Čís. 1099.

Předražování (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Byl-li nemocný kůň původně koupen na porážku, kupitelem však vyléčen a dále prodán, jest při posuzování přiměřenosti prodejní ceny přihlížeti též k tomu, oč kůň vyléčením získal na ceně.
(Rozh. ze dne 30. ledna 1923, Kr I 107/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku lichevního soudu při krajském soudě v České Lípě jako soudu nalézacího ze dne 23. listopadu 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem předražování dle §u 7 (3) zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu nalézacímu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Stěžovatel napadá rozsudek prvé stolice z důvodu §u 281 čís. 9 a) tr. ř. tvrdě, že rozhodnutím o otázce, zda stěžovateli za vinu přičítaný skutek zakládá trestný čin, porušen byl zákon. Podle tvrzení stěžovatele přehlíží rozsudek, že stěžovatel koupil nemocného koně, určeného k porážce, za 3815 Kč, že se rozhodl koně léčením zachovati, což se mu po léčení podařilo. Srovnávaje pak stav koně při koupi a prodeji tvrdí stěžovatel, že jak zaplacená cena za koně nemocného, tak i cena za koně plně uzdraveného а k tahu způsobilého, kterou penízem 10 000 Kč na Maxmiliánu Š-ovi požadoval a dal si vyplatiti, byla zcela přiměřená. Na doklad toho dovolává se jednak výpovědi svědka V-a i samého kupitele koně Š-a, kteří potvrdili, že kůň po svém uzdravení stál za 10 000 Kč, jakož i seznání znalce Josefa H-a, který uvedl, že jak nákupní, tak i prodejní cena hledíc k povaze zvířete v příslušných dobách jest zcela přiměřenou. Zmateční stížnosti dlužno přisvědčiti. Soud prvé stolice vybudoval svůj výrok o stěžovatelově vině na opatřovacích nákladech a zjistil, že přeplatek činil 3639 Kč, nevzav v úvahu, zda v tomto případě opatřovací náklady ve spojení se slušným občanským ziskem mohou býti jediným a spolehlivým základem pro určení přiměřenosti ceny. Nelze zapomínati okolnosti všeobecně známé, že v případě vážné nemoci nebo vady, jsou-li koně pro ně určeni k porážce, cena jich podstatně se snižuje. Již z toho možno usouditi, že odstranění nemoci nebo vady — příčiny to znehodnocení koně — musí míti podstatný vliv na cenu koně a že tudíž v případě takovém nelze vzíti za základ cenu, jež byla zaplacena za koně ve stavu, který odůvodňoval jeho porážku. Nelze také přehlédnouti, že stěžovatel, rozhodl-li se koně zachovati a léčením vrátiti jej jeho určení jako zvíře užitkové, nijak nejednal proti zájmu spotřebitelů, nýbrž naopak úspěšným léčením jednal ve všeobecném zájmu a v úplném souhlasu se zvyklostmi již v dobách před válkou osvědčenými, dle nichž porážka koně hledíc k jeho velké užitkové hodnotě jest odůvodněna jen tehdy, nelze-li koně pro nemoc neb vadu nevyléčitelnou (neodstranitelnou) vrátiti jeho určení, neb aspoň, lze-li tak učiniti jen s nepoměrnými náklady, jež by hodnotu koně po jeho uzdravení převyšovaly. Nelze-li tudíž vzíti za základ určení přiměřené ceny koně v případe stěžovatele opatřovací náklady proto, že nelze nepřihlížeti i k osobní námaze a práci stěžovatelově, jež vznikla mu léčením koně, nelze jinak, než přiměřenost ceny zjistiti jiným způsobem, t. j. podle stavu koně po jeho uzdravení v době prodeje Maxmiliánu Š-ovi.

Citace:

č. 1099. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 81-82.