Čís. 1146.

Předražování (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Pronájem místností, zařízených ku provozování zubního lékařství, vdovou po zubním lékaři.
Pro posouzení premrštěnosti požadované úplaty přichází v úvahu i kruh zájemníků zubolékařské živnosti.
(Rozh. ze dne 5. března 1923, Kr I 507/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku lichevního soudu při zemském trestním soudě v Praze ze dne 23. února 1922, jímž byli obžalovaní Václav V. a Justina V-ová dle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěni z obžaloby pro přečin podle §u 8 čís. 1—3 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. — rnimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost státního zastupitelství dovolává se důvodů zmatečnosti čís. 5 a 9 a) §u 281 tr. ř. V prvé řadě dlužno zkoumati, zda zmatek dle §u 281 čís. 9 a) tr. ř. je odůvodněn čili nic, s hlediska tohoto pak dlužno posuzovati výtky, činěné napadenému rozsudku po rozumu §u 281 čís. 5 tr. ř. Napadený rozsudek zjišťuje výslovně toto: V lednu 1919 zemřel na Král. Vinohradech MUDr. Václav V., který ve svém domě provozoval zubolékařskou praksi. Ve své závěti ze dne 30. března 1906 udává, že má ohlášenou živnost zubní techniky a že jeho žena, spoluobžalovaná Justina V-ová, má právo živnost dále provozovati. Obžalovaný Václav V. v době úmrtí svého otce studoval již lékařství a hodlal po ukončení studií praksi zubolékařskou po otci dále provozovati. Obžalovaní přijali tedy Dra Rudolfa H-a, který byl od dubna do konce září 1919 zaměstnán u nich jako vedoucí síla a kterému za provozování zubolékařské prakse platiti měsíčně 2000 Kč. V té době činila roční tržba přes 100 000 Kč. Poněvadž Dr. H. naléhal, by mohl vésti zubolékařskou praksi na svůj účet, uzavřeli s ním obžalovaní dne 29. září 1919 smlouvu, podle které Dr. Rudolf H. pronajímá od obžalovaných zubolékařskou praksi, provozovanou po MUDru Václavu V-ovi v 1. patře jeho domu v těchto místnostech: 2 pokoje dvouoknové na náměstí, pracovní místnost s předsíní, klosetem, sklepem na uhlí a kuchyň. Dle této smlouvy byly Dru H-ovi ze zařízení zubolékařského k použití obě operační židle, pokladna, umývadlo, elektrický vrtací stroj, rameno k operačnímu stolku, lis, digestoř, válcovna, elektromotor a polírovací přístroj. Jménem činže za veškeré uvedené místnosti a předměty jakož i jménem odstupného za provozování prakse zavázal se Dr. Rudolf H. platiti obžalovaným měsíčně pozadu 2000 Kč, tedy 24 000 Kč ročně. Dr. Rudolf H. měl v této zubolékařské praksi roku 1920 tržbu 100 000 Kč a roku 1921 tržbu 90 000 Kč. Rozsudek zjišťuje dále, že Dr. Rudolf H. najal místnosti s částečným bytovým a zubolékařským zařízením a s ohledem na určitý kruh pacientů a zákazníků svého předchůdce, který v těchto místnostech zubolékařskou praksi provozoval. Dr. H. byl nejprve u obžalovaných zaměstnán jako asistent, vykonávaje dále zubolékařskou praksi po zemřelém MUDru Václavu V. Nevybudoval si, když pak smlouvou ze dne 29. září 1919 najal zubolékařskou praksi od obžalovaných, aby ji mohl vésti na svůj účet, okruh své klientely sám, nýbrž použil úmrtí Dra V-a, by jeho pacienty, uvyklé na místnosti, ve kterých zemřelý Dr. V. všeobecně známou a rozsáhlou zubolékařskou praksi provozoval, pro sebe získal. Tomu nasvědčuje i ta okolnost, že na domě zůstala návěstní tabule s firmou zemřelého Dra Václava V-a. Na základě těchto zjištění dlužno zkoumati, zda obžalovaní: 1. využívali mimořádných poměrů, vyvolaných válkou, 2. zda žádali z místností a nářadí, jehož Dr. H. používal, jako nájemné, částky zřejmě přemrštěné a 3. zela si subjektivně byli toho vědomi, že žádají (poskytovati si dávají) cenu přemrštěnou. Ad 1. Již před válkou přenechávaly a pronajímaly se místnosti, kde byly se zdarem provozovány určité živnosti, ať řemeslné neb obchodní podniky, nebo prakse advokátní, nebo lékařská, interesentům, provozujícím tutéž živnost, týž obchod anebo zaměstnání, nebo podobný podnik, za ceny daleko vyšší, než činily ceny (nájemné) z místností stejných, kde však takové provozovny, buď ještě vůbec nebyly, aneb dosud neprospívaly. Interesenti pak rádi takové místnosti najímali a zvýšené ceny (nájemné) platili, neboť nenajímali pouze místností, nýbrž přejímali zároveň provozovnu s okruhem zákazníků, odběratelů, klientů nebo pacientů, zvyklých právě na tuto místnost, nebo na původního majitele provozovny. V tom spočívala právě cena staré, dobré pověsti se těšící firmy, proslulé advokátní kanceláře atd. Taková stará firma, t. j. onen okruh spolehlivých zákazníků, klientů nebo pacientů, představovala jak při zcizení, tak i při pronájmu závodu značnou majetkovou hodnotu, za niž si zcizitelé (pronajímatelé) vymiňovali vyšší úplatu, která bývala zahrnována v cenu tržní (v nájemné) a bývala placena buď úhrnkem anebo ve formě ročního nebo měsíčního důchodu. Tomu na závadu nebylo, že v některých případech dle zákonů a nařízení nebyli pronajímatelé, ať už to byli vlastníci místností, neb zástupci, po případě dědicové živnostníka, závod pozvednuvšího, oprávněni, živnost nebo praksi provozovati. Tomu tak bylo i v tomto případě, kde obžalovaní dle srovnalé vůle s najímatelem Drem H-em pronajali mu místnosti, kde dříve byla provozována výnosná prakse zubolékařská zemřelým Drem Václavem V-em, i s potřebným zařízením. Jedině směrodatnou pro posouzení právního poměru mezi obžalovanými a Drem H-em byla vůle stran. Obžalovaní nežádali úplatu pouze za místnosti a používání nářadí, nýbrž za přenechání stávající prakse, t. j. okruhu pacientů, kteří byli zvyklí do pronajatých místností choditi a tam se léčiti. Dne 1. dubna 1920 podali obžalovaní na MUDra H-a u okresního soudu na Král. Vinohradech žalobu na vyklizení nájemně mu přenechaných místností a jich zařízení. Stanoviska, která ve sporu tomto tlumočila jak lékařská komora, tak i okresní politická správa na Král. Vinohradech, odpovídají zákonu a sdílí je i Nejvyšší soud. Dle nich nesmí vdova po lékaři za žádných okolností provozovati dále lékařskou praksi domnělým právem vdovy, jak jest tomu u řemeslných nebo koncesovaných živností; obdoba jest zde naprosto nepřípustnou. Vdova musela by sama pro svou osobu prokázati nejprve způsobilost a dosáhnouti koncese zubního technika, při praksi lékařské musela by nabýti sama hodnosti doktora lékařství na universitě. Důsledkem toho nemůže vdova po zubním lékaři pronajmouti lékařskou praksi, nýbrž toliko příslušný byt (ordinační pokoj, čekárnu, pracovnu atd.) a za úplatu zapůjčiti lékařsko-technické zařízení (instrumentář) za účelem dalšího provozování lékařské prakse lékařem; v tom případě musí však lékařská prakse zníti na jméno tohoto lékaře (zubního lékaře). Než okolnosti tyto jsou z důvodů, shora uvedených, pro řešení otázky, zda obžalovaní jednali, využívajíce mimořádných poměrů, válkou vyvolaných, bezpředmětnými a mohly by míti vliv nejvýše ve zmíněném anebo v podobném sporu civilním, najmě kdyby bylo žalováno na plnění úplaty ze smluv shora uvedených nebo na vrácení částek, již na základě těchto smluv zaplacených. Z uvedeného je vidno, že podobné smlouvy, jakou uzavřeli obžalovaní s Drem H-em, se uzavíraly i před válkou, že takové právní poměry byly již před válkou a touto vyvolány nebyly. Nelze proto tvrditi a vytýkati, že obžalovaní, požadujíce pří přenechání místností se zařízením pro provozování zubolékařské prakse od Dra H-a úplaty vyšší nežli by činilo obvyklé nájemné, využívali mimořádných poměrů válkou vyvolaných. Ad 2. Na základě stavu věci, jím zjištěného, dospěl nalézací soud k přesvědčení, že obžalovaní nežádali takto ceny zřejmě přemrštěné. Názor ten sdílí též zrušovací soud, neboť vzhledem k výnosu 100 000 Kč a 90 000 Kč, kterého Dr. H. ihned na začátku své prakse dle zjištění soudu v uvedených místnostech docílil, jest požadovaná úplata, se zřetelem na stálý kádr pacientů zemřelého Dra Václava V-a, přiměřenou.

Citace:

č. 1146. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 153-156.