NPD documents search: Váž. tr., 3 (1921)

Čís. 3689.

Ochrana nájemců.
Smír uzavřený za platnosti zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n., jímž zavázal se nájemce vykliditi byt dne 1. srpna 1923, stal se vydáním zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 85 sb. z. a n. neplatným.
(Rozh. ze dne 8. dubna 1924, R I 259/24.)
Smírem ze dne 8. dubna 1922 zavázal se nájemce vykliditi krám dne 1. srpna 1923. Návrh na povolení exekuce vyklizením soud prvé stolice zamítl, rekursní soud exekuci povolil. Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Přisvědčiti dlužno stěžovateli, že navrhovaná exekuce neměla býti povolena, neboť exekuční titul, o nějž se návrh opírá, pozbyl donucovacími předpisy §§ 2 (3) a 7 (2) zákona o ochraně nájemníků ze dne 26. dubna 1923, čís. 85 sb. z. a n. účinnosti. Stěžovatel nastěhoval se do krámu, jejž má vykliditi, v létě 1921 bez přesné nájemní smlouvy a ujednal s odpůrci, byv jimi zažalován o vyklizení, poněvadž prý nemá k užívání krámu vůbec právního důvodu, dne 8. dubna 1922 soudní smír, jímž se zavázal vystěhovati se do 1. srpna 1923 pod exekucí. Podle smíru byl stěžovatel povinen po dobu, po kterou bude krámu užívati, platiti určitou činži, kdežto odpůrci se zavázali pronajati mu po 1. srpnu 1923 za stejnou činži krám jiný pod podmínkou, že se do té doby uprázdní. Podstatný obsah smíru záležel v tom, že byla o krámu ujednána nájemní smlouva na určitou dobu podle §u 1090 obč. zák. a mimo to byla smluvena vykonatelnost závazku, vykliditi krám dne 1. srpna 1923. Smír byl dojednán za platnosti zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n. o ochraně nájemníků a neodporoval jeho předpisům. Ustanovoval sice již § 2 (3) tohoto zákona, že nájemní smlouvy, ujednané po 3. květnu 1920 na určitou dobu, pokládají se po dobu jeho platnosti za ujednané na dobu neurčitou, takže mohly býti vypověděny pronajímatelem jen se soudním přivolením, a předpis ten byl již tehdy povahy donucovací (§ 7 cit. zák.), takže nemohl býti vyloučen neb obmezen smlouvou stran, ale účinnost zákona čís. 275/20 byla omezena do 30. dubna 1922, takže jím nebyla účinnost a závaznost soudního smíru ze dne 8. dubna 1922 dotčena. Rovněž nelze se proti němu dovolávati stejných ustanovení zákona o ochraně nájemníků ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n., jehož platnost uplynula 30. dubna 1923. Ale také nový zákon o ochraně nájemníků ze dne 26. dubna 1923, čís. 85 sb. z. a n., platný od 1. května 1923 do 30. dubna 1924 obsahuje v §§ 2 (3) a 7 (2) stejné ustanovení donucovací povahy, že nájemní smlouvy učiněné na určitou dobu po 3. květnu 1920 se pokládají po dobu platnosti tohoto zákona za učiněné na neurčitou dobu s výpovědní lhůtou zvláštními předpisy stanovenou neb v místě obvyklou, a že tedy mohou býti proti vůli nájemcově zrušeny jen výpovědí se soudním svolením dle §u 1 zákona. Tímto předpisem pozbyl soudní smír, pokud jím byl stěžovatel zavázán, vystěhovati se bez výpovědi dne 1. srpna 1923, účinnosti, takže se ho navrhovatelé nemohou již dovolávati jako exekučního titulu. Soudní smír nepřestává býti proto, že byl učiněn před soudem a že jest vykonatelný, smlouvou (§ 1380 obč. zák.), jeho platnost a účinnost řídí se týmiž pravidly, která platí pro smlouvy ostatní. Byly-li donucovacími zákonnými předpisy změněny úmluvy stran o trvání nájemního poměru ve prospěch nájemníků, jsou dotčeny jimi i úmluvy obsažené v soudních smírech a nároky o ně se opírající.

Citace:

č. 603. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 431-433.