Čís. 17524.

Veřejná obchodní společnost není zvláštními právním podmětem. Ve sporu společnosti jsou podle hmotného práva stranou jen její společníci.
Společenské jmění náleží všem společníkům sdruženým ve veřejnou
obchodní společnost dohromady.
Společníci, sdružení v onu společnost, představují i v poměru k jednotlivým společníkům odlišný právní podmět.
Veřejná obchodní společnost, jsouc zastoupena společníkem oprávněným k zastupování, může žalovati společníka nebo býti od něho žalována.
Při žalobě podané veřejnou obchodní společností a jedním veřejným
společníkem proti druhému společníku, jde o žalobu podanou dvěma žalobci. Pokud jde při tom o obyčejné společenství podle § 11 c. ř. s.
Veřejná obchodní společnost, jež nebyla zúčastněna na rozhodčím
řízení provedeném mezi veřejnými společníky, není legitimována k žalobě o bezúčinnost rozhodčího výroku podle § 595 c. ř. s.
Veřejná obchodní společnost nestane se stranou v rozhodčím řízení ani tím, že v rozhodčím výroku bylo rozhodnuto i o právech a závazcích společnosti.
(Rozh. ze dne 19. prosince 1939, Rv I 981/39.)
Žalobce a žalovaný uzavřeli mezi sebou veřejnou obchodní společnost. Žalobou, o niž tu jde, domáhá se žalobce i řečená veřejná obchodní společnost bezúčinnosti, rozhodčího výroku, jímž bylo rozhodnuto o některých sporných záležitostech mezi oběma společníky k sobě navzájem jakož i ke společné firmě a tvrdí, že nebyla uzavřena vůbec smlouva o rozhodčím, pokud se týče, že smlouva ta byla neplatná, takže rozhodčí soud nebyl oprávněn jako soud rozhodčí rozhodovati a překročil meze svého úkolu. Mezi žalobcem ing. K. a žalovaným H. byla totiž uzavřena dohoda k vyřešení již existujících diferencí, vzniklých z jejich bývalého společenského poměru, uzavřená v protokolu z 25. ledna 1933.
Tato dohoda se však vztahovala jen na diference v té době již jsoucí
a na spory mezi společníky v oné době zahájené u řádných soudů, nevztahovala se však na ty spory, které by budoucně povstaly ze společenského poměru. Nebylo, proto také ve smlouvě o rozsudím vůbec smluveno, že budoucí spory mají býti rozhodnuty rozhodcem. Žalovaný ing. H., popřel žalobní nárok a uvedl, že žalobce není oprávněn podati žalobu, o niž jde, také jménem prof. fy. Ing. Hl. a Dr. K., že písemná smlouva o rozsudím byla uzavřena a, že strany zamýšlely dohodou z 25. ledna 1933 podrobili se rozhodčímu výroku ing. Dr. Č. ohledně veškerých sporných otázek, které by mezi nimi vznikly až do ukončení společenského poměru. Žalobce příslušnost rozhodčího soudu sám uznával a uvedl to také v žalobě z 21. března 1936, uznávaje příslušnost rozhodčího soudu i ohledně jiných nároků, které se netýkaly přímo obou společníků. Nižší soudy zamítly žalobu, odvolací soud z těchto důvodů: Řízení před prvým soudem je podle žalobce vadné —719
proto, že prvý soud přehlédl, že smlouva o rozsudím podle zápisu z 25. ledna 1933 byla uzavřena pouze mezi Ing. Hl., a Ing. Kr. a nikoliv mezi veřejnou obchodní společností a jednotlivými společníky k sobě navzájem, ač rozhodce rozhodoval též o nárocích společníků vůči veřejné společnosti. Žalobce však přehlíží, že již prvý soud přizpůsobil označení stran skutečnému právnímu stavu, že totiž za žalující stranu správně označil jen ji osobně a nikoliv i veřejnou společnost, když společníky této společnosti jsou jen žalobce a žalovaný. Toto pojetí právní povahy veřejné společnosti odpovídá jak zákonu, (čl. 86 a 111 obch. z.), tak i jednotnému rozhodování nejvyššího soudu (rozh. č. 2478, 2615, 7781, 4827, 6154, 6584, 9241, 10050 Sb. n. s. civ. a četná jiná), jakož i plenisimárnímu usnesení z 5. května 1914 č. 203/14 pres.). Podle toho veřejná obchodní společnost, třebaže je samostatnou hospodářskou jednotkou, není zvláštním právním podmětem, ani právnickou osobou. Není proto veřejná obchodní společnost ani stranou ve sporu, ani stranou smluvní; stranou jsou jednotliví veřejní společníci. I když rozhodce v rozhodčím výroku ad D 2, D 4 až D 9 a D 13 zmiňoval se o povinnostech jednotlivých společníků vůči veřejné společnosti, nerozhodoval tím o ničem jiném, než o povinnostech jednoho společníka vůči druhému společníku navzájem. Tím ovšem nepřekročil nikterak meze svého úkolu (§ 595 č. 5 c. ř. s.). Žalobce uplatnil bezúčinnost rozhodčího výroku jednak proto, že smlouvy o rozsudím vůbec nebylo, nebo byla neplatná pro nedostatek písemnosti, jednak proto, že rozhodčí soud překročil meze svého úkolu (§ 595 č. 1 a 5 c. ř. s.). Prvý soud zjistil, že písemná smlouva o rozsudím byla uzavřena a je platná a jde jedině o to, zda se vztahovala i na nesrovnalosti mezi stranami vzniklé z jejich bývalého společenského poměru, které nebyly předmětem soudních sporů v době dohody, t. j. 25. ledna 1933, nýbrž které přišly na přetřes teprve po uzavření této dohody. Odvolatel dovozuje ze slov této dohody »K vyřešení stávajících diferencí...«, že dohoda o rozsudím se týkala pouze sporů v době dohody na soud vznesených. Prvý soud však správně poukazem na ustanovení § 914 obč. z., jakož i ve shodě s čl. 278 obch z. neulpěl na slově »stávajících diferencí«, nýbrž vypátral úmysl stran z celého znění smlouvy, jakož i z toho, jak strany samy svůj úmysl ze smlouvy vyjadřovaly použitím této smlouvy. Soud odvolací sdílí názor prvého soudu, že dohoda o rozsudím nevztahovala se jedině na spory již zahájené, nýbrž, že strany měly v úmyslu dohodou tou odstraniti nejen spory, ale všechny diference, které z jejich bývalého společenského poměru vznikly, tudíž stávaly a nebyly do uzavření dohody odstraněny. Správně zdůrazňuje prvý soud, že úmysl stran vyřešiti rozsudím všechny nesrovnalosti z bývalého společenského poměru vzniklé vyplývá nepochybně z tohoto vyjadřování ve zmíněné dohodě... proberou se veškeré položky disoluce se týkající... a to i útraty právního zastoupení ze sporů... Jinak se o těchto soudech ustanovuje, že následkem toho, že dnešní dohodou vyřeší se celý sporný komplex mezi oběma (tedy více než ty spory a to vše, co je sporné) a tyto dílčí spory budou vzaty zpět... Po srovnání všech položek a řádném odúčtování... součásti dohody bude též finanční plán, který obsáhne celé období až do skončení likvidace. Zahrnuly-li strany samy veškeré nesrovnalosti do dohody, i když teprve po uzavření dohody při probírání veškerých položek podle této dohody disoluce se týkajících se zjistilo, že jsou sporné, a když i sám odvolatel obrátil se proto na rozhodce s takovými nesrovnalostmi, pak tím strany uznávaly, že písemná dohoda se i těchto nesrovnalostí týká a nemůže proto odvolatel s úspěchem vytýkati nedostatek písemnosti, i kdyby názor odvolatelův, že nesrovnalosti na rozhodce jím vznesené spadají do písemné dohody — byl nesprávný, a nebyl by tento jeho nesprávný právní názor důvodem ke zrušení rozhodčího výroku, když sám takovýto případ pod písemnou dohodu podřadil. Není tedy výtka nedostatku písemnosti opodstatněna.
Ustanovení § 914 obč. z. není podpůrné. Pokud prvý soud nepřiznal úspěchu žalobě podané též jménem firmy Ing. Hl. a Dr. K., pro nedostatek oprávnění Ing. Dr. Kr., poukazuje se na úvahy o právní povaze veřejné společnosti, při čemž se dodává, že neobstála-li žaloba Ing. Dr. Kr., nemohlo by býti vyhověno ani žalobě veřejné společnosti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Veřejná obchodní společnost není zvláštním právním podmětem ani právnickou osobou a nemůže proto ve sporu býti stranou (nemá procesní způsobilosti, § 1 c. ř. s.); stranou jsou jen společníci. Tak bylo vysloveno a odůvodněno v rozhodnutí č. 9241 Sb. n. s., což bylo převzato i v rozhodnutí č. 10050 Sb. n. s. Poukazuje-li dovolání k odůvodnění opačného názoru na rozhodnutí č. 6584 a 7781 Sb. n. s., přehlíží, že i s těmito rozhodnutími se nejvyšší soud v onom rozhodnutí č. 9241 vypořádal. Z rozhodnutí č. 8491 Sb. n. s., jehož se žalobci dovolali, rovněž neplyne opačný názor, neboť ta otázka tam byla bezpředmětnou a výslovně řešena nebyla, poněvadž šlo jen o to, zda a pokud se může veřejný společník žalobou podle § 37 ex. ř. opírati výkonu exekuce, jež byla povolena věřiteli jiného společníka udělením zmocnění podle §§ 331 až 333 ex. ř., aby se na veřejné společnosti domáhal podle čl. 126 obch. zák. rozloučení společnosti a úhrady z podílu dlužníka za účelem uspokojení své pohledávky. Ani v rozhodnutí č. 9822 Sb. n. s. nebyla řešena otázka, o kterou nyní jde, poněvadž tam bylo jen vysloveno, že se promlčují nároky proti společníku z pohledávek za společenství podle čl. 146 obch. zák. (§ 11 ex. ř.) jen na základě exekučního titulu proti veřejné obchodní společnosti, kdežto na základě exekučního titulu přímo proti společníku nastupuje všeobecná 30letá promlčecí lhůta. Veřejnán obchodní společnost má ovšem možnost, aby žalobou podle § 37 ex. ř. odporovala exekuci vedené na jmění společností pro soukromý dluh společníka. Že však se tu nazírá na ni jako na osobu třetí, plyne z duplicity právního poměru společníků, kteří mohou býti jak věřiteli tak dlužníky společnosti, jakož i z různých právních vztahů, v nichž společnost může samostatně vystupovati (podle čl. 111 obch. zák. může nabývati jmění, vcházeti v závazky, žalovati a býti žalována — naproti tomu není ani právním podmětem a nemá způsobilosti býti stranou ve sporu). Žaluje-li veřejná obchodní společnost, jsou stranou společníci. To platí i o žalobě podle § 37 ex. ř. a jsou proto zase jen společníci stranou a tudíž společnost je třetí osobou jak v poměru ke společníku, proti němuž byla vedena exekuce pro jeho soukromý dluh, tak v poměru k vymáhajícímu věřiteli. Ani rozhodnutí č. 2230, 2282, 6282 a 11799 Sb. n. s., uvedená v dovolání, kde bylo vysloveno, že procesní způsobilost veřejné obchodní společnosti nepomíjí jejím zánikem, nýbrž teprve výmazem z obchodního rejstříku, neřeší výslovně otázku, kdo je stranou ve sporu veřejné obchodní společnosti. Tím bylo jen vysloveno, že útvar veřejné obchodní společnosti a právo žalovati anebo býti žalovánu pod jménem společenským zaniká teprve výmazem společnosti z obchodního rejstříku.
Nejvyšší soud nemá proto důvodu, aby upustil od názoru vysloveného v rozhodnutí č. 9241 a 10050 Sb, n. s., že veřejná obchodní společnost není právním podmětem a není proto ani stranou ve sporu, jíž jsou jen její společníci. Je-li tomu tak a dává-li ustanovení čl. 91 a 111 obch. zák. veřejné obchodní společnosti taková práva, jakoby byla právnickou osobou, je tomu rozuměti tak, že společenské jmění nepatří nějaké smýšlené osobě, tedy jistému od společníků rozdílnému subjektu, ani jednotlivým společníkům, nýbrž veškerým společníkům dohromady, to jest, že společníkům nepatří společenské jmění podle kvót děleného spoluvlastnictví nebo podle kvót k celému souhrnu společenského jmění, nýbrž, že jmění to patří společníkům sdruženým v jednotku, která se označuje firemním jménem. Takto představují společníci sdružení v jednotku i v poměru k jednotlivým společníkům odlišný právní podmět a může proto veřejná obchodní společnost žalovati společníka a naopak jednotlivý společník může žalovati společnost zastoupenou společníkem: oprávněným k zastupování podle čl. 114 obch. zák., aniž by se dalo důvodně namítati, že žalovaný společník je současně i jedním ze žalobců.
Žaloba podaná Dr. Kr. a protokolovanou firmou Ing. Hl. a Ing. Dr. Kr., stavitelství a podnikatelství staveb v Praze, byla tudíž podána dvěma žalobci. Nejde tu o použití dvou jmen jedním žalobcem a nelze prostě vypustiti z hlavy rozsudku označení jména společnosti, nýbrž je o každé žalobě rozhodnouti samostatně, když nejde o nerozlučné společenství ve sporu podle § 14 c. ř. s., nýbrž o obyčejné společenství podle § 11 c. ř. s., poněvadž rozhodnutí může dopadnouti pro každého žalobce různě a nemusí býti jednotné. Bezvýznamné je, poukazuje-li dovolatelka k tomu, že prý žalovaný nepodal ani odpověď na žalobu veřejné obchodní společnosti, neboť dovolatelka neučinila ani návrh podle § 398 c. ř. s. na vynesení rozsudku pro zmeškání. Než nehledíc k tomu neodpovídá výtka dovolatelčina ani skutečnosti. Neboť žalovaný namítal v odpovědi na žalobu, že žalobce Dr. Kr. není oprávněn k podání žaloby jménem protokolované firmy Ing. Hl. a Dr. Kr., poněvadž prý bylo ujednáno kolektivní zastupování firmy. Vynechal-li žalovaný v odpovědi na žalobu označení této firmy jako žalobkyně, byla to jen formální vada podlé §§ 75, 243 c. ř. s., která se dala napraviti podle § 84 c. ř. s. Z věcného provedení odpovědi na žalobu je však zřejmé,že odpověď čelila i proti žalobě veřejné obchodní společnosti, byť i konečný návrh zněl na zamítnutí žaloby Dr. Antonína Kr., neboť návrh ten byl důsledkem právního — jinak správného — názoru žalovaného, že veřejná obchodní společnost není stranou ve sporu.
Žalobci sami tvrdili v žalobě, že rozhodčí výrok byl vydán v některých sporných záležitostech mezi veřejnými společníky veřejné obchodní společnosti, to jest mezi Dr. Antonínem Kr. a Ing. Bedřichem Hl. k sobě navzájem a ke společné firmě. Netvrdili tudíž, že v rozhodčím řízení byla zúčastněna veřejná obchodní společnost a nelze již z tohoto důvodu žalobě vyhověti. Neboť podle § 594 c. ř. s. má rozhodčí výrok, nepodléhá-li opravnému prostředku, účinek pravoplatného soudního rozsudku jen mezi stranami sporu. Ovšem, že rozhodčí výrok rozhodl i o právech a závazcích společnosti. Tak v odstavci D 4 zamítl požadavek Ing. Dr. Kr., aby Ing. Hl. zaplatil firmě částku žalobcem žádanou, v odst. D 7 a E a 1 uložil Dr. Kr., aby nahradil firmě úroky ode dne, kdy mu záruka byla úředně vyplacena, zamítl dále i požadavek Ing. Hl., aby náklady opravy na mostě z H. do P. nesla firma a podobně. Než tím se nestala firma stranou v rozhodčím řízení. Důvodně proto uvedl žalovaný v dovolací odpovědi, že již proto nebyla veřejná obchodní společnost oprávněna odporovati rozhodčímu výroku podle § 595 c. ř. s. V první stolici nepotřeboval a nemohl to žalovaný namítati, poněvadž žalobci sami přece tvrdili, že rozhodčí spor byl veden pouze mezi Dr. Kr. a Ing. Hl. Scházela-li veřejné obchodní společnosti aktivní legitimace ke sporu, bylo proto její žalobu již z tohoto důvodu zamítnouti. Není proto dovolání společnosti již s hlediska § 503 č. 4 c. ř. s. důvodné a netřeba se věcně zabývati dovolacím důvodem podle § 503 č. 2 c. ř. s.
Ani dovolání Dr. Antonína Kr. nemohlo se potkati s úspěchem. Stačily-li odvolacímu soudu jiné důkazy ke zjištění rozhodných skutečností, byl důkaz výslechem stran podle §371, odst. 2 c. ř. s. nepřípustný a je proto výtka činěná v tom směru pod dovolacím důvodem podle § 503 č. 2 c. ř. s. nedůvodná. Není pochyby, že smlouva o rozsudím mezi Ing. Dr. Antonínem Kr. a Ing. Bedřichem Hl. byla písemně uzavřena (§ 577 c. ř. s.) v protokolu ze dne 25. ledna 1933, jehož pravost, případně souhlas jeho opisu s pravým originálem žalobce uznal. Nestačila by ovšem pouhá písemnost, podle níž se strany podrobují rozhodčímu soudu, nebyla-li mezi stranami úmluva o rozsudím skutečně učiněna, to jest odporoval-li obsah písemné smlouvy skutečně projevené vůli stráni Než ze skutečností zjištěných z obsahu dopisu Dr. Kr. Dr. Č-ovi ze dne 30. října 1935, ze žaloby Dr. Kr. na Ing. Bedřicha Hl. ze dne 21. března 1936 a ze svědecké výpovědi Dr. Č. plyne, že strany měly skutečně shodnou vůli uzavříti smlouvu o rozsudím, že ji skutečně i projevily a že ji dodatečně i dotvrdily tím, že podávaly vzájemné žaloby k rozsudímu Dr. Č., tento je doručoval stranám a žádná z nich nevznesla námitku nepříslušnosti rozhodčího soudu. Je proto závěr odvolacího soudu, že byla uzavřena písemná smlouva o rozsudím důsledný a není tu důvodu bezúčinnosti podlé § 595 č. 1 c. ř. s. Ostatní výtky uvedené pod dovolacím důvodem právní mylností se týkají jen rozsahu uzavřené smlouvy o rozsudím. I smlouvu o rozsudím lze vyložili podle zásad vytčených v § 915 obč. zák., neboť z ustanovení toho ani z předpisů civilního soudního řádu neplyne, že ono neplatí pro výklad smlouvy o rozsudím anebo pro výklad smluv, pro něž je předepsána písemná forma. Výklad, jaký na základě toho dal odvolací soud smlouvě o rozsudím, odpovídá provedeným důkazům; nejvyšší soud sdílí proto závěr odvolacího soudu, že strany zahrnuly do smlouvy o rozsudím všechny nesrovnalosti vzniklé z bývalého společenského poměru, i když vznikly teprve po uzavření dohody. Stačí tu proto poukázati na obšírné, stavu věci a zákonu odpovídající odůvodnění nižších soudů v tom směru.

Citace:

čís. 17524. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 738-743.