NPD documents search: Váž. tr., 3 (1921)

Č. 3050.

Pojmenování ulic: * Předpisu čl. 5 vlád. nař. z 25 srpna 1921 č. 324 Sb., jímž se přikazuje označiti ulice a veřejná místa také v jazyku státním, a ío na místě prvém, v obcích, »jež jsou sídlem soudů a úřadů politické správy«, jsou podrobeny všechny obce, které jsou sídlem buďto soudu nebo úřadu politické správy, jichž působnost se vztahuje na soudní okres s menšinou aspoň 20% stát. občanů jazyka československého.
(Nález ze dne 3. ledna 1924 č. 22455/23.)
Prejudikatura: Boh. 2435 a 2790 adm.
Věc: Městská obec Liberec proti ministerstvu vnitra o označení ulic a veřejných míst.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zsp rozhodnutím z 27. listopadu 1922 vyslovila, že »obec Liberec v základě čl. 5 vl. nař. z 25. srpna 1921 č. 324 Sb. jest povinna, aby označila své ulice a veřejná místa též, a to na prvním místě, v jazyku státním, ježto město Liberec je sídlem krajského soudu, jehož působnost vztahuje se též na soudní okres tannwaldský, v němž dle posledního sčítání lidu obývá více než 25% státních občanů jazyka československého. Okolnost namítaná obcí v předchozím řízení, že Liberec není spolu též sídlem úřadu politické správy, jichž působnost by se vztahovala na soudní okres, v němž dle posledního sčítání lidu obývá aspoň 20% státních občanů jazyka čsl., jest v příčině té zcela bez významu, a nemůže město Liberec nijak sprostiti povinnosti jemu nahoře uložené.«
Nař. rozhodnutím žal. úřad výrok ten potvrdil z jeho důvodů dodávaje jednak, že obrat obsažený v čl. 5, odst. 2. cit. nař., »jež jsou sídlem soudů a úřadů politické správy«, nelze vykládati tak, že by bylo třeba, aby obec byla současně sídlem soudu i politického úřadu kvalifikovaného jazykově dle onoho odstavce, jednak že zák. ze 14. dubna 1920 č. 266 Sb. měl již dle svého nadpisu a dle § 22 na mysli úpravu pojmenování ulic a veřejných míst vůbec, tedy i ulic a veřejných míst již pojmenovaných, a že tedy dlužno čl. 5 prov. nař. vztahovati i na ně. Stížnost naříká rozhodnutí to pro nezákonnost, namítajíc:
1. že zák. ze 14. dubna 1920 č. 266 Sb. a proto i cit. vl. nař. týkají se jenom názvů závadných (§ 7) a pojmenování ulic v budoucnosti (§ 10), že však se nevztahují na nezávadné, názvy dosavadní;
2. že čl. 5 cit. vl. nař. platí jenom pro ty obce, které jsou sídlem jak soudu tak i politického úřadu, jichž působnost se vztahuje.na soudní okres, čítající aspoň 20% státních občanů jazyka čsl., a nevztahuje se tudíž na obec libereckou, která je pouze sídlem soudu takto kvalifikovaného, nikoli však také sídlem takového pol. úřadu.
Nss neshledal stížnost důvodnou.
Pokud jde o první námitku, poukazuje se ve smyslu § 44 jedn. řádu na nál. tohoto soudu Boh. 2435 a 2790 adm., jimiž v podobné věci vysloveno, že jazyková úprava stanovená čl. 5 nař. z 25. srpna 1921 č. 324 Sb. vztahuje se na veškery názvy ulic a veřejných míst, tedy nejen na názvy budoucně obecním zastupitelstvem usnesené, nýbrž i na názvy dosavadní, a že je nazávislá na nějakém předchozím usnesení obecního zastupitelstva.
K námitce druhé uváženo:
Autentický český text cit. vl. nař. přikazuje označovati ulice a veřejná místa také jazykem státním, a to na prvém místě, za ostatních předpokladů tam uvedených »v obcích, jež jsou sídlem soudů a úřadů politické správy«. Tuto větu lze čísti buďto tak, že spojka »a« slučuje toliko slova »soudy« a »úřady politické správy«, anebo že se vztahuje na slovo »obce« a soustřeďuje »obce, jež jsou sídlem soudů« a »obce, jež jsou sídlem úřadů politické správy«. V prvním případě spadala by — ježto slovo »soudy« a »úřady politické správy« jest užito v množném čísle — pod ustanovení ono toliko obec, v níž jsou alespoň dva soudy a dva úřady politické správy. Tento smysl nelze však zajisté nař. imputovati, poněvadž by pak cit. ustanovení nemělo vůbec praktického významu. Možno tedy rozumně vykládati je jenom ve smyslu druhém, t. j. tak, že jsou jím míněny všechny obce, které jsou sídlem soudů a všechny obce, které jsou sídlem úřadů politické správy, čili že spadá pod ně každá obec, která je sídlem buďto soudu anebo politického úřadu, jichž působnost se vztahuje na soudní okres s menšinou aspoň 20% státních občanů jazyka čsl.
Výklad tento vyplývá také z účelu, jemuž ustanovení to má sloužiti. Nařízení chce zajistiti obyvatelstvu české národnosti, jestliže v určitém soudním okresu činí aspoň 20% všeho obyvatelstva, aby mohlo se ve svém jazyku orientovati v oněch místech, kam docházeti je nuceno, poněvadž tam sídlí státní úřady pro ně příslušné. Příslušníku českého jazyka má býti zajištěna možnost bezpečné orientace v jeho řeči tam, kde se odehrává styk jeho s úřady jeho státu.
Poněvadž dislokace úřadů státních vůbec se pojí po většině jednak na organisaci soudů, jednak na organisaci úřadů správy vnitřní, t. j. úřadů politických, uvádí nařízení sice jenom tyto dvě kategorie úřadů — v nichž se ostatně všechen styk stran se státem převážnou měrou soustřeďuje a vyčerpává — ale obě vedle sebe, právě aby postihlo všechny případy, v nichž dochází ke styku občanstva se státem.
Pro výklad, jaký dává cit. ustanovení stížnost, není žádného rozumného důvodu; nelze si domysliti, proč by nař., které nepochybně sledovalo účel shora vytčený, omezovalo povinnost dvojjazyčného označování ulic jenom na Ony obce, které jsou sídlem jak soudu, tak i úřadu pol., kdežto v obcích, kde náhodou úřady obou těchto kategorií se nesetkávají, ač jsou tu tytéž věcné důvody pro požadavek dvojjazyčného označení, takového požadavku by nečinilo.
Po názoru nss nastává tedy povinnost označiti ve smyslu čl. 5 vl. nař. 324/21 ulice a veř. místa také — a to na prvním místě — v jazyku státním ve všech obcích, které jsou sídlem buďto soudu anebo polit, úřadu, jichž působnost se vztahuje na soudní okres čítající aspoň 20% státních občanů jazyka čsl.
Ježto město Liberec je sídlem krajského soudu, jehož působnost se vztahuje také na soudní okres tannwaldský, čítající více než 20% státních občanů jazyka čsl., platí pro ně i ustanovení čl. 5/2 cit. vl. nař. a je tedy nař. rozhodnutí ve shodě se zák.

Citace:

č. 3050. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 182-184.