NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2242.

Jde o poškození hrobu ve smyslu §u 306 tr. zák., třebas závadné jednání předsevzal hrobník, by tak uplatnil skutečný nebo jen domnělý nárok vůči majitelce hrobu a objednatelce díla (obložení) jím před tím provedeného.
Nevyžaduje se, by činem byla způsobena určitá hmotná škoda; stačí zhoršení po stránce esthetické.
Okolnost, že čin spáchal hrobník, jest přitěžující podle §u 263 e) tr. zák.
(Rozh. ze dne 13. ledna 1926, Zm I 746/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Jičíně ze dne 21. září 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti veřejnému pokoji a řádu podle §u 306 tr. zák.
Důvody:
Dovolávajíc se jediné důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., zmateční stížnost namítá především, že rozsudkovým výrokem, podle něhož stěžovatel jednal ze zlomyslnosti, bylo zákona použito nesprávně, jelikož prý zjištěné skutečnosti nestačí, by jednání stěžovatelovo mohlo býti pokládáno za spáchané ze zlomyslnosti. Zmateční stížnost připouští sice výslovně nejen oprávněnost rozsudkového závěru, podle něhož si stěžovatel počínal při odstraňování drnů s hrobu Marie R-ové způsobem nešetrným, nýbrž dále také, že, kdyby si při tom počínal stejným způsobem jako stěžovatel »někdo z obecenstva«, mohlo by se podle okolností mluviti o zlomyslnosti, namítá však jednak, že tu není zvláštních okolností, ze kterých by nepochybně vyplývalo, že si stěžovatel počínal zlomyslně, jednak že práce hrobníkovy (stěžovatel je totiž hrobníkem) a celé jeho povolání nejsou toho rázu, by mohly býti posuzovány s onoho hlediska, s něhož tak činí soud prvé stolice, kdyžtě prý povolání to vyžaduje veškerou svojí podstatou, ve stížnosti blíže vylíčenou, povahu hrubou a necitlivou, stěžovatel sám pak si při svých pracech na hřbitově ani jindy jinak nepočíná, ani snad toho nedovede. Zmateční stížnosti nelze přiznati oprávnění. Počínání si stěžovatelovo, které shledává rozsudek nešetrným, spočívalo podle rozsudkového zjištění v tom, že vytahal kolíčky, jimiž byly drny ku hrobu připevněny, že drny s hrobu odebral a odhodil je k plotu hřbitova. K přesvědčení, že stěžovatel počínal si tak ze zlomyslnosti, dospěl soud podle rozhodovacích důvodů napadeného rozsudku vzhledem k tomu, že podle předchozích zjištění rozsudkových přikročil stěžovatel k činu ve zlosti nad tím, že Marie R-ová, jejíž snachou byla zemřelá, a na jejíž žádost dal stěžovatel hrob do pořádku, mu činila hlasité výtky, v rozsudku blíže uvedené, že ve svém počínání neustal, ač ho R-ová prosila, by toho nechal, a že posléze věděl nepochybně o tom, že R-ová chtěla míti hrob upravený k místní pouti, slavené dne 17. května 1925, což svým činem právě den před tím znemožnil. Tyto skutečnosti a zjevy, o nichž ani zmateční stížnost netvrdí, že nebyly v rozsudku zjištěny způsobem po stránce skutkové bezvadným, opravňovaly však soud k závěru, že stěžovatel porušil hrob Marie R-ové ze zlomyslnosti, nehledě ani k tomu, že v nich tím spíše má oporu další rozsudkový závěr, došedší arci výrazu pouze v rozhodovacích důvodech, podle něhož stěžovatel jednal aspoň svévolně. Přečinu podle §u 306 tr. zák. pak se dopouští také ten, kdo čin tam naznačený provede i jen ze svévole. Povahy tohoto trestného činu neodnímá skutku stěžovatelovu ani zjev, zmateční stížností dále zdůrazňovaný a shodující se podle rozsudkových zjištění patrně se skutečností, že se totiž stěžovatel zachoval nešetrným způsobem, vylíčeným v rozsudku vůči jeho majitelce, totiž ze zlosti vůči ní. I když podnět ke skutku tomu zavdal stěžovateli jeho hněv proti Marii R-ové, vyvolaný oněmi jejími výtkami, není tím nikterak dotčena správnost rozsudkového závěru, podle něhož stěžovatel porušil svým skutkem zároveň také povinnost, míti hroby zemřelých v úctě a vážnosti, a podle něhož jeho zlomyslný čin směřoval také proti hrobu zemřelé Marie R-ové. Na jeho rozčilení (prudké hnutí mysli) vzal soud správně zřetel pouze jako na okolnost, polehčující při výměře trestu.
Povinnost, míti hroby zemřelých v úctě a vážnosti, ukládá rozsudek stěžovateli zejména vzhledem na jeho povolání jako hrobníka a tím i strážce hřbitova a hrobů. Činí tak vším právem a zmateční stížnosti nelze přisvědčiti, pokud, dovozujíc, že povolání hrobníkovo vyžaduje povahu hrubou a necitlivou, míní, že s hlediska §u 306 tr. zák. dlužno rozeznávati, zda tím, kdo předsevzal skutek naznačený, je »někdo z obecenstva« či hrobník. K takovémuto rozlišování nezavdává zákon, který se vyjadřuje v uvedeném trestním ustanovení zcela všeobecně, nejmenšího podnětu, soud, který, jak již zmíněno, právem ukládá stěžovateli zejména vzhledem na jeho povolání zvýšenou pozornost, míti hroby zemřelých v úctě a vážnosti, neukřivdil mu naopak ani tím, že v jeho povolání jako hrobníka shledal okolnost, přitěžující mu při výměře trestu, maje oporu pro tento svůj výrok zřejmě a to opět právem v ustanovení §u 263 e) tr. zák. (čím důležitějším jest poměr vinníkův k poškozenému nebo uraženému). Zmateční stížnost je však v neprávu také, pokud posléze namítá, že se skutku stěžovatelovu nedostává ještě jiného pojmového znaku skutkové podstaty přečinu podle §u 306 tr. zák., totiž poškození hrobu. Rozsudek zjišťuje prý sám, že stěžovatel dne 14. května 1925 hrob urovnal a obložil jej novými drny, které připevnil ke hrobu kolíčky. Když tudíž R-ové vrátil 30 Kč, které mu za upravení hrobu zaplatila, a R-ová vzala peníze k sobě, stěžovatel mohl prý vším právem se domnívati, že jako objednatelka díla s tím souhlasí, a že on sám jedná v mezích svých práv, když drny s hrobu zase odstraní. Po jejich odstranění byl prý stav hrobu takový, že po stranách byl odkrytý, jinak byl prý však stav jeho oproti stavu před úpravou stěžovatelovou zlepšený, poněvadž hrob byl urovnaný. Nehledě k tomu, že podle svědeckých výpovědí Marie R-ové a Anny L-ové, jimž soud uvěřil, stěžovatel vytáhnuv ve zlosti peníze z kapsy, hodil je na lavičku a hned na to drny s hrobu trhal a je k plotu hřbitova odhodil, a že podle rozsudkového zjištění R-ová teprve potom, ba až po odchodu stěžovatelovu vzala si peníze zatím k sobě, takže stěžovatel v době skutku neměl důvodu k domněnce, že R-ová s jeho počínáním souhlasí, rozsudek označuje zjevy, zdůrazňované zmateční stížností, správně jako bezvýznamné vzhledem k tomu, že si stěžovatel dal za svou práci zaplatiti a že, odstraňuje drny s hrobu, jednal proti vůli jeho majitelky. Povahy poškození hrobu ve smyslu §u 306 tr. zák. nebylo by ostatně jednání stěžovatelovo pozbylo ani tehdy, kdyby je byl předsevzal, by takto uplatnil jakýkoli ať již skutečný nebo jen domnělý nárok vůči majitelce hrobu a objednatelce díla, jím před tím provedeného. Dlužno přisvědčiti právnímu názoru, vyslovenému v rozsudku, že se ke skutkové podstatě přečinu podle §u 306 tr. zák. nevyžaduje, by majiteli hrobu vzešla činem určitá hmotná škoda, nýbrž stačí, že se stav hrobu zhorší třeba jen co do některé jeho části a pouze po stránce esthetické u srovnání se stavem, ve kterém byl před tím, než byl čin předsevzat, když tudíž v projednávaném případě byly s hrobu, utvořeného z hlíny, odstraněny drny, jichž se k ozdobě takovýchto hrobů všeobecně používá.

Citace:

č. 2242. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 48-50.