NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Čís. 3422.

Prodej dle čl. 343 obch. zák. může provésti pouze prodatel, jenž má zboží v moci, proti kupiteli. Prodej, jejž provedl dodavatel prodatele proti tomuto, nemá účinku vůči kupiteli.
(Rozh. ze dne 23. ledna 1924, Rv I 1289/23.)
Žalující banka Č. prodala žalované firmě 40 vagonů dřevěného uhlí a, ježto žalovaná byla v prodlení s přijetím, žalovala o náhradu škody, již tvořil rozdíl mezi cenou smluvenou a cenou docílenou prodejem dle čl. 343 obch. zák. Ve sporu se zjistilo, že prodej nebyl předsevzat žalující bankou, nýbrž hypoteční bankou, jež byla dodavatelkou žalující banky, a to proti žalující bance. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem mimo jiné z těchto
důvodů:
Nesprávné právní posouzení věci shledává dovolatelka v tom, že odvolací soud souhlasně se stolicí prvou má za to, že prodej, provedený dodavatelem žalující banky ve smyslu čl. 343 obch. zák. (správně §u 352 a § 347 uherského obch. zák.), nepůsobí proti žalované firmě. V té příčině sdílí dovolací soud názor nižších soudů, jelikož prodej, ať podle čl. 343 obch. zák., ať podle §u 352 uher. obch. zák. — anebo § 351 uh. obch. zák., jenž téměř souhlasí s odst. 2. čl. 343 obch. zák. — má za účel, aby byl prodatel zbaven tížícího uschování zboží, kupujícím nepřijatého, nebo zpěčujícím se je přijati a předpokládá tedy v prvé řadě prodlení kupujícího. Na tom, zda měl prodatel již tehdy, když zboží mohl a chtěl dodati, ve svém držení, nesejde, naopak stačí, by ho měl k disposici, čemuž je tak i tehdy, když je třetí osoba chová k jeho disposici, při prodeji však musí býti v jeho držení, neboť to článek 343 odstavec druhý obch. zák. předpokládá, mluvě o tom, že může prodatel zboží na nebezpečí a náklady liknavého kupujícího buď ve veřejném skladišti nebo u osoby třetí uložiti, nebo po předcházející pohrůžce zboží dáti prodati. Podobně jest tomu při §u 352 i §u 351 uh. obch. zák. Z ustanovení těchto tedy nade vši pochybnost jasně vyplývá, že úkony, v nich naznačené, může podniknouti jedině prodatel vůči svému liknavému kupiteli, že se tu předpokládá, že právě oni jsou smlouvajícími stranami v onom právním poměru, ve kterém jde o zboží, jež má býti prodáno. Není-li tu těchto přímých stran, nelze vůbec oněch ustanovení použíti, svémocný prodej, jejž provede třeba po zákonu dodavatel strany prodávající vůči této, nemůže nikdy působiti proti další kupující straně, jelikož mezi dodavatelem a touto není právního poměru, leč by kupující strana dobrovolně následky takového prodeje, provedeného vůči jejímu prodateli jeho dodavatelem, na sebe převzala a s tím souhlasila, aby ji stihlo z toho prodeje plynoucí nebezpečí i náklady spojené s prodejem. Takového závazku však žalovaná firma na sebe dle spisů nevzala.

Citace:

č. 3422. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 122-123.