Čís. 13896.

Pracovní soudy (zákon ze dne 4. července 1931, čís. 131 sb. z. a n.).
Spor advokáta s klientem o zaplacení odměny a výloh nepatří před pracovní soud, jenž projednával původní spor.
Ustanovení § 94, druhý odstavec, j. n. platí jen pro příslušnost soudů řádných, nikoliv i pro příslušnost pracovního soudu.
(Rozh. ze dne 27. října 1934, Rv II 718/34.)
Žalobu o zaplacení palmare 12000 Kč z pracovního sporu podal advokát na klienta u pracovního soudu, u něhož byl veden původní spor. Procesní soud prvé stolice uznal dílčím rozsudkem pro uznání žalovaného povinným zaplatiti žalobci 4000 Kč. Odvolací soud usnesením napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Napadeným rozsudkem jako dílčím rozsudkem pro uznání byl žalovaný povinným uznán zaplatiti žalobci 4000 Kč do 14 dnů pod exekucí. Proti tomuto rozsudku podává žalovaný odvolání a činí návrh, by pracovní soud byl uznán za nepříslušný a rozsudek pro uznání byl zrušen, pokud se týče změněn v ten smysl, že se žalobcův návrh na vydání rozsudku pro uznání zamítá, pokud se týče, že se žaloba odmítá pro věcnou nepříslušnost též co do uznané částky. Jako odvolací důvody uplatňuje žalovaný kusost řízení, nesprávné právní posouzení a zmatečnost. Jde však jen o odvolací důvody podle § 471 čís. 6 c. ř. s., pokud se týče o § 477 čís. 3 c. ř. s. a proto byla věc v neveřejném sedění rozhodnuta. Pokud žalovaný uplatňuje kusost řízení, jelikož první soud podle protokolu o námitce nepříslušnosti nerozhodl, byla vadnost již odstraněna usnesením pracovního soudu ze dne 9. dubna 1934, kterým opravou rozsudku bylo do rozsudku pojato usnesení, že se námitka věcné nepříslušnosti zamítá. Ve věci samé není odvolání odůvodněno. Neníť žádným zákonitým ustanovením vyloučeno, že příslušnost podle § 94 druhý odstavec j. n. nemá místa pro pracovní soud. Ani ratio pracovního zákona proti tomu nemluví, že ustanovení § 94 druhý odstavec j. n. pro pracovní soudy neplatí. Také názor odvolatele, že se výrok § 94 j. n. »poplatky a výlohy« nevztahuje na palmare advokátů, jako v souzené věci, jest mylný. Také úzký výklad odvolatele v tom smyslu neodpovídá zákonným ustanovením a judikatura a literatura připouští příslušnost podle § 94 druhý odstavec j. n. i ohledně palmare právních zástupců. Plným právem proto první soudce námitku věcné nepříslušnosti zamítl. Tímto odvolacím usnesením je též vyřízena stížnost žalovaného proti usnesení ze dne 9. dubna 1934.
Do usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání i rekurs. Nejvyšší soud vyhověl dovolání, zrušil usnesení odvolacího soudu i částečný rozsudek pracovního soudu jako zmatečné a zároveň k dovolání zrušil i řízení předcházející rozsudku pracovního soudu jako zmatečné a odmítl žalobu.
Důvody:
Odvolací soud praví sice ve svém rozhodnutí, že se obmezuje na důvod zmatečnosti. Ve skutečnosti obírá se i výtkou mylného právního posouzení věci a vyřizuje celé odvolání žalovaného i věcně. Odvolací soud měl proto vydati rozhodnutí ve formě rozsudku; vydal-li je mylně ve formě usnesení, byl žalovaný oprávněn brániti se buď dovoláním nebo, rekursem. (Srov. plenární rozhodnutí čís. 1309 sb. n. s.) Žalovaný použil obojího opravného prostředku, tedy i dovolání, právem. Podle § 1 zák. ze dne 4. července 1931 čís. 131 sb. z. a n. jsou pracovní soudy výlučně příslušné rozhodovati o sporech z pracovního, služebního nebo učebního poměru založeného soukromoprávní smlouvou, vzniklé mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, jakož i v určitém případě mezi zaměstnanci téhož zaměstnavatele. Příslušnost pracovního soudu jest tedy přesně vymezena i ve směru osobním i věcném a soud pracovní musí ji zkoumati z úřadu, zejména i otázku, zda spor náleží před pracovní soud. Nejde-li vůbec o spor patřící před soud pracovní, jest řízení i rozhodnutí zmatečné (§ 28 čís. 3 zák. čís. 131/1931 sb. z. a n. a § 477 čís. 3 c. ř. s. a 513 c. ř. s.). Ke zmatečnosti jest hleděti i ve vyšších stolicích, když se k nim dostane věc přípustným opravným prostředkem. Jde tedy o otázku, zda spor advokáta proti jeho klientu o zaplacení odměny a výloh náleží před pracovní soud. Ježto strany nepatří k okruhu osob, uvedených v § 1 odst. (1) zák. o prac. soudech a ani předmět sporu nespadá pod některé z ustanovení § 2 cit. zák., bylo otázku tuto zodpověděti záporně. Žalobce nemůže se dovolávati ani ustanovení § 94 druhý odstavec j. n., jež platí pro úpravu příslušnosti soudů řádných. Zákon o soudech pracovních jest však lex specialis a má o příslušnosti ustanovení zvláštní v §§ 1, 2 a 3 cit. zák. a jen podle nich jest otázku posuzovati. Ježto podle těchto ustanovení nenáleží pracovnímu soudu rozhodovati o věci, o niž tu jde, bylo rozhodnuto, jak ve výroku uvedeno.

Citace:

č. 7323. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 762-763.