U6Čís. 1087.Mimosoudní výpověď netřeba doručiti do vlastních rukou.(Rozh. ze dne 7. června 1921, Rv II 182/21.)Proti mimosoudní výpovědi namítl vypovězený pouze, že mu nebyladoručena do vlastních rukou. Procesní soud prvé stolice námitce vyhověl a výpověď zrušil. Odvolací soud uznal výpověď poprávu. Důvody: Názor prvého soudu je zřejmě nesprávný. Neboť podle§ 108 c. ř. s. platí ustanovení o doručení žalob pro všechna doručení, kterájest podle zákonného nařízení provésti podle předpisů pro doručení žalob. Zákonné nařízení, že by i mimosoudní výpovědi — jak jest to předepsáno v § 564 c. ř. s. pro výpovědi soudní — musely býti doručeny jakožaloby, není. Vztahovati předpis §§ 564 a 108 c. ř. s. na případy jiné, nemázákonného podkladu a je proto nepřípustné.Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.Důvody:Dovolání, v němž uplatňován je toliko důvod § 503 č. 4 c. ř. s., jestneoprávněno. Soud odvolací správně posoudil věc po stránce právní; vývody spisu dovolacího nejsou způsobilé, by vyvrátily správné odůvodnění napadeného rozsudku. V případech soudní výpovědi nájemní smlouvymá dle prvého odstavce § 564 c. ř. s. výpověď spolu se soudním usnesením, dle § 562 c. ř. s. o ní vydaným, doručena býti odpůrci vypovídajícístrany podle předpisů, platících pro doručování žalob, totiž podle §§ 106a 107 c. ř. s. Obdoby tohoto zákonného předpisu § 564 c. ř. s. ve smyslu§ 7 obč. zák. užíti pro doručování mimosoudních výpovědí nájemníchsmluv nelze, poněvadž výklad zákona ve smyslu § 6 obě. zák. vede k závěru, že pro mimosoudní výpověď neplatí zákonné předpisy o doručovánížalob. To vysvítá z této úvahy. V §§ 565 a 566 c. ř. s., jednajících o mimosoudní výpovědi smlouvy nájemní, není podobného předpisu, jako v prvém odstavci 564 c. ř. s., a není tam poukázáno na předpis tento, ač v jinémsměru, totiž co do obsahu výpovědi, jest v druhém odstavci § 565 poukázáno na ustanovení § 562 o výpovědi soudní. Spolu s výpovědí soudnídoručuje se, jak již nahoře bylo uvedeno, také soudní usnesení, při mimosoudní výpovědi není usnesení takového. Doručování podle §§ 106 a 107 c. ř. s. děje se, jak uvedeno jest v § 87 c. ř. s. z moci úřední buď soudními orgány nebo z nařízení soudního orgány jiných veřejných úřadů,naproti čemuž mimosoudní výpověď přivádí se odpůrci strany vypovídající na vědomí bez soudní účasti. Dle druhého odstavce § 566 c. ř. s.stačí, když výpověď byla odpůrci strany vypovídající sdělena, tedy stačí,když tento se o výpovědi dověděl, a výkaz o tom, kdy sdělení dotyčnése stalo, dlužno podati soudu jen tenkráte, když soud to žádá. Dovolatelnetvrdí, že výpověď nebyla mu sdělena, nýbrž naopak vysvítá z jehonámitek proti výpovědi, že se o ní dověděl. Mínění dovolatelovu, že bystrana vypovídající mohla svého odpůrce zaskočiti, kdyby mu nedoručilavýpověď k vlastním rukám, nelze přisvědčiti, neboť tento jest dostatečněchráněn ustanovením prvého odstavce § 566 c. ř. s., dle něhož může podati námitky proti výpovědi ve lhůtě tam stanovené, jakož i předpisemdruhého odstavce téhož § 566, dle něhož vypovídající strana musí nasoudní vyzvání náležitě vykázati, kdy výpověď byla druhé straně sdělena.Že výpověď, proti které dovolatel podal námitky, stala se pozdě, nebo ženeobsahovala údajův, uvedených v druhém odstavci § 565 c. ř. s., dovolatel ani teď netvrdí, ani netvrdil v námitkách proti výpovědi.