Čís. 6193.

Exekuce nemá býti povolena (§ 14 ex. ř.), jest-li navrhováno zřejmě zcela zbytečně více exekučních prostředků.
(Rozh. ze dne 5. srpna 1926, R I 504/26.)
Ku vydobytí peněžité pohledávky navrhl vymáhající věřitel povolení exekuce zabavením a přikázáním k vybrání vkladů dlužníkových na účtech poštovní spořitelny. Soud prvé stolice exekuční návrh zamítl, rekursní soud exekuci povolil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatelka vytýká usnesení rekursního soudu především, že odporuje ustanovení §§ 14, 27 a 41 ex. řádu. Podle § 14 ex. ř. je dovoleno použití současně několika exekučních prostředků (způsobů exekuce), povolení však může býti obmezeno na některé prostředky exekuční, jestli patrno z exekučního návrhu, že již jeden, nebo několik z navrhovaných prostředků exekučních postačí k uspokojení vymáhajícího věřitele. O hromadění exekučních prostředků jde také, když ku vydobytí téhož nároku podáno je postupně několik exekučních návrhů rozlišné způsoby exekuční obsahujících. V takovém případě — a to je právě tento případ — musí vymáhající strana odůvodniti ve svém návrhu, proč se opět domáhá nové exekuce. To učinila ve svém návrhu tvrzením, že jí vymáhaný zbytek nebyl dosud zaplacen a že posavad vedené exekuce pro bezdůvodný odpor povinné strany nevedly k jejímu uspokojení. Bylo tedy povinností exekuci povolujícího soudu s hlediska § 14 ex. řádu, by zkoumal, zda povinná strana bezdůvodně odporovala provedení dosud povolených exekucí a zda-li takový bezdůvodný odpor zabránil, by vymáhající strana nebyla uspokojena. Soud prvé stolice se vůbec neobíral touto okolností, ale rekursní soud, povoliv exekuci, uznal, že dosavadní exekuce nevedly k úplnému uspokojení vymáhající věřitelky, což konečně nepopírá ani stěžovatelka, která ovšem, jak praví doslovně »ku jasnějšímu pochopení celé této, nyní již nikterak jednoduché záležitosti«, vyličuje v rozporu se spisy, že jí přísluší proti vymáhající straně za ni vyúčtovaný, ale jí popíraný nárok asi 85000 Kč, a tvrdí, že exekuční titul, o který se opírá vymáhající strana, vydán byl jenom ze zavinění jejího jednatele, že se o něm dozvěděla teprve, když byla proti ní prováděna exekuce, že vymáhající straně prohlásila již v listopadu, že si s její pohledávkou 26250 Kč zaúčtuje svou pohledávku celkem 85000 Kč, že jí žádala, by zrušila exekuci, že zabavením její bankovních kont u banky B., u banky Č. a u Poštovního úřadu šekového v Praze velmi bylo stiženo její obchodování, a že se po Praze počaly trousiti pověsti o její insolvenci, dokonce i o velkých zpronevěrách, takže má životní zájem na tom, by exekuce byly zrušeny. Dovolací soud nemůže přihlížeti k těmto vývodům, pro něž není opory v exekučních spisech. Pokud stěžovatelka vypočítává, že je pro zbytek vymáhané pohledávky 11282 Kč 81 h, proti níž namítá ku započtení vzájemnou pohledávku 85000 Kč zabaveno svršků za 34000 Kč a u různých poddlužníků na pohledávkách 108844 Kč 91 ha pro kterou má vymáhající strana mimo to složenu jistotu 28000 Kč, stojí proti tomuto výpočtu na jedné straně jistota, že pohledávka vymáhající strany dosud nebyla uhražena těmito exekucemi, na druhé straně nejistota, zda všemi těmi exekucemi dojde vymáhající věřitelka úplného uspokojení, a posléze skutečnost, že stěžovatelka složila podle svého oznámení jistotu 28000 Kč až po povolení této exekuce. Hlavně nemůže býti přihlíženo k tomu, že nejde o návrh na zrušení, pokud se týče na obmezení exekuce, nýbrž že jde o vlastní počin exekuci povolujícího soudu podle §u 14 ex. ř., jemuž podle zákonodárcova úmyslu (Mat. II. str. 632), projeveného usnesením společné konference, ze kterého vyšel konečný doslov tohoto zákonitého předpisu, sluší rozuměti tak, že exekuce nemá býti povolována, když je navrhováno zřejmě zcela zbytečně více exekučních prostředků. Poněvadž povolení exekuce nesmí strpěti průtah a vyšetření věci je nepřípustné, nemůže se exekuci povolující soud obírati otázkami stěžovatelkou uplatňovanými, jejichž řešení musilo by předcházeti delší a podrobné šetření.

Citace:

č. 6193. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 113-114.