným. Aby prokázané opomenutí mohlo býti pokládáno nikoliv za důkaz nedbalosti, nýbrž za ojedinělé a nahodilé nedopatření, jež se může přihodit i zdatným osobám, musily by býti tvrzeny a prokázány skutečnosti tomu nasvědčující. Vý- — Čís. 6741 —
158
povědí ing. Františka R-a, jenž jest představeným Antonína S-a, nebyly takové okolnosti prokázány. Z jeho udání, že proti S-ovi nebylo posud stížností, neplyne, že se již dříve nedopustil podobných opomenutí. Svědek udal také, že mu není nic známo o nějaké stížnosti pro nedávání výstražných znamení, ale první soud přece zjistil, že byla i jindy, před souzeným příběhem i po něm opomíjena. Ač zjištění toho nelze využitkovati proti Antonínu S-ovi, neboť na tratí jezdí ještě 21 jiných strojvůdců, přece nelze z nedostatku stížnosti proti němu bezpečně dovozovati, že zjištěné jeho opomenutí bylo ojedinělé. Stejně to neplyne ze svědkova úsudku o S-ově spolehlivosti ve spojení se zjištěním, že svědek kontroluje řádné konání služby strojvůdců tím, že jednou neb dvakrát za měsíc provází je na lokomotivě. Když Antonín S. koná službu strojvůdce již od roku 1918 a zná tedy dobře projížděnou trať, a když, jsa kontrolován svým představeným, řídí vlak bezvadně, svědčí souzený případ nikoliv pro ojedinělost a nahodilost jeho opomenutí, nýbrž pro jeho nespolehlivost. Zatím co se mu pískání na určitých místech mělo státi návykem a druhou přirozeností, nedal, když jel bez kontroly, tohoto výstražného znamení, ač prostým rozumem mohl při své znalosti trati posouditi velikost nebezpečí, jež tím vyvolává. Opomenutí S-ovo nelze vysvětliti jinak než jeho nezdatností, dráha ručí proto za škodu jím způsobenou.

Citace:

Čís. 6740. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 184-186.