NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Čís. 994.

Podvod neoprávněným braním podpory v nezaměstnanosti.
(Rozh. ze dne 10. listopadu 1922, Kr I 953/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 7. května 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu dle §§ 197 a 200 tr. zák.
Důvody:
Pokud zmateční stížnost, dovolávajíc se § 281 čís. 9 a) tr. ř., pokouší se brojiti proti přesvědčení soudu o podvodném úmyslu stěžovatelovu, nevychází ze skutkového stavu, zjištěného soudem nalézacím na základě hodnocení výsledků trestního řízení, a nelze k ní dle § 288 čís. 3 tr. ř. míti zření. S novým tvrzením stížnosti ohledně okolnosti, jež by dle názoru stěžovatelova byla s to, přesvědčením soudu otřásti, a s navrženými důkazy sluší ji poukázati na pořad obnovy trestního řízení, ježto soud zrušovací může zkoumati správnost rozsudku jen na podkladě toho, co při hlavním přelíčení nalézacímu soudu bylo k použití. Ostatek jest však zmateční stížnost bezdůvodná. Z téhož zmatečního důvodu napadá totiž výrok o vině poukazem na druhý odstavec § 1 zákona ze dne 10. prosince 1918, čís. 63 sb. z. a n., platného v době činu, z něhož dovozuje, že stěžovateli skutečně nárok na poukázanou podporu v nezaměstnanosti příslušel, takže o nějakém úmyslu poškozovacím a tudíž o podvodu nemůže prý vůbec býti řeči. Uvedené místo zákona vylučuje totiž z podpory osoby, které z vlastních prostředků mají zabezpečenu výživu po dobu působnosti tohoto zákona; jmění obžalovaného 9556 K 88 h však vzhledem ku poměrům drahotním prý zřejmě nedostačovalo, aby mu zabezpečilo výživu po dobu působnosti zákona stále prodlužované. Neboť, nehledě k tomu, že uvedený peníz jest tak vysoký, že zabezpečoval výživu obžalovaného na značnou dobu, nevyplývalo by z okolnosti, že obžalovaný z podpory nebyl vyloučen, ještě, že mu též příslušel nárok na podporu, ježto o nároku jeho rozhoduje teprve demobilisační výbor na základě dokladů žadatelem předložených (3. odstavec zákona). K tomu však přistupuje, že v zákoně čís. 63 sb. z. a n. z roku 1918 a v dalších zákonech, jeho platnost prodlužujících (sb. z. a n. čís. 63, 127, 157 z 1919) platnost dotyčných zákonů obmezena byla na dobu zcela krátkou, v posléz uvedených na dobu kratší jednoho měsíce. Teprve zákonem ze dne 10. dubna 1919, čís. 195 sb. z. a n., za jehož platnosti stěžovatel čin spáchal, prodloužena byla působnost zákona o podpoře nezaměstnaných na neurčito. Byť i odstavec druhý § 1 zákona čís. 63 z roku 1918 v ustanovení, jehož se stížnost dovolává, nebyl výslovně změněn, jest přece na snadě, že se ustanovení to, jakmile platnost zákona prodloužena na neurčito, stalo samo sebou vratkým. Neboť nelze vůbec posouditi, zda má někdo zabezpečenu výživu z vlastních prostředků po dobu působnosti zákona, když délka této doby není vůbec známa. Jestliže tedy rozsudek za těchto okolností zjistil, že obžalovaný úmyslným zamlčením svého jmění podporu, která mu vůbec, aneb alespoň ještě na dlouhou dobu nepříslušela, lstivě vylákal, nelze jeho odsouzení pro zločin podvodu uznati právně pochybeným.

Citace:

č. 994. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 503-504.