Čís. 1108.

Ochrana známek (zákon ze dne 6. ledna 1890, čís. 19 ř. zák.).
Otázka, zda jsou si obě známky šálivě podobny, jest t. zv. quaestio mixta. Rozhoduje tu celkový dojem, jejž na kupujícího při obyčejné pozornosti činí známka (nikoliv zboží). Rozdíly ve zboží mohou přicházeli v úvahu pouze potud, pokud s ochrannou známkou samou splývají v jeden celek. Při známkách kombinovaných dlužno uvážiti, zda a která ze součástí (zda slovo či obraz) převládá.
Účelem zákona jest chrániti především majitele známky.
(Rozh. ze dne 10. února 1923, Kr I 1167/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti soukromého obžalobce do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 30. ledna 1922, jímž byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin dle §u 23 a 25 zákona ze dne 6. ledna 1890 čís. 19 ř. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti soukromého obžalobce, pokud uplatňuje zmatek čís. 9 a) §u 281 tr. ř., nelze upříti oprávnění. Otázka, zda jsou si dvě známky šálivě podobny, není otázkou čistě právní, není však také otázkou výhradně skutkovou, nýbrž jest tak zvanou quaestio mixta. Výrok nalézacího soudu v tomto směru není tedy ryzím zjištěním skutkovým, nýbrž na určitých okolnostech skutkových spočívajícím úsudkem, vycházejícím spolu z právního pojetí pojmu šálivosti, a může mu tedy býti odporováno dokazováním, že toto právní hledisko jakožto důležitá složka úsudku soudu nalézacího a ovšem pak i výrok sám jsou pochybeny. Zmíněné již právní hledisko, jež po zákonu dlužno zaujímati při řešení otázky šálivosti, vychází z potřeby obchodu, by výlučnost a tudíž i ochrana práva na užívání známky nebyla omezována pouze na taková neoprávněná napodobení chráněné známky, jež se s ní kryjí, nýbrž, aby připuštěna byla také při reprodukci, obsahující změny a rozdíly proti známce chráněné, arci jen po jistou hranici, jež sahá tak daleko, jako nebezpečí, že kupující označení pozměněné zamění za žádanou jím známku chráněnou, poněvadž prakticky změna nešla tak daleko, by označení nevyvolávalo již téhož účinku charakterisace zboží, jakého bylo dosaženo známkou samou. Při tom však zákon nechce v této ochraně práv majitele známky jíti tak daleko, že by vůbec nepřikládal váhy stupni pozornosti na straně kupujícího. Hledě k praktickým potřebám obchodu, představuje si totiž nejčastějším případ, že obyčejný kupující kupuje po paměti, v níž utkvěly mu charakteristické znaky celkového dojmu známky, nemaje po ruce původního zboží, opatřeného chráněnou známkou, a že proto musil by vynaložiti kromobyčejnou pozornost, aby po případě objevil rozdíly mezi zbožím, opatřeným chráněnou známkou, a mezi nabízeným mu zbožím původu jiného, zvláště nemá-li předem příčiny k nedůvěře v jeho pravost. Takové mimořádné pozornosti na straně kupujícího zákon nevyžaduje; činí měřítkem šálivosti, zaměnitelnosti obojího označení, dojem, jejž označení zboží vyvolává v obyčejném kupujícím, pokud kupuje podle známky, při obyčejné jeho pozornosti. Shora již se bylo toho dotčeno, že se předpokládá, že kupujícímu zůstal v paměti pouze celkový dojem známky. Než i známka zboží mu nabízeného působí na kupujícího předem dojmem celkovým. Není-li tento celkový dojem známky zboží nabízeného tak rozdílným od celkového dojmu známky chránené, by mohl býti obyčejným kupujícím již za obyčejné pozornosti rozeznán, dlužno uznati, že bylo vsaženo do výlučných práv na chráněnou známku. Nesejde tedy na shodách, ale ani ne na rozdílnostech v podrobnostech, rozhoduje celkový dojem, jenž pro seskupení součástek známky může se shodovati přes jednotlivé rozdílnosti, jako naopak může býti různým přes jednotlivé shody. Při známce výlučně obrazcové bude pro kupujícího směrodatnou kresba, tudíž dojem figurativní, při známce výlučně slovní nejen grafické znázornění slova, nýbrž i jeho zvukový dojem a význam. — Při známkách kombinovaných, t. j. takových, při nichž část jest vyjádřena ve slovech a část jest obrazcová, dlužno uvážiti, zda a která z obou součástí, slovo či obraz převládá ve známce a tím převládá i v dojmu a v paměti pozorovatelově. Kupující, v jehož paměti převládá část slovní, bude požadovati zboží chráněné takovou známkou, jmenováním slova známkového. Myslitelny jsou dále i případy, že kupující všimne si pouze součásti slovní, že ani nikdy chráněné známky neviděl, že mu je známa část slovní pouze z doslechu a že podle slova kupuje zboží. Vidí-li pak toto slovo na požadovaném zboží umístěno význačně, může býti nakloněn předpokládati, že výrobek pochází právě z výrobny, jejímž označením jest tato známka. S tohoto právního hlediska nalézací soud tento případ vůbec neposuzoval, ačkoliv zjistil, že chráněná známka soukromého obžalobce jest známkou kombinovanou, a známka, jíž obžalovaný používá, čistě slovní. Nalézací soud nezjistil, která z obou součástí, zda slovo či obraz, převládá ve chráněné kombinované známce soukromého obžalobce a tím převládá i v dojmu a v paměti pozorovatelově, okolností těchto a shora naznačených, z nich vyplývajících důsledků pro pojem šálivosti, nevzal v úvahu a jest proto právní hledisko, z něhož vycházel při řešení otázky, zda jsou si známky šálivě podobny čili nic, právně pochybeno. Ačkoliv nalézací soud, jak právě dovoděno, ve výroku o podobnosti známek vycházel z nesprávného základního pojetí zákona, vytyčuje rozsudek celou řadu okolností, jež při řešení této otázky nepřicházejí v úvahu, po případě jsou právně pochybeny. Nalézací soud vychází z nesprávného právního názoru, že zákonem o ochraně známek chráněn jest kupující. Z počátečných slov ustanovení §u 2 citovaného zákona: »Wer sich das Alleinrecht zum Gebrauche einer Marke sichern will«, jakož i z ustanovení §u 26 až 29 tohoto zákona, kde důsledně se mluví o poškozeném (der Verletzte), jímž jest ten, komu přísluší výlučné právo užívati známky, vychází však na jevo, že účelem tohoto zákona jest především ochrana majitele známky před cizí nekalou soutěží, a že teprve v druhé řadě přichází v úvahu zájem kupujícího, by dostal zboží, jež podle známky kupuje. Nalézací soud správně sice uvádí v rozsudku ve třetím odstavci od konce, že podle stálé judikatury jest rozhodným celkový dojem známky, než nalézací soud se neřídí tímto právním hlediskem, neboť v předchozích odstavcích důsledně mluví o rozdílech »zboží«, »preparátů«, »porovnává oba preparáty« a základní myšlenku §u 23 cit. zákona vidí — ovšem nesprávně — v tom, že obojí zboží se tak nepatrně od sebe liší, že rozdíl by mohl býti zpozorován obyčejným kupujícím v úvahu přicházejícího zboží jen vynaložením obzvláštní pozornosti. Na tom však nesejde, neboť, jak shora bylo dovoděno, otázku zaměnitelnosti obojího označení a šálivosti označení řešiti jest pod zorným úhlem celkového dojmu nikoli zboží, nýbrž známky na obyčejného kupujícího při obyčejné pozornosti. Rozsudek porovnává oba preparáty a na základě tohoto porovnávání vytyčuje celou řadu rozdílů v podrobnostech, nikoli však rozdílů ve známkách, nýbrž rozdílů ve výpravě obou preparátů, ve velikosti použitých lahví, v barvách vignet, v obalech, v uvedení jmen výrobců obou preparátů a poukazuje dále k tomu, že preparát obžalobce označen jest jako »Honig — Leberthran Emulsion« a preparát obžalovaného jako »Leberthran-Emulsion mit Kalkzusatz«. Rozsudek zjevně stojí tu opět na nesprávném zákonném pojetí otázky šálivosti obojího označení, neboť nepřihlíží k celkovému dojmu známek, nýbrž zboží. Uvedené rozdíly mohou snad přicházeti v úvahu pro dojem celkový jen potud, pokud s ochrannou známkou samou splývají v jeden celek. Zjistí-li se však, že v kombinované známce obžalobce převládá část slovní, pak ovšem tyto okolnosti, na něž nalézací soud klade váhu, jsou nerozhodny, poněvadž kupující po případě zná pouze chráněné slovo, a jmenováním známkového slova požaduje zboží.

Citace:

č. 1108. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 94-97.