Čís. 1610.

Trestání válečné lichvy (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
I v pouhém poskytnutí zápůjčky lze spatřovati »odměnu« za postoupení místností (§ 8 zákona).
(Rozh. ze dne 12. dubna 1924, Kr I 821/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku lichevního soudu při zemském trestním soudě v Praze ze dne 29. října 1923, jímž byla obžalovaná podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěna z obžaloby pro přečin podle třetího odstavce §u 8 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Právem dovozuje zmateční stížnost, uplatňujíc důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., že prvý soud posoudil věc právně mylně, pokud jde o otázku, zda nájemné, požadované obžalovanou za dva zařízené pokoje a komoru s posluhou bez otopu a osvětlení 1200 Kč měsíčně je objektivně zřejmě přemrštěným čili nic, podkládaje smlouvám mezi obžalovanou jako projímatelkou a společností Polo-Film, po případě Josefem S-ou jako nájemci obsah, jehož tyto smlouvy nemají. V obou smlouvách se výslovně praví, že nájemné s úklidem, bez otopu a osvětlení činí 1200 Kč měsíčně, a že oba nájemci (po případě podnájemníci) se zavazují mimo to poskytovati obžalované zápůjčku, onen 5000 Kč, tento 3500 Kč, kterou jim bude obžalované spláceti po 500 Kč měsíčně tím způsobem, že se tyto zápůjčky odečtou z měsíčního nájemného 1200 Kč. Při tom se ovsem ve smlouvě podotýká, že půjčka se vyplatí jako odměna za postoupení místností, ale z jasného znění této i druhé smlouvy jest nad veškeru pochybnost zřejmo, že odměna nezáležela v tom, že by podnájemníci platili obžalované jménem odměny po 500 Kč měsíčně, nýbrž pouze v tom, že obžalované poskytli zápůjčku a to bezúročně, v dosti značné výši, kterou jim však obžalovaná měla zase splatiti zpět, ovšem po částkách a v té formě, že si podnájemníci ony splátky strhovali (započetli) při placení měsíční činže 1200 Kč. Pro obžalovanou znamenalo to skutečný majetkový prospěch, když za výhodných pro ni podmínek obdržela bezúročnou zápůjčku v dosti značné výši, jejíž splácení nečinilo jí pak žádných obtíží, takže lze i v pouhém poskytnutí zápůjčky spatřovati »odměnu« za postoupení místností. Tím že soud nalézací podkládá smlouvám obsah, který v nich není, dospívá k nesprávnému náhledu, že skutečné podnájemné činilo pouze 700 Kč a posuzuje na tomto podkladě věc nesprávně, maje za to, že požadované nájemné, které ve skutečnosti činilo 1200 Kč, po případě po odečtení úplaty za úklid v částce 200 K — 1000 Kč měsíčně, není zřejmě přemrštěné, ačkoliv pouhé srovnání činže, placené obžalovanou z celého bytu (k němuž patřila ještě kuchyně) totiž 515 Kč čtvrtletně s činží požadovanou 3000 Kč čtvrtletně nutně vede k úsudku opačnému. Právní názor nalézacího soudu, že skutečné podnájemné činilo pouze 700 Kč a nikoli 1200 Kč měsíčně, spočívá tedy na nesprávném posouzení smluvního poměru, jak jest zjištěn v obou písemných smlouvách, a proto sprošťující rozsudek zakládá se na nesprávném použití zákona. Pokud jde o subjektivní stránku, rozsudek neobíral se vůbec otázkou, zda si byla obviněná vědoma, že podnájemné 1200 Kč (1000) Kč měsíčně bylo zřejmě přemrštěné, vyloučiv toto její vědomí toliko ohledně částky 700 Kč měsíčně, kterou pokládal neprávem za jedině rozhodnou.

Citace:

č. 1610. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 340-341.