NPD documents search: Váž. civ., 21 (1939)

Čís. 3369.

§ 1425 obč. zák. přiznává za uvedených tam podmínek dlužníku nejen právo, nýbrž ukládá mu i povinnost, složiti dluh na soudě. Povinnost dlužníka, složiti dluh na soudě, nenastává, jde-li o dluh podmínečný a podmínka dosud není splněna. Přihlášena-li k vyrovnání pohledávka podmínečně a dlužník k přihlášce mlčel, uznal ji jen podmínečně. Povinnost, pohledávku takovou zajistiti, podmíněna jest návrhem věřitele.
(Rozh. ze dne 8. ledna 1924, Rv I 1338/23.)
Žalobkyni příslušela proti firmě B. pohledávka, již zažalovala proti Janu B-ovi, ale z opatrnosti přihlásila ji též k vyrovnání o jmění Josefa В-a s výhradou svých práv proti Janu B-ovi. Když pak spor proti Janu B-ovi prosoudila, zaplatil jí Josef B. vyrovnací kvótu 50%. Tvrdíc, že se vyplacení stalo opožděně, a že obživla celá její pohledávka, domáhala se zalobkyně na Josefu B-ovi zaplacení druhých 50%. Oba
nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud uvedl v důvodech: Žalovaný splnil svou povinnost, zaplatiti žalobkyni vyrovnací kvótu, ihned, jakmile vyšel rozsudek prvého soudu, jímž byla žaloba proti Janu B-ovi zamítnuta. Nebyl proto v prodlení a nemůže ho stihnouti ztráta lhůt. Složení na soudě dle §u 1425 obč. zák. jest pouze právem dlužníka, nikoliv jeho povinností a to ani v řízení vyrovnacím. Kromě toho byla platební povinnost žalovaného podmíněna výsledkem sporu s Janem B-em.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody
:
Nelze sice plně souhlasiti s vývody nižších stolic, nicméně i při správném právním nazírání dojde se k témuž výsledku. Není ovšem pravda, že § 1425 obč. zák. poskytuje dlužníku pouze právo, složiti dluh na soudě, aniž by mu ukládal povinnost k tomu, neboť zcela zřetelně ustanovuje, že, chce-li se dlužník dluhu zbaviti, musí jej na soudě složiti (slova »přísluší mu«), avšak to zde nerozhoduje. Neboť dlužno tu vycházeti z nesporného, pokud se týče zjištěného stavu věci, že žalobkyně zažalovala svou pohledávku proti Janu B-ovi a přihlásila ji k vyrovnávacímu řízení žalovaného Josefa В-a jen z opatrnosti s výslovnou výhradou svého právního stanoviska, že jí pohledávka ta přísluší proti Janu B-ovi. Když však přihláška takto zněla, nepotřeboval vyrovnací dlužník Josef B. pohledávku popírati, nechtěl-li ji popírati dále, než přihláška sama ji omezovala, neboť nárok přihlašovatelky nemohl jíti dále, než přihláška sama; přihláška však měla hledě ku zmíněné výhradě ten smysl, že žalobkyně přihlašuje svou pohledávku jen pro případ, že jí nepřísluší proti Janu B-ovi, o čemž mělo se rozhodnouti právě v uvedeném sporu, tedy pro případ, že žaloba její proti Janu B-ovi bude zamítnuta, žádáno tedy uspokojení pod odkládací výminkou této skutečnosti, takže bylo nutno vyčkati výsledek sporu, než se k zaplacení přikročiti mohlo. Jinými slovy byl tu případ §u 46 (2) vyr. ř. v tom způsobu, že pohledávka, přihlášená toliko pod-
mínečně, byla dlužníkem, když ku přihlášce úplně mlčel, uznána tak, jak byla přihlášena, tedy toliko podmínečně, a to se rovná případu, o němž § 46 (2) vyr. ř. právě mluví, že pohledávku přihlášenou bezpodmínečně dlužník kvalifikovaně popírá, t. j. uznává ji jen pod jistou výminkou a pro případ nesplnění podmínky ji popírá. Mohlo tu tedy jíti až do rozhodnutí onoho sporu o pouhé pojištění přihlášené pohledávky ve smyslu cit. § 46 (2) vyr. ř., neboť, kdežto § 133 (2) konk. ř. žádá při podmíněných pohledávkách složení na soudě, spokojuje se § 46 (2) vyr. ř. s pouhým pojištěním, a proto také, ježto věc zde zvláště a výslovně upravena jest, nebylo by možno sáhnouti k obdobě §u 133 konk.
ř. (§ 63 vyr. ř.). Ale § 46 (2) vyr. ř. činí pojištění odvislým od návrhu věřitele, avšak žalobkyně návrhu takového neučinila, a také nijak neopírá nárok žalobní o dlužníkovu povinnost k pojištění, nýbrž o jeho domnělou povinnost složiti dle §u 1425 obč. zák. na soudě, úkon to, který by v tomto případě ovšem úplně nahražoval pojištění, kdyby k němu vůbec povinnost byla. Má se tedy věc takto: složiti k soudu dlužník povinen nebyl, ježto šlo o pohledávku podmínečně přihlášenou a podmínka ještě splněna nebyla, kdežto § 1425 obč. zák. předpokládá dluh, jenž již věřiteli vyplacen býti má (slova »věc, kterou má odevzdati«); pojistiti dluh však také povinen nebyl, protože § 46 (2) vyr. ř. předpokládá návrh na pojištění, jehož nebylo. Mohl tedy dlužník s placením
čekati, až se podmínka splní. Ona se splnila, když žaloba věřitelky proti Janu B-ovi byla rozsudkem ze dne 29. prosince 1922, doručeným dne 17. ledna 1923 zamítnuta, a když zástupce žalobkyně, nevyčkav uplynutí odvolací lhůty, dopisem ze dne 26. ledna 1923 žalované straně oznámil, že odvolání nepodá, avšak tu také hned dlužník platil, zaslav věřitelce celou 50% kvótu, rozvrhnutou na tři splátky, t. j. 2 906 Kč, jak nižší stolice beze všeho odporu zjistily, již dne 27. ledna 1923.

Citace:

č. 3369. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 39-40.