NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 2

Čís. 15655.

Jde o fideikomisární substituci (fideicommissum eius, quod supererit), omezil-li zůstavitel v závěti předního dědice v nakládání se zanechaným jměním a určil-li sám, v jakém poměru mají podíly připadnouti poddědicům a kdo má nastoupiti na místě předemřelého poddědice.
(Rozh. ze dne 3. prosince 1936, R I 1321/36.)
Podle závěti omezil zůstavitel Václav K. dědičku, svoji manželku Annu K-ovou, v disposici se zanechanými hodnotami tím, že jich směla používati toliko potud, pokud to vyžadovalo její slušné živobytí, a sám určil, v jakém poměru měly podíly připadnouti poddědicům a kdo má nastoupiti na místě předemřelého poddědice. Anna K-ová učinila však universálním dědicem svého jmění Evangelický sbor v P. Poddědicové opírajíce se o poslední vůli Václava K-a domáhají se na žalované pozůstalosti po Anně K-ové vydání předmětů patřících do pozůstalosti po Václava K-a. Prvý soud zamítl žalobu. Odvolací soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí. Důvody: Odvolací soud nesdílí názor prvého soudu, že v daném případě zůstavitel Václav K. neuložil své dědičce Anně K-ové, aby zbytek zanechaných hodnot odevzdala buď za živa (§ 709 obč. zák.), aneb posledním pořízením na případ smrti (§ 608 obč. zák.) žalobcům, neboť opak toho vychází z doslovu nesporného projevu zůstavitelova. Že zůstavitel neměl úmyslu přenechati libovůli Anny K-ové, chce-li odevzdati žalobcům zbytek hodnot jí zůstavitelem zanechaných, vysvítá již z jeho projevu, že jeho dědička může z vkladů a cenných papírů, jež obdrží do vlastnictví, spotřebovati pro sebe tolik, kolik sama bude k slušnému živobytí potřebovati. Omezil tudíž zůstavitel svou dědičku v disposici se zanechanými hodnotami vyjádřením účelu, k němuž smí hodnot použíti, t. j. pouze k slušnému živobytí, při čemž nepadá na váhu, že zůstavitel ponechal stanovení míry slušného živobytí dědičce samé dle jejího svědomitého rozhodnutí, neboť stačí, že vyjádřením účelu se vylučuje disposice s hodnotami k účelům jiným. Též dikce »vyslovuji přání a nepochybuji, že dědička přání mé splní« a zejména »při tom kladu své choti na srdce, aby veškerá přání v této poslední vůli vyslovená splnila, a mám nezávratné přesvědčení, že tak učiní« neopravňuje k závěru, že zůstavitel ponechal své dědičce pouze na vůli, zda se jeho přáním chce říditi či nikoli, nýbrž naopak vede k závěru, že zůstavitel tím projevil svou vůli, kterou má dědička splniti, že ji tedy zůstavitel k splnění zavázal, jak to má na mysli ustanovení §§ 709 a násl. i §§ 609 a násl. obč. zák. Správnosti tohoto výkladu poslední vůle Václava K-a nasvědčuje též určitost jeho projevu zejména v příčině ustanovení podílů, jimiž se mají žalobci zúčastniti na zbytku zanechaných hodnot, a též to, že zůstavitel neopominul ustanoviti prvému žalobci substituta pro případ předemření. Odvolací soud však přesto, že dospěl při výkladu posledního pořízení Václava K-a k opačnému názoru než prvý soud, není s to, aby již nyní o věci samé rozhodl, poněvadž výsledky dosavadního řízení neposkytují k tomu dostatečného podkladu. Prvý soud totiž vycházeje ze svého odchylného stanoviska neprovedl žádných důkazů o vzájemných sporných tvrzeních stran. Není zejména dosud prokázáno, zda hodnoty, jichž vydání aneb zaplacení se žalující touto žalobou domáhá, tvoří onen zbytek, který dle poslední vůle Václava K-a měla jeho dědička odevzdati žalobcům. Zůstalo tudíž řízení v prvé stolici neúplným.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Odvolací soud dovodil správně z obsahu a znění závěti Václava K., že zůstavitel neměl úmyslu přenechati libovůli povolané dědičky Anny K., chce-li zanechati žalobcům zbytek hodnot, jež zdědila po svém manželovi, nýbrž že ji, — třeba ne způsobem rozkazovacím, ale slovy nedopouštějícími pochybnosti o vážnosti jeho vůle —, zavázal ke splnění svého (zůstavítelova) pořízení. Právem zdůrazňuje soud druhé stolice, že zůstavitel — a v tom spočívá podstatný rozdíl po stránce skutkové od případu řešeného v rozh. čís. 12113 Sb. n. s., na něž žalovaný poukazuje — omezil již svou dědičku v disposici se zanechanými hodnotami tím, že jich směla používati toliko potud, pokud to vyžadovalo její slušné živobytí, a sám určil poměr podílů, v jakém měly připadnouti žalobcům, a kdo nastoupí na místo prvního žalobce pro případ, že by předemřel. Podstata jeho nařízení spočívá tedy v tom, aby Anna K. jako přední dědička určité jiné osoby, totiž žalobce rovným dílem po- volala za dědice co do zbytku jmění jí zanechaného. V tomto projevu vůle zůstavitelovy jest však spatřovati ustanovení poddědiců, pokud tu bude zbytek pozůstalostního jmění po spotřebě toho, čeho k slušnému živobytí přední dědičky třeba« (fideicommissum eius, quod supererit — §§ 608, 613 obč. zák.). Toto nařízení nepozbylo účinnosti tím, že přední dědic neuposlechl příkazu zůstavitelova, neboť poddědic není vpravdě dědicem předního dědice, nýbrž pořizovatele samého a musí se proto přihlásiti k jeho pozůstalosti, v níž pak nutno pokračovati. Zdali se tak stalo, nebylo ovšem dosud ve sporu předneseno. Posuzuje-li se věc s tohoto hlediska, není třeba zkoumati otázku, zdali v konkrétním případě nařízení zůstavitelovo bylo také příkazem ve smyslu § 709 obč. zák.

Citace:

Čís. 15655.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1154-1156.