NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 1

Čís. 3687.

Vyrovnací dlužník může po skončení vyrovnacího řízení dodatečně schváliti právní jednání, předsevzaté proti předpisu §u 8 vyr. řádu. Ukončením vyrovnacího řízení zaniká odpůrčí právo věřitelů dle §u 8 vyrovn. řádu.
(Rozh. ze dne 2. dubna 1924, Rv II 158/24.) Žalobkyně domáhala se (§ 37 ex. ř.) na vymáhajícím věřiteli zrušení exekuce ohledně řady movitostí, tvrdíc, že jich dne 8. února 1922 nabyla od dlužníka. Dlužník byl tehdy ve vyrovnáni. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Odvolatelka namítá předně, že uzavřela kupní smlouvu 8. února 1922 v bezelstném přesvědčení, že dlužník byl v té době již oprávněn volně se svým jměním vládnouti. Posouzení otázky »bezelstnosti« spadá pod skutkové zjištění, poněvadž jest výsledkem z toho, co se skutečně stalo, jest závěrem na základě jiných skutečností, jest tedy logickým myšlenkovým postupem, tvořícím vždy základ skutkového zjištění, a nespadá řešení této otázky pod hledisko nesprávného právního posouzení, které odvolatelka jedině uplatňuje. Nelze se proto zabývati otázkou »bezelstnosti«, ježto odvolatelka neuplatňuje odvolacího důvodu nesprávného skutkového zjištění. Avšak i kdyby tomu tak nebylo a odvolací soud byl povinen, zabývati se touto otázkou skutkovou, nelze odvolatelce přisvědčiti a nutno poukázati na správné zjištění prvého soudce, že odvolatelka nejednala bezelstně. Dodati nutno, že dopis ze dne 8. února 1922 nemluví o ukončeném vyrovnávacím řízení (§ 55 (1) vyr. ř.), nýbrž pouze o právoplatném potvrzení vyrovnání (§ 49 (1) vyr. ř.). Měla-li žalobkyně za to, že již pravoplatným potvrzením vyrovnání nabývá dlužník plného disposičního práva, byla to neznalost zákona, jež neomlouvá (§ 2 obč. zák.). Že obmezení disposiční moci dlužníka trvá až do ukončení vyrovnávacího řízeni, jest patrno z §u 55 (2) vyr. ř., dle něhož se poznámky, disposiční moc dlužníka obmezující (§ 6 vyr. ř.) teprve s ukončením vyrovnávacího řízení vymazují. Tím teprve se sprošťují činitelé vyrovnávacího řízení svých úkonů a tím teprve nabývá dlužník plného disposičního práva, jak motivy (pamětní spis k §u 55 vyr. ř.) výslovně praví slovy: »Damit erlischt die Wirksamkeit der Organe des Verfahrens und damit erlöschen auch die das Geschäftsleben hemmenden Wirkungen der Eröffnung der Verfahrens.« Tento náhled potvrzují i motivy k §u 8 vyr. ř., které praví: »Da nun die Tatsache, daß sich der Schuldner im Ausgleichsverfahren befindet, jedermann gegen sich gelten lassen muß, weil sie öffentlich kundgemacht wird, so hängt die Wirksamkeit der Verfügungen des Schuldners gegenüber Dritten ausschließlich davon ab, ob der Dritte die Verfügung für eine des gewöhnlichen Geschäftsbetriebes des Schuldners halten konnte und davon, daß ihm ein allfälliger Einspruch des Ausgleichsverwalters ohne sein Verschulden unbekannt geblieben ist.« Obě tyto náležitosti: 1. že nešlo o jednání, patřící k obyčejnému provozování dlužníkova obchodu a 2. že žalobkyně věděla nebo musila věděti, že vyrovnávací správce k tomu souhlasu nedal, zjistil bezvadně prvý soudce a zjištění to ani nebylo napadeno. Obrana neplatnosti takovéto smlouvy není časově omezena a nelze obdobně použiti §u 2 odp. ř., aniž jakéhokoliv jiného ustanovení odp. řádu. Neboť odporovatelné smlouvy jsou sice smlouvami platnými, lze je však za určitých předpokladů na žalobu zkrácených věřitelů prohlásiti za bezúčinné, a tento nárok zkrácených věřitelů je vázán na určitou dobu. Smlouva proti předpisu §u 8 vyr. ř. jest oproti třetím osobám hned od prvopočátku neplatnou a nestává se neplatnou teprve na zakročení třetí osoby. Taková smlouva zůstává na vždy oproti třetí osobě neplatnou a neplatnost její nemůže býti zhojena projitím času, leda promlčením. Dodatečné schválení kupní smlouvy dlužníkem po ukončení vyrovnání nelze spatřovati v tom, že zbytek kupní smlouvy dne 8. prosince 1922, tedy po ukončeném vyrovnání přijal. Neboť pak by se každé právní jednání, neplatné podle §u 8 vyr. ř., stalo ukončením vyrovnání platným schválením se strany dlužníka, jež by bylo lze spatřovati v tom, že dlužník, stav se po ukončení vyrovnání neobmezeným ve vládě se svým jměním a ponechav mlčky (§ 863 obč. zák.) neplatné právní jednání v platnosti, jej svým mlčením dodatečně schválil. Zákaz §u 8 vyr. ř. by se stal vratkým a neskýtal by ochrany vyrovnávacím věřitelům, jímž přísluší právo hojiti se v případě nesplnění vyrovnání na věcech do vyrovnávací podstaty patřících.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozsoudil.
Důvody:
Dovolání vytýká důvodně nesprávné právní posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Je sice přisvědčiti k právnímu názoru odvolacího soudu, že obmezení disposiční moci vyrovnávacího dlužníka (§ 8 vyr. ř.) trvá přes pravoplatné potvrzení vyrovnání (§ 49 odstavec prvý vyr. ř.) až do ukončení vyrovnávacího řízení podle §u 55 vyr. ř. a že by se žalobkyně neznalostí tohoto zákonného předpisu podle §u 2 obč. zák. nemohla omlouvati. Ale nesprávným jest názor odvolacího soudu, že dlužník po ukončení vyrovnávacího řízení nemůže právní jednání předsevzaté proti předpisu §u 8 vyr. ř. dodatečně, třeba i mlčky, schváliti, by se ono jednání stalo takto účinným. Podle §u 8 vyr. ř. je jednání, tam poznačené, jen oproti věřitelům bezúčinným. Může mu tedy býti věřiteli odporováno. Ale toto právo mají věřitelé jen do ukončení vyrovnávacího řízení podle §u 55 vyr. ř., neboť jím zanikají, jak odvolací soud zcela správně z pamětního spisu k §u 55 vyr. ř. vyvozuje, též všechny účinky, obchodování obmezující. Zaniká tedy ukončením vyrovnávacího řízení zejména i odpůrčí právo věřitelů, jim §em 8 vyr. ř. vyhražené. To plyne také z povahy věci. Nezabezpečili-li si věřitelé ve vyrovnání zvláštní práva ohledně jmění dlužníka, nabývá tento od ukončení vyrovnávacího řízení úplnou volnost, s ním podle libovůle nakládati, může je tudíž třeba také zciziti a nebylo by proto lze seznati, proč by ono dřívější zcizení, původně vůči věřitelům bezúčinné, nemohl nyní dodatečně schváliti.

Citace:

8625. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 68-70.