Čís. 11319.
Ustanovení § 367 obč. zák. vyžadujo v prvé řadě, by zcizovací projev vůle pocházel buď přímo od osoby, jíž vindikující žalobce věc svěřil, neb od zástupce k tomu oprávněného. Byla-li věc svěřena zůstaviteli, zavazovalo by jednání domnělého zástupce pozůstalosti (nezmocněného jednatele) pozůstalost jen, kdyby oprávněný zástupce pozůstalosti pozůstalostní soud) byl jeho jednání schválil, anebo kdyby si byla pozůstalost osvojila zisk z jeho jednání. V tomto směru nestačí, že kupní cenu obdržel jeden, z věřitelů pozůstalosti ke krytí své pohledávky. Ani tím, že jednatel bez příkazu jednal z nouze, není nahrazen projev vůle osoby, jíž byla věc svěřena.
(Rozh. ze dne 8. ledna 1932, Rv I 1555/30.)
Žalující firma domáhala se na žalovaném Františku T-ovi náhrady škody, již prý žalovaný způsobil žalobkyni tím, že nakládal protiprávně přívěsným vozem k automobilů, patřícím žalobkyni a tím jí znemožnil, by s úspěchem žádala vůz od majitele zpět. Podle údajů žaloby záležela táto protiprávní disposice žalovaného v tom, že částečně poškozený vůz, který žalující strana v červenci 1927 speditéru Edmundů D-ovi prodala s výhradou, vlastnictví až do úplného zaplacení trhové ceny a k užívání mu svěřila, po smrtelnérú úrazů kupce Edmunda D-a dne 11. srpna 1927, v době, kdy Edmund D. byl se značným nedoplatkem trhové ceny ještě v prodlení, takže vůz byl ještě vlastnictvíni strany žálující, od Marie D-ové, vdovy po zesnulém Edmundu D-ovi, koupil a pak dne, 14. září 1927 prodal Frantipu E-ovi. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Údaje žalující strany o koupi a o prodeji vozu žalovaným jsou nesporné. Popřeny jsou však ostatní údaje straný žalující o koupi uzavřené s Edmundem D-em v červenci 1927, tudíž zejména i tvrzení o vlastnictví strany žalující k vozu. Napadený rozsudek sice výslovně správnost těchto údajů nezjišťuje, vychází však při posouzení věci z domněnky jich správnosti. Soud odvolací zjišťuje, že žalobkyně prodala Edmundu D-ovi vůz s výhradou vlastnictví až do úplného zaplacení trhové ceny a že trhová cena ještě nebyla v době prodeje vozu žalovanému úplně zaplacena a že následkem toho byl vůz vlastnictvím strany žalující. Ježto Edmund D. zemřel dne 11. srpna 1927 a jeho pozůstalost dědici přijata nebyla, byla v době prodeje vozu držitelkou vozů neujatá pozůstalost. Následkem právní domněnky § 547 obč. zák. bylo považovati vůz za věc movitou jsoucí tehdy ve vlastnictví strany žalující a jí svěřenou zemřelému k jeho užívání. Marie D-ová nejednala tudíž při prodeji vozů ani jako singulární ani jako universální nástupkyně svého zesnulého manžela, nýbrž jako domnělá zástupkyně neujaté pozůstalosti. Byl by proto žalovaný podle § 367 obč. zák. chráněn proti žalobě vlastnické, kdyby byl bezelstným nabyvatelem vozu. V tomto směru dospěl soud odvolací na základě výsledků průvodního řízení provedeného prvním soudem a opakovaného soudem odvolácím ku přesvědčení 6 správnosti skutkových okolností zjištěných prvním soudem v napadeném rozsudku, za nichž došlo ke koupi vozu žalovaným, jakož i skutečnosti, že žalovaný neznal majetkové poměry zesnulého Edmunda D-a a že také nevěděl, že Josef D., který byl při koupi přítomen, jest věřitelém zemřelého Edmunda D-a, že tento koupil nákládní vozidlo od onoho na dluh. Soud odvolací je souhlasně s prvním soudem názoru, že uvedené skutkové okolnosti byly při koupi takové, že žalovaný byl důvodně přesvědčen, že nabytím nepoškozuje cizí práva a že omyl, který se mu při tom, sběhl, jakož i skutečnost jeho nevědomosti o skutečném právnírn poměru byl omluvitelný. Ježto jest žalovaného v každém směru považovati za bezelstného nabyvatele vozu a ježto se mu při koupi nepřihodila bezstarostnost nebo nepozornost, která by se dala hodnotiti jako zavinění, nepřísluší straně žalující nárok na náhradu škody.
Nejvyšší soud uznal, že zažalovaný nárok jest důvodem po právu.
Důvody:
Dovolatelka napadá právem dovolacím důvodem § 503 čís. 4 c. ř. s. právní názor odvolacího soudu, že žalovaný nabyl podle § 367 obč. zák. vlastnictví k přívěsnému vozu od Marie D-ové jakožto domnělé zástupkyně neujaté pozůstalosti po Eduardu D-ovi. Ustanovení § 367 obč. zák. vyžaduje v prvé řadě, by zcizovací smlouva vyhovovala — nehledíc k nedostatku vlastnictví — všeobecným podmínkám platnosti smlouvy a by proto i zcizovací projev vůle pocházel buď přímo od osoby, jíž vindikující žalobce věc svěřil, neb od zástupce k tomu oprávněného (§§ 861, 869 obč. zák.). Odvolací soud uznal shodně s prvým soudem, že přívěsný vůz Marií D-ové svěřen vůbec nebyl, ani po smrti Edmunda D-a, a že jednala, prodávajíc, vůz, jako domnělá zástupkyně neujaté pozůstalosti. Domnívala se tedy, že jest zástupkyní neujaté pozůstalosti, ve skutečnosti jí však nebyla, poněvadž se ani nepřihlásila k pozůstalosti za dědičku (§§ 794, 797 obč. zák.), správa pozůstalosti jí svěřena nebyla (§§ 43, 145 nesp. řízení a § 810 obč. zák.) a pozůstalostní soud jí svolení k prodeji vozu nedal (§ 145 nesp. řízení). Jednala tedy neoprávněně a svémocně (§ 19 obč. zák.) jménem pozůstalosti, již jest podle druhé věty § 547 obč. zák. za tohoto stavu věci posuzovati tak, jakoby ji měl v držení sám zůstavitel. Vystupovala proto jako jednatelka bez příkazu ve smyslu § 1035 obč. zák. a zavazovalo by proto její právní jednání pozůstalost jen, kdyby oprávněný zástupce pozůstalosti byl její jednání ve smyslu § 1016 obč. zák. schválil, anebo kdyby si pozůstalost zisk z jejího jednání byla osvojila. To se však nestalo. Pozůstalost byla za daných poměrů pod ochranou pozůstalostního soudu, jenž jediné byl oprávněn dodatečně prodej schváliti (§ 145 nesp. řízení), což však neučinil. Ani zisk z prodeje si pozůstalost nepřivlastnila, poněvadž kupní cena nepřipadla pozůstalosti, nýbrž obdržel ji Josef D. jako jeden z četných věřitelů pozůstalostí ke krytí své pohledávky. Nelze proto uznati, že přívěsný vůz prodala osoba, jíž ho žalobce svěřil, a nemění na tom nic ani tvrzení žalovaného, že prý Marie D-ová jednala z nouze (§ 1036 obč. zák.), poněvadž ani tím není ještě nahrazen projev vůle osoby, již žalobce vůz svěřil, a není proto splněna první podmínka § 367 obč. zák. Nedošlo proto k platné trhové smlouvě mezí osobou, jíž byl přívěsný vůz vlastníkem svěřen, a mezi žalovaným a nedostává se žalovanému platného titulu k nabytí vlastnictví (§ 424 obč. zák.). Měl by proto žalobce nárok na vydání přívěsného vozu podle §§ 366 obč. zák. Poněvadž žalovaný, prodav ho, nemá ho ve svérn držení, přísluší žalující straně nárok na vydání toho, k čemu žalovaný jest povinen podle toho, zda byl bezelstným či obmyslným držitelem (§§ 329, 336 obč. zák.).