NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Čís. 17234.

Promlčecí lhůta pro manželčin nárok na náhradu výživného vynaloženého na vlastní výživu a na výživu manželských dětí proti manželu (§ 1042 obč. zák.) se nemůže počíti, dokud manželství trvá; nerozhoduje, že manželé žijí fakticky odděleně.
(Rozh. ze dne 21. února 1939, R I 7/39.)
Žalovaný, jenž uzavřel se. žalobkyní sňatek v roce 1907 a jenž od roku 1919 nežil se žalobkyní ve společné domácnosti ani nepřispíval na výživu její a jejích dětí, proti žalobě podané v r. 1936, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení 20000 Kč s přísl. jako náhrady vynaložené za žalovaného na výživu svou vlastní a jejích dětí od 1. ledna 1919 u dětí Šebestiána, Marie a Karla u každého za 10 let, u Antonína za 11 let, u Josefy a Metoděje u každého za 16 let a konečně za náklad vynaložený na svou výživu za dobu 17 let, počínajíc dne 1. listopadu 1918, namítl promlčení co do nároku na náhradu nákladů vynaložených v době starší než tři léta před podáním žaloby. Soud prvé stolice uznal co do částky 13190 Kč s přísl. podle žaloby. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a uložil prvému soudu, aby po právní moci zrušujícího usnesení dále jednal a znova rozhodl.
Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu, aby nehleděl k důvodům, z nichž zrušil rozsudek soudu prvé stolice, znova rozhodl o odvolání, při čemž uvedl v otázce v právní větě vytčené v
důvodech:
Neprávem pokládal soud druhé stolice žalobní nárok za částečně promlčený. Nebylo vůbec třeba řešiti v souzeném případě otázku, zda nárok žalobkyně na náhradu výživného vynaloženého podle § 1042 obč. zák. za žalovaného na výživu vlastní a jejích manželských dětí podléhá tříleté nebo třicetileté promlčecí lhůtě, neboť podle § 1495 obč. zák. nemůže mezi manžely, dokud jsou v manželském svazku, promlčení ani počíti ani dále probíhali. Strany rozepře nežily sice již od roku 1919 ve společné domácnosti, ale jejich manželství bylo podle zjištění procesního soudu teprve rozsudkem krajského soudu civilního v B. ze dne 10. dubna 1937, č. j. Ck a II 975/36, jenž až do vynesení rozsudku C XIV 1268/36-47 v prvé stolici ještě nenabyl právní moci, rozvedeno od stolu a lože z viny obou stran. Není sporu o tom, že manželský svazek dále trvá, třebaže manželé fakticky žijí odděleně, a ježto tom tak bylo po celou dobu, za kterou žalobkyně uplatňuje náhradní nároky, až k podání žaloby, nemohla se promlčecí lhůta vůbec počíti.

Citace:

č. 17234. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 168-169.