Čís. 1474.

Předpisu §u 36 (3) zákona na ochranu republiky, jest použiti na všechny zločiny a přečiny, pokud nebyly uvedeny v odstavcích předchozích, spáchané před vejitím zákona v platnost, bez ohledu na to, v jakém období se řízení o nich v prvé stolici nalézalo. Zásada čl. II. uv. zák. k tr. ř. platí pro celý obor trestního řízení.
Výrok o nepříslušnosti (§ 261 tr. ř.) lze učiniti jen tehda, má-li nalézací soud za to, že skutečnosti sluší hmotně práv ně kvalifikovati odchylně od obžaloby za zločin nebo přečin, přikázaný porotě. Ve všech jiných případech dochází k platnosti zásada §u 219 tr. ř. o neodporovatelnosti příslušnosti soudu. Výrok podle §u 261 tr. ř. nesmí se státi pouze na základě přečteného obžalovacího spisu.
(Rozh. ze dne 31. ledna 1924, Kr II 470/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 7. září 1923, jímž se zemský trestní soud v Brně podle §u 261 tr. ř. prohlásil nepříslušným k projednání obžaloby podané na Vladislava В-a a Josefa S-a pro přečin dle §u 305 tr. zák., na Jose.a S-a též dle §§ů 5, 7, 239 tr. zák., zrušil napadený rozusedk a nalézacímu soudu uložil, by předsevzal přelíčení a vynesl rozsudek.
Důvody:
Neprávem dovolává se napadený rozsudek na odůvodnění výroku o příslušnosti soudu porotního dle čl. VI. A. uvoz. zák. k trestnímu řádu okolnosti, že § 36 (3) zák. na ochranu republiky mluví výslovně o zločinech a přečinech »podle tohoto zákona«, dovozuje z toho, že předpis ten nemůže míti místa při obžalobě, znějící na přečin dle §u 305 tr. zák., a odůvodňující kvalifikaci tu poukazem, že vzhledem k zásadnímu předpisu čl. IX. uvoz. zák. k trestnímu zákonníku nelze skutek zažalovaný, spáchaný před vejitím zákona na ochranu republiky v platnost, kvalifikovati jako zločin dle §u 16 (2) tohoto zákona, nýbrž nutno podřaditi jej mírnějšímu předpisu §u 305 tr. zák. čl. IX. cit. uvozovacího zákona k trestnímu zákonu vyslovuje pro obor hmotného trestního práva všeobecně platnou zásadu, že nových trestních zákonů užíti se má i co se týče vyšetřování již počatých a všech činů trestných, jichž se někdo přede dnem vejití nového zákona v platnost dopustil, toliko potud, pokud se podle tohoto zákona trestního nemá jednati o nich přísněji, nežli podle práva předchozího. Tím není však řečeno, že by čin takový, vykazuje-li veškeré zákonné znaky trestního činu dle zákona nového, nebyl trestným činem »podle tohoto zákona« (§ 36 (3) zák. na ochranu republiky); tím řečeno jest jen, že se na čin tento nemá užíti zákona nového, že se nemá jednati o něm přísněji, nežli podle zákona starého. Nemá se tedy, kvalífikuje-li zákon starý skutek za přestupek nebo přečin, použíti naň předpisu nového, kvalifikuje-li zákon týž skutek za přečin nebo zločin; nemá se, ohrožuje-li nový zákon skutek trestem těžším než starý, nebo spojuje-li s odsouzením právní následky, jež s ním dle zákona, za něhož byl skutek spáchán, spojeny nebyly, jednati o něm dle těchto přísnějších, nýbrž dle mírnějších předpisů dřívějšího zákona. Jelikož je nesporno, že skutek zažalovaný vykazuje veškeré zákonné znaky zločinu dle §u 16 (2) zákona na ochranu republiky, jest to trestný čin »podle tohoto zákona«, byť ve spise obžalovacím pojmenován byl vzhledem k předpisu čl. IX. uvoz. zákona přečinem dle §u 305 tr. zák. a navrženo, by s pachatelem dle tohoto §u bylo dále naloženo. Že neudržitelným a s povinností soudu nalézacího, neodvisle od právního názoru obžalobcova samostatně kvalifikovati zažalovaný skutek po stránce hmotněprávní, zřejmě nesrovnatelným jest názor důvodů, dle něhož »rozhodným zde jest, pod jaký zákon čin v obžalobě byl subsumován«, netřeba vzhledem k zásadním předpisům §§ů 262, 267 tr. ř. blíže dovozovati. Neméně nesprávným jest však další podružný důvod v rozsudku pro rozhodnutí soudu uvedený, že nelze zpětnou příslušnost, stanovenou v §u 36 (1) zák. na ochranu republiky výhradně pro činy, přikázané státnímu soudu, beze všeho generalisovati a že čl. II. uvoz. zákona k trest, řádu upravuje výslovně jen poměr k dosavadním zákonům o trestním řízení. Předpis čl. II. uvoz. zákona k trestnímu řádu ovšem mluví expressis verbis, — jak nese to sebou jeho vztah ke konkrétnímu zákonu, nově do života uváděnému, — přirozeně jen o tomto zákonu, což však nevylučuje, jak nasvědčuje tomu stejná úprava čl. IX. uvoz. zákona k trestnímu zákonu, že by předpis ten, předeslaný zákonu, upravujícímu celý obor trestního procesu, nevyslovoval zásadu všeobecně platnou také tam, kde trestní řád v trestních zákonech pro potřebu jich provádění jednotlivými procesuálními předpisy jest doplňován nebo modifikován. A že tomu tak jest, plyne, jak jednomyslně uznává nauka i praxe (viz Storch, řízení trestní I., str. 125 a cit. tam literaturu: Lohsing, Strafprozessordnung, pozn. k čl. II.—V. uvoz. zák.), z povahy předpisů zákonů procesuálních jako zákonů naprosto závazných, jež nese s sebou, že od doby, kdy nový zákon procesní vešel v platnost, nemohou trestní soudy pro své řízení jiného zákona užívati. Ježto pak jde o zásadu, plynoucí z povahy předpisů procesních, musila by zásada ta míti platnost i kdyby v čl. II. uvoz. zákona, ať již všeobecně nebo jen vzhledem k trestnímu řádu, jím do života uváděnému, vůbec ani nebyla vyslovena, právě tak jako nevyvrací její všeobecnou platnost okolnost, že některé zákony uznaly, — z důvodů jakýchkoli, — za vhodné, zásadu tu pro svůj obor buďto bezvýhradně, nebo s různými obmezeními, zvláště ještě vytknouti. Zpětné toto působení procesních zákonů jest jen zdánlivou odchylkou od pravidla, že zákony neúčinkují nazpět, jak velmi přesvědčivě dovozuje Storch na místě výše citovaném. A jestliže právě mnohé z těchto nových zákonů, jak činí to ostatně již sám uvozovací zákon k trestnímu řádu v čl. III.—V., tuto všeobecnou zásadu pro svůj obor v leckterých směrech zvláštními předpisy omezují, děje se tak dílem z důvodů praktické potřeby, dílem z důvodu slušnosti, byly-li dřívější předpisy pro obžalovaného co do lhůt, přípustnosti opravných prostředků a pod. příznivější. Že takovéto předpisy sluší vykládati restriktivně, plyne již z jich povahy jako výjimek z všeobecného pravidla. K takovým výjimkám citati jest též předpis §u 36 (1) zákona na ochranu republiky, pokud omezuje příslušnost státního soudu na činy před účinností zákona spáchané, pokud obžaloba nenabyla ještě právní moci. Předpis třetího odstavce, o nějž tuto jde, zrušuje předpis článku VI. A) uvozovacího zákona k tr. ř. a §u 14 tr. ř. o příslušnosti soudů porotních v příčině zločinů a přečinů podle onoho zákona (pokud nejsou uvedeny v předchozích odstavcích) bez všelikého omezení, a jest ho proto použiti na všechny tyto delikty, i před vejitím zákona na ochranu republiky v platnost spáchané, bez ohledu na to, v jakém období se řízení o nich v první stolici nalézalo. K tomu budiž podotknuto, že se odvod zmateční stížnosti neprávem dovolává favoris defensionis, poněvadž tento nemůže přijití v úvahu, uznal-li zákonodárce, že dosavadní předpis o nepříslušnosti nezaručuje více úspěšné provádění trestního řízení, 0 něž jde, a pachatel činu, dle obojího zákona trestným uznaného, nemá nároku, by těžil snad z menší způsobilosti soudu, jenž v době spáchání k rozhodování o skutku byl povolán. A jelikož, jak shora dovoženo, i schvalování vražedného atentátu na ministra Dra Rašína v časopise »Prapor« jest trestným činem dle §u 16 zák. na ochranu republiky i když naň, vzhledem k době spáchání, vůči dřívějšímu §u 305 tr. zák. nelze užiti přísnějších předpisů uvedeného zákona, nesměl se soud sborový první stolice vzhledem k předpisu §u 36 (3) zákona na ochranu republiky dle §u 261 tr. ř. prohlásiti nepříslušným.
Než i po stránce formální jeví se postup soudu nalézacího naprosto nesprávným. Vrchní soud zemský, rozhoduje o námitkách obžalovaných proti spisu obžalovacímu, zabýval se vzhledem k obsahu námitek výhradně řešením právní otázky, zda a pokud platí předpis §u 36 (3) zákona na ochranu republiky co do příslušnosti také pro trestné činy rázu tam označeného, byly-li spáchány před vejitím zákona na ochranu republiky v platnost. Právní otázku ty vyřešil ve smyslu spisu obžalovacího. Soud nalézací dle protokolu o hlavním přelíčení neprováděl vůbec žádného jednání ve věci samé. K návrhu obhajoby bezprostředně po přečtení spisu obžalovacího omezil se soud nalézací, slyšev státního zástupce o návrhu, toliko na řešení právní otázky, vrchním soudem zemským o námitkách obžalovaných již rozhodnuté, a rozřešiv ji opačně než vrchní zemský soud, prohlásil se na tomto základě nepříslušným. Nejen zařadění §u 261 tr. ř. do hlavy XVIII. o hlavním přelíčení a to do odstavce sedmého o rozsudku sborového soudu, spočívajícím dle §§ů 257, 258 tr. ř. na provedeném a skončeném hlavním přelíčení, pak výslovný poukaz na okolnosti v hlavním přelíčení na jevo vyšlé (Mitterbacher 1882, str. 396—397), a to týmiž slovy, jak činí to následující § 262 tr. ř., jenž nepochybně předpokládá provedené hlavní přelíčení, ale zejména úvaha, že na základě pouhého přečtení obžalovacího spisu nelze již předem věděti, zda skutkový stav pro kvalifikaci činu rozhodný nedozná za přelíčení změn, které by dle žaloby snad v úvahu přicházející příslušnost poroty vyloučily, nasvědčují tomu, že rozsudek dle §u 261 tr. zák. nesmí býti vynesen pouze na základě spisu obžalovacího, nýbrž že přelíčení musí býti provedeno alespoň tak dalece, by se soud nalézací mohl bezpečně prohlásiti nepříslušným. Mluví-li § 261 tr. ř. o tom, že výrok o nepříslušnosti vynesen býti muže i tehda, má-li soud za to, že skutečnosti, na nichž spočívá obžaloba »samy o sobě« zakládají zločin, náležející před porotu, lze tomu rozuměti jen tak, že i když skutečnosti ty za přelíčení změny nedoznaly, není takový výrok soudu vyloučen, nikoli však, že by směl býti vynesen již i v období, jak stalo se to v tomto případě. Vždyť ani v tomto případě nebyla vyloučena možnost, že obžalovaní upustí od své obhajoby v přípravném řízení a prokáží, že se článek, pocházející od jiného autora, dostal do listu jen jích nedopatřením. Tento, alespoň in abstracto možný výsledek nesměl soud svým ukvapeným výrokem předstihnouti. Rozsudek, vyslovující dle §u 261 tr. ř. nepříslušnost soudu sborového, byl však v tomto případě vůbec nepřípustným a jest nesprávným, protože zde o případ §u 261 tr. ř. vůbec ani nejde. Trestní řád vyslovuje v §u 219, že, jakmile obviněný právoplatně dán byl v obžalovanost, musí se soud, dle spisu obžalovacího, po případě podle rozhodnutí o námitkách k rozsouzení věci samé povolaný, pokládati příslušným, a nesmí svou příslušnost ani sám bráti na přetřes, aniž smí stranami brána býti v odpor. Z této zásady připouští zákon jedinou výjimku v případě §u 261 tr. ř., když totiž soud nalézací má za to, že skutky, na kterýchž se obžaloba zakládá, jsou zločinem nebo přečinem, před porotu příslušejícím. Výjimka ta má, jak jasně vychází na jevo z materialií k tr. řádu příčinu v tom, že soudu nalézacímu má býti zachována úplná volnost, rozhodovati samostatně o otázce kvalifikace činu. Ve spojení s tím a z téže úvahy byla též otázka kvalifikace zažalovaného skutku žalobcem dle §u 213 čís. 1—4 z oboru přezkoumání obžaloby soudem, rozhodujícím o námitkách proti obžalobě, vyloučena a bylo by přípustno, by se vrchní zemský soud při rozhodování o námitkách zabýval otázkou tou jen potud, pokud jest nutným předpokladem rozhodnutí dle §u 212 resp. 213 čís. 1, 3, 4. Z toho jakož i z doslovu §u 261, jenž klade důraz na právní hodnocení skutečnosti, polomené obžalobě za základ, pak ze zřejmé vnitřní souvislosti §u 261 a §§ů 262, 267 tr. ř. nepochybně vyplývá, že zákon v §u 261 tr. ř. připouští, pokud se týče předpisuje výrok o ne příslušnosti jen tehda, má-li soud nalézací za to, že skutečnosti ty hmotněprávně kvalifikovati sluší odchylně od obžaloby, jako zločin nebo přečin porotě přikázaný. Ve všech jiných případech dochází tedy k platnosti zásada §u 219 tr. ř. o neodporovatelnosti příslušnosti soudu, jenž byl ve spise obžalovacím nebo v rozhodnutí o námitkách označen jako příslušný. V tomto případě jak obžaloba, tak rozhodnutí vrchního zemského soudu o námitkách, tak konečně též rozsudek soudu sborového, před nímž hlavní přelíčení bylo zahájeno, jsou za jedno v názoru, že skutek, o nějž jde, kvalifikovati sluší za přečin dle §u 305 tr. zák., tiskem spáchaný. Nešlo tedy vůbec o odchylnou hmotněprávní kvalifikaci činu, jedině spornou by byla čistě procesní otázka, zda nová úprava příslušnosti §em 36 zákona na ochranu republiky má místo i při činech před vejitím tohoto zákona v platnost spáchaných, zda čl. II. uvoz. zákona k trestnímu řádu vyslovuje zásadu pro celý obor trestního řízení platnou, či jen na trestní řád samotný použitelnou. Dle toho jest zřejmo, že tento případ nebyl vůbec případem, upraveným v §u 261 tr. ř. a spadajícím pod výjimku tohoto §u, a že naň bylo proto, ježto § 219 tr. ř. jiné výjimky nepřipouští, použití všeobecné zásady tohoto §u. Je-li tomu tak, neměla býti, ježto výrok o příslušnosti sborového soudu stal se rozhodnutím o námitkách neodporovatelným (§ 219), připuštěna vůbec další diskuse otázky té stranami po zahájení hlavního přelíčení a nebyl soud vůbec oprávněn, o otázce té znovu rozhodovati.

Citace:

č. 1474. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 84-88.