Čís. 1395.

U provádění důvodu zmatečnosti čís. 5 §u 281 tr. ř. nelze přesvědčení soudcovské jakožto výsledek uvažování průvodů formelně porovnávati s jednotlivými průvody, jemu za podklad sloužícími.
(Rozh. ze dne 5. prosince 1923, Kr I 836/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku lichevního soudu při zemském trestním soudě v Praze ze dne 18. května 1922, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle §u 11 čís. 4 lichevního zákona ze dne 17. října 1919 čís. 568 sb. z. a n. a přestupkem dle §u 7 (1) téhož zákona — mimo jiné z těchto
důvodů:
Právo, hodnotiti průvody co do jich věrohodnosti a síly důkazní jak o sobě tak i v jich vnitřní souvislosti a tudíž právo posuzovati, zda jest v určitém případě ten který důkazní prostředek způsobilým, zjednati jistotu o skutkové okolnosti, jakož i právo tvořiti si na základě celkového po ruce jsoucího průvodního materiálu úsudky a závěry o skutečnostech, je dle §§ 258 a 288 čís. 3 tr. ř. vyhraženo posouzení nalézacího soudu, jenž při tom postupuje dle volného přesvědčení. S hlediska tohoto spadá výhradně do oboru působnosti soudu nalézacího posuzovati též odpory, nesrovnalosti a nesouhlasy, jevící se v jednotlivých průvodech o osobě nebo navzájem. Hodnoceni důkazů nalézacím soudem podléhá odporu jen potud, pokud je stížnost s to, by dokázala, že hodnocení to spočívá na podkladech, stižených některou z formálních vad, v čís. 5 §u 281 tr. ř. výlučně uvedených. Stížnost tvrdí sice, že výrok soudu odporuje spisům, ale nedoličuje výtky této po zákonu. Neboť o rozporu se spisy ve smyslu citovaného místa zákona mohlo by se mluviti jen tenkráte, kdyby v rozsudku byl obsah spisů v některé závažné a pro rozhodnutí příčinné části citován nesprávně. Takovéhoto rozporu stížnost nedoličuje; tvrdí ve skutečnosti, že přesvědčení soudcovské o tom, že obžalovaný ve své kavárně cigarety prodával sám, pokud se týče svými číšnicemi prodávati dával, je v rozporu se spisy a průvody, z nichž prý nevyplývá závěr soudu, nýbrž závěr opačný, stížností chtěný. Leč takovýto rozpor není zákonu znám. Dle zákona jest nepřipustilo, přesvědčení soudcovské, jakožto výsledek uvažování průvodů, porovnávati formálně s jednotlivými průvody jemu za podklad sloužícími, a nelze v tom spatřovati než zastřené a oklikou podniknuté brojení proti přesvědčení soudcovskému. I když početně více svědků potvrzovalo hájení se obžalovaného, nevadilo to, by soud, hodnotě volně průvody, nepřiklonil se k výpověděm svědků usvědčujících, byť i jich bylo méně. Nezáležíť na počtu svědků, nýbrž na průvodní síle jejích výpovědí. Aby soud výslovně se zmiňoval v rozsudku o výpovědi svědkyně G-ové nebylo zapotřebí, poněvadž se soud okolností, svědkyní touto i jinými vývodními svědky potvrzenou, že totiž obžalovaný číšnicím prodej cigaret zakazoval, v důvodech rozsudku výslovně zabývá, neuznává ji však správnou. Důvod zmatečnosti čís. 5 §u 281 tr. ř. není proto dán, pokud, se týče dolíčen po zákonu.

Citace:

Bylo-li poslední přípustnou opravnou stolici soudní rozhodnuto,. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 913-915.