Č. 3188.

Péče o nezaměstnané: * Povinnost zaměstnavatele hlásiti uprázdněná místa podle odst. 2. § 5 zák. č. 322 Sb./1921 nevztahuje se na místa, na něž přijatí zaměstnanci nebyli by povinni nemocenským pojištěním.
(Nález ze dne 30. ledna 1924 č. 1418).
Věc: Antonín M., prokurista firmy Karel L. v P. proti zemské správě politické v Praze o přestupek § 5 zák. z 12. srpna 1921 č. 322 Sb.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nálezem osp-é byl st-1 uznán vinným přestupkem § 5 zák. z 12. srpna 1921 č. 322 Sb., jehož se dopustil tím, že přijal do práce dělníka Josefa F., aniž místo to ohlásil příslušné sprostředkovatelně práce, a byl za přestupek ten dle § 20 cit. zák. odsouzen k peněžité pokutě 50 K, po případě k trestu vězení 1 týdne.
Odvolání žal. úřad nevyhověl, poněvadž skutková povaha přestupku jest prokázána.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvažoval nss takto:
Stížnost namítá především, že zákon slovem »uprázdněná« má na mysli jen taková místa, která se uprázdnila rozvázáním dřívějšího poměru pracovního.
Názoru tomu nelze přisvědčiti.
Nss již v nál. Boh. 2282 adm. vyslovil právní názor, že uprázdněné místo ve smyslu § 5, odst. 2. zák. z 12. srpna 1921 č 322 Sb. jest každé místo, které není obsazeno, bez rozdílu, jde-li o místo, které dříve bylo obsazeno, anebo místo nově zřízené. Na tomto názoru soud trvá ....
V ostatním však nelze stížnosti upříti oprávněnost.
St-1 již při svém výslechu v řízení před I. stolicí uváděl, že dělník Josef F. není u firmy, jejíž prokuristou jest, zaměstnán jako stálý dělník, nýbrž jen jako dělník na hodiny, takž se stává, že v týdnu jen 2 hodiny jest zaměstnán a že z toho důvodu nemohl býti dělník ten ani k nemoc, pokladně přihlášen.
Námitku tu opakoval st-1 v odvolání k II. stolici uváděje, že jmenovaný dělník koná jen příležitostnou čili hodinovou práci, že nejde o práci stálou.
Žal. úřad v nař. rozhodnutí nevyslovil se o námitce té, avšak v odvodním spise tvrdí, že zaměstnavatel jest povinen každé uprázdněné místo a každou osobu, které práci poskytuje, u sprostředkovatelny práce hlásiti.
Názor ten nelze uznati správným.
Zák. č. 322/1921 Sb. o podpoře nezaměstnaných stanoví v § 1, že nárok na podporu v nezaměstnanosti mají příslušníci čsl. republiky, kteří podléhají povinnému nemocenskému pojištění za podmínek v zák. tom uvedených a v kapitole o uplatňování nároku na podporu v § 5, odst. 2. nařizuje, že všichni zaměstnavatelé jsou povinni uprázdněná místa hlásiti u místní příslušné veřejné sprostředkovatelny práce.
Z těchto zákonných předpisů jde zřejmě na jevo, že zákon o hlášení osob nemá vůbec předpisu, co do hlášení míst pak že vztahuje se jen na taková místa, při nichž osoba, která je zastává, podléhá nemocenskému pojištění.
Dle §§ 1 a 2 zák. z 15. května 1919 č. 268 Sb., jimiž se mění předpisy zák. o nemoc, pojištění dělníků, jsou z obligatorního pojištění nemocenského vyňaty osoby, jež konají práce nebo služby jen jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně (§ 1, odst. 1) a osoby, které konají práce u různých zaměstnavatelů za mzdu (jako posluhovačky, pradleny a pod. — § 2, odst. 1) a není tedy zaměstnavatel povinen takové zaměstnance přihlašovati k pojištění nemocenskému.
Z toho nutno usuzovati, že povinnost zaměstnavatele hlásiti uprázdněná místa dle odst. 2. § 5 zák. č. 322/1921 nevztahuje se na místa, na něž přijatí zaměstnanci nebyli by povinni k nemocenskému pojištění.
Odchylný názor žal. úřadu jest právně mylný a svedl žal. úřad k tomu, že opomenul vyšetřiti a zjistiti skutkové okolnosti st-lem v řízení před I. stolicí a v odvolání uvedené, jež jsou důležité pro posouzení otázky, je-li dána objektivní skutková podstata přestupku st-li za vinu kladeného.
Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

č. 3188. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 460-461.