U6
Čís. 1087.
Mimosoudní výpověď netřeba doručiti do vlastních rukou.

(Rozh. ze dne 7. června 1921, Rv II 182/21.)
Proti mimosoudní výpovědi namítl vypovězený pouze, že mu nebyla
doručena do vlastních rukou. Procesní soud prvé stolice námitce vyhověl a výpověď zrušil. Odvolací soud uznal výpověď po
právu. Důvody: Názor prvého soudu je zřejmě nesprávný. Neboť podle
§ 108 c. ř. s. platí ustanovení o doručení žalob pro všechna doručení, která
jest podle zákonného nařízení provésti podle předpisů pro doručení žalob. Zákonné nařízení, že by i mimosoudní výpovědi — jak jest to předepsáno v § 564 c. ř. s. pro výpovědi soudní — musely býti doručeny jako
žaloby, není. Vztahovati předpis §§ 564 a 108 c. ř. s. na případy jiné, nemá
zákonného podkladu a je proto nepřípustné.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, v němž uplatňován je toliko důvod § 503 č. 4 c. ř. s., jest
neoprávněno. Soud odvolací správně posoudil věc po stránce právní; vývody spisu dovolacího nejsou způsobilé, by vyvrátily správné odůvodnění napadeného rozsudku. V případech soudní výpovědi nájemní smlouvy
má dle prvého odstavce § 564 c. ř. s. výpověď spolu se soudním usnesením, dle § 562 c. ř. s. o ní vydaným, doručena býti odpůrci vypovídající
strany podle předpisů, platících pro doručování žalob, totiž podle §§ 106
a 107 c. ř. s. Obdoby tohoto zákonného předpisu § 564 c. ř. s. ve smyslu
§ 7 obč. zák. užíti pro doručování mimosoudních výpovědí nájemních
smluv nelze, poněvadž výklad zákona ve smyslu § 6 obě. zák. vede k závěru, že pro mimosoudní výpověď neplatí zákonné předpisy o doručování
žalob. To vysvítá z této úvahy. V §§ 565 a 566 c. ř. s., jednajících o mimosoudní výpovědi smlouvy nájemní, není podobného předpisu, jako v prvém odstavci 564 c. ř. s., a není tam poukázáno na předpis tento, ač v jiném
směru, totiž co do obsahu výpovědi, jest v druhém odstavci § 565 poukázáno na ustanovení § 562 o výpovědi soudní. Spolu s výpovědí soudní
doručuje se, jak již nahoře bylo uvedeno, také soudní usnesení, při mimosoudní výpovědi není usnesení takového. Doručování podle §§ 106 a 107 c. ř. s. děje se, jak uvedeno jest v § 87 c. ř. s. z moci úřední buď soudními orgány nebo z nařízení soudního orgány jiných veřejných úřadů,
naproti čemuž mimosoudní výpověď přivádí se odpůrci strany vypovídající na vědomí bez soudní účasti. Dle druhého odstavce § 566 c. ř. s.
stačí, když výpověď byla odpůrci strany vypovídající sdělena, tedy stačí,
když tento se o výpovědi dověděl, a výkaz o tom, kdy sdělení dotyčné
se stalo, dlužno podati soudu jen tenkráte, když soud to žádá. Dovolatel
netvrdí, že výpověď nebyla mu sdělena, nýbrž naopak vysvítá z jeho
námitek proti výpovědi, že se o ní dověděl. Mínění dovolatelovu, že by
strana vypovídající mohla svého odpůrce zaskočiti, kdyby mu nedoručila
výpověď k vlastním rukám, nelze přisvědčiti, neboť tento jest dostatečně
chráněn ustanovením prvého odstavce § 566 c. ř. s., dle něhož může podati námitky proti výpovědi ve lhůtě tam stanovené, jakož i předpisem
druhého odstavce téhož § 566, dle něhož vypovídající strana musí na
soudní vyzvání náležitě vykázati, kdy výpověď byla druhé straně sdělena.
Že výpověď, proti které dovolatel podal námitky, stala se pozdě, nebo že
neobsahovala údajův, uvedených v druhém odstavci § 565 c. ř. s., dovolatel ani teď netvrdí, ani netvrdil v námitkách proti výpovědi.
Citace:
Čís. 1087. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 418-419.