NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

— Čís. 7551 —
Čís. 7551
.
Nejde o rozepři právoplatně rozsouzenou, byla-li v původním sporu o zaplacení odbytného nemanželskému dítěti zamítnuta žaloba jedině proto, že mělo býti žalováno o placení důchodu, v druhém sporu pak se bylo domáháno placení tohoto důchodu.
(Rozh. ze dne 24. listopadu 1927, R II 364/27.)
Proti žalobě nemanželského syna proti nemanželskému otci o placení výživného měsíčních 300 Kč vznesl žalovaný námitku rozsouzené rozepře, jíž soud prvé stolice vyhověl a žalobu zamítl, rekursní soud zamítl námitku rozepře zahájené.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dřívější žalobou, jež byla rozsudkem krajského jako odvolacího soudu ze 17. června 1927 právoplatně zamítnuta, domáhal se žalobce na žalovaném zaplacení jistiny 15 000 Kč podle § 1231 obč. zák. a zaopatření podle § 166 obč. zák. Při jednání doplnil žalobní udání přednesem, že se pro churavost nemůže ještě sám živiti, aniž však změnil návrh žalobní. Procesní soudce vyložil nový přednes v ten rozum, že žalobce požaduje zažalovaných 15 000 Kč také ještě z důvodu povinnosti otce, živiti nemanželského syna podle § 166 obč. zák., připustil tuto částečnou změnu, přesněji řečeno, doplnění důvodů žalobních, ale zamítl žalobu, poněvadž byl názoru, že žalobce nemá ani na výpravu, ani na zaopatření, ani na výživu právního nároku. Kdyby bylo zůstalo při tomto rozhodnutí, překážela by ovšem každé nové žalobě o výživu z důvodu otcovství žalovaného a churavosti žalobcovy námitka věci rozsouzené, bez ohledu na to, zda by novou žalobou bylo požadováno zaplacení určité jistiny, či placení renty, či výživa naturální. V moc práva nevešel však tento rozsudek, nýbrž rozsudek odvolacího soudu, jenž sice žalobu, pokud se opírala o povinnost žalovaného k výživě podle § 166 obč. zák., rovněž zamítl, ale z důvodů podstatně jiných. Uznal, že i kdyby příslušel žalobci nárok na výživu, nemohl by žalovati tak, jako žaloval, totiž o zaplacení určité sumy jednou pro vždy, nýbrž jenom o placení vyživovací renty. Zamítl žalobu toliko z toho důvodu, že nebylo žalováno o rentu, nýbrž o odbytné, a odmítl výslovně zabývati se otázkou, zda a pokud vyživovací povinnost žalovaného byla dotčena smírem o odbytném z 29. dubna 1901, jakož i, zda žalobce výživy pro — Čís. 7552 —
churavost jest potřebným. Jeho rozsudkem nebylo rozhodnuto, zda žalobci přísluší či nepřísluší proti žalovanému nárok na výživu, naopak bylo rozhodnutí o tom vyhraženo novému sporu, v němž nebude již žalováno o odbytné, nýbrž o placení renty. Tento nový spor byl zahájen nynější žalobou, jíž žalobce požaduje z důvodu výživného placení 300 Kč měsíčně. Námitka, že právní moci nabývá jenom rozsudkový nález, nikoliv jeho důvody, jest lichá v tomto případě již proto, že předmětem sporu bylo v dřívější rozepři odbytné 15 000 Kč, kdežto v tomto sporu jest jím výživné 300 Kč měsíčně, názor, že dříve požadovaná suma jednou pro vždy byla jenom kapitalisovanou rentou a že proto předmět obou sporů musí býti považován za totožný, neobstojí, poněvadž se příčí názoru projevenému odvolacím soudem v dřívějším sporu. Jenom kdyby také konečné rozhodnutí v dřívějším sporu bylo vycházelo z názoru, že požadované odbytné není ničím jiným, než kapitalisovanou rentou, že tedy požadování odbytného místo renty není překážkou, aby nebylo jednáno o tom, zda žalobci přísluší nárok na výživu, v kterémž případě by ovšem o tomto nároku bylo musilo býti také rozhodnuto, byla by námitka věci rozsouzené v tomto sporu odůvodněna.

Citace:

č. 7551. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 583-584.