Čís. 14404.

Kritika vydaného diela (slovníka), ktorá nesmeruje k tomu, aby pozícia podniku, ktorý zľahčované dielo vydal, bola v súťaži osirená, ale je vedená výlučne verejným záujmom, nespadá pod posúdenie podľa zákona proti nekalej súťaži, aj keď kritika bola spôsobilá podnik poškodiť a kritik tejto spôsobilosti poškodenia bol si vedomý.
(Rozh. z 24. V. 1935, Rv IV 471/34.)
Podľa tvrdenia žalobníkov zamýšľali títo vydať maďarsko-slovenský slovník a v prospecte, v ktorom vyzývali obecenstvo k odberaniu, otlačili na ukázku dve strany slovníka. Na to uverejnená bola v časopise P. kritika týchto dvoch strán slovníka pre žalobníkov nepriaznivá. Túto kritiku napísal II. žalovaný údajne z poverenia I. žalovaného, ktorý tiež zamýšľal vydať slovensko-maďarský slovník. Žalobníci domáhali sa žalobou, podanou pre nekalú súťaž, aby žalovaní boli uznání povinnými zdržať sa zažalovaných údajov, odvolať tieto údaje v časopisech a zaplatiť odškodné.
Oba nižšie súdy žalobu zamietly, odvolací súd z týchto dôvodov:
V odvolacím řízení odvolací soud provedl odvolateli navržené důkazy výslechem svědků dra Emericha K., Josefa H., Štěpána F. a Štěpána D. o tom, že I. žalovaný Ján H. se veřejně v kavárně vychvaloval, že nepříznivá kritika v časopise P. byla napsána za tím účelem, aby odvrátila obecenstvo od koupě konkurenčního slovníku žalobců. — Ve věci samé stačí poukázati na podstatně správné důvody rozsudku prvého soudu s vyloučením důvodu, že ustanovení zákona proti nekalé soutěži nevztahují se na literární kritiku. — Forma, v jaké se údaj stal, tu nerozhoduje, neboť i literární kritika může se příčiti ustanovení zákona proti nekalé soutěži, když pod předstíraným veřejným zájmem se skrývá soutěžný účel. Nepatří sem údaje nepříznivé kritiky jen tehdy, když jsou vedeny vyššími cíli nebo vůbec pochází od osob, jež mají na věci jen zájem ryze soukromý a osobní bez ohledu na soutěžní poměry. Podle toho literární kritika je jen v tom případě nezávadná ze stanoviska zákona proti nekalé soutěži, když nesouvisí s účelem soutěžním. Právě z tohoto důvodu považoval odvolací soud za nutné, aby skutkové zjištění prvého soudu v tom směru bylo doplněno. — Na základě výpovědi svědka Emericha K. bylo zjištěno, že tento spolu se svědkem Josefem H. byl na bytě I. žalovaného Jána H. a Josef H. nabídl tomuto žalovanému spolupráci se žalobci v tom smyslu, aby nebyl vydán zvláště slovník žalobců a zvlášť slovník žalovaného H., nýbrž, aby se autoři dohodli na společném vydání. Při této příležitosti I. žalovaný H. sice ironisoval jazykovou znalost žalobců na základě chyb, které se na ukázkových stranách prospektu vyskytly a z toho důvodu i poukázal na obtíže spolupráce se žalobci, jinak však se při tom nevyjádřil agresivně o slovníku žalobců a svědku K. vůbec není známo, že by se I. žalovaný H. byl vyjádřil, že poškodí podnik žalobců nebo že odvrátí koupěchtivých od jejího slovníku. Dále je touto svědeckou výpovědi zjištěno, že spolek K. sice podporoval a rozšiřoval slovník I. žalovaného H., ale tehdy II. žalovaný dr. František Sz. neměl vůbec funkci ve zmíněném spolku a také neměl účast na vydání slovníku I. žalovaného H. Ani svědek Štěpán F. nic neví o tom, že by se byli žalovaní spolčili k útoku na slovník žalobců a též nikdy neslyšel nějaké vyjádření v tom smyslu od I. žalovaného H. Rovněž svědek Štěpán D. nic neví, že by se I. žalovaný H. vyjádřil, že odvrátil obecenstvo od nákupu slovníku žalobců. Pokud se týče činnosti II. žalovaného dra Sz. ve spolku K., bylo na základě výpovědi tohoto svědka zjištěno, že zmíněný žalovaný jenom do dubna 1932 vedl tento spolek jako ředitel, dostával však pevný plat a neměl žádný hmotný zájem na vydávaných dílech, že od uvedené doby vede spolek po stránce literární svědek D. a že spolek K. se pokoušel prodávati slovník I. žalovaného H. a proto jen vzal do komise, že však prodal jen několik kusů. — V otázce, zda tu jest skutková podstata nekalé soutěže podle § 10. zák. p. n. s. uvésti jest toto: Zákon proti nekalé soutěži upravuje jen soutěžní poměry podnikatelů mezi sebou. Avšak do soutěžních poměrů podnikateli mohou rušivě zasahovati i kterékoliv jiné osoby, proto zákon podřizuje i tyto osoby civilním a trestním sankcím zákona. — Za podnikatele v souzeném případě mohou se považovati jenom žalobci na jedné a I. žalovaný H. na druhé straně, ježto vydali podobný slovník. Také tato samostatně provozovaná činnost má ráz podniku, ježto i slovník je určený pro hospodářský oběh a může býti trvalým zdrojem příjmů. Jde o to v jakém poměru stojí I. žalovaný H. ke sporné kritice a zdali se po případě dostal v této příčině do rozporu se zákonem proti nekalé soutěži. — Nebylo sporné, že spornou kritiku napsal a dal uveřejniti II. žalovaný dr. Sz. Odvolací soud sdílí názor prvého soudu, že vytčené vady jsou v podstatě kritikou a byly způsobilé poškoditi podnik žalobců v soutěžitelských stycích, z čehož nepřímo vyplývá výhoda podniku prvého žalovaného. — Otázkou je, zda I. žalovaný H. bral účast na zlehčování, v jakém vztahu je k uveřejněné kritice a zda jeho jednání stalo se za účelem soutěže, zda směřovalo k tomu, aby posice zlehčovaného podniku žalobců byla v soutěži seslabena. I když odvolací soud shledal, že údaje kritiky nelze považovati za nepravdivé, nicméně mohou tu býti ještě jiné okolnosti, které přes pravdivost údaje činí jednání jeho zavržitelným a také pravdivých skutečností lze zneužívati k uplatnění nízkého smýšlení a ke sledování nečestných cílů. — Za účelem zjištění těchto náležitostí skutkové podstaty nekalé soutěže byli slyšeni žalobníky navržení svědci. Z nich jedině Josef H. udal, že když začátkem srpna 1932 vyhledal I. žalovaného H. na jeho bytě za tím účelem, aby nebyly vydány dva slovníky, ale práce obou stran byla spojena a vyšel jen slovník jeden, vyjádřil se I. žalovaný v tom smyslu, že postaráno bylo o to, aby slovník žalobců byl znemožněn a vyjde brzo článek v časopise P., který všechny chyby prospektu resp. jeho dvou ukázkových stran sdělí čtenářstvu. Této výpovědi nelze věřiti, poněvadž tento svědek dle vlastní výpovědi vedl celý podnik žalobců ohledně vydání jejich slovníku a jako takový je na tomto podniku i materielně zúčastněn, je tedy na věci silně interesován. Kromě toho výpověď svědka H. je naprosto vyvrácena výpovědí na věci neinteresovaného svědka Emericha K., který při rozhovorů svědka H. s I. žalovaným H. byl přítomen, avšak nepotvrdil, že by I. žalovaný H. se vyjádřil agresivně o slovníku žalobců, nebo že by učinil narážku na nějaký článek v P. — Hlavně však výpověď svědka H. sama sobě odporuje v tom, že rozhovor se žalovaným na začátku srpna 1932 dle jeho výpovědi ihned téhož dne sepsal v předloženém dopisu, avšak z dopisu, pod E) k důkazu této okolnosti předloženéného, plyne, že je psán mnohem později. Že inkriminovaná kritika byla napsána na podnět nebo na popud žalovaného H., totiž stala se za účelem soutěže, prokázáno nebylo. Poněvadž tuto náležitost nekalé soutěže žalobci nedokázali a tvrzení žalovaných podporovali i na věci neinteresovaní svědci, vzal odvolací soud do přísahy žalované H. a Sz. Na základě přísažné výpovědi těchto žalovaných bylo zjištěno, že II. žalovaný Sz., když obdržel prospekt se dvěma ukázkovými stranami slovníku žalobců a shledal, že maďarský text je vadný, dotázal se I. žalovaného H., jako svého bývalého kolegy a slavisty, s nímž se setkal náhodou na ulici, zda slovenský text ukázkových stran je bez vady. I. žalovaný H. ukázal II. žalovanému dr. Sz. vady v slovenském textu podle pravdy a domníval se, že sdělené vady chce použíti v rámci Masarykovy Akademie, jako člen jejího předsednictva. — Žalovaný v době dané informace ještě nevěděl, že II. žalovaný Dr. Sz. hodlá tato data uveřejniti v tisku a dozvěděl se o inkriminovaném článku teprve, když vyšel v novinách. Za tohoto stavu věci jde tu u I. žalovaného H. o vyžádané důvěrné sdělení, které dělo se bezplatně a odpovídalo pravdě, takže žaloba podle § 10 zák. proti nek. sout. proti tomuto žalovanému není důvodná (§ 10, odst. 3 cit. zák.). — Avšak žaloba je neodůvodněná také proti II. a III. žalovaným dr. Franitšku Sz. a Edmundu T. — Dr. Sz. napsal inkriminovanou kritiku jako spisovatel, kritik, lingnista. Podle jeho udání, které výsledky průvodního řízení vyvráceno nebylo, napsal je proto, že jako člen předsednictva Masarykovy Akademie rozhořčil se nad tím, že, ačkoliv tato k schválení maďarského textu ještě nedala souhlas, žalobci v prospektu mluví o tomto schválení a že se používá tohoto domnělého schválení k obchodním účelům. Z druhé strany chtěl zameziti, aby slovník s takými vadami dostal se do rukou obecenstva. Odpovědnost III. žalovaného Edmunda T. se dle žaloby zakládá jen na tom, že jako vydavatel časopisu P. inkriminovanou kritiku uveřejnil. — Předpokladem žalovatelnosti této kritiky dle zákona proti nekalé soutěži bylo by, že by byla bývala napsána a uveřejněna za účelem soutěže, totiž buď za účelem reklamy pro slovník prvého žalovaného nebo jiného konkurenta, nebo snižování slovníku žalobců a ztěžování jejich posice při soutěži. I když bylo shledáno, že kritika byla způsobilá poškoditi podnik žalobců, tato okolnost v souzeném případě přece nepadá na váhu, poněvadž nebylo dokázáno, že by byla bývala napsána a uveřejněna za tím účelem, aby přivodila újmu zlehčovanému podniku v soutěžném boji. Slyšenými svědky K., F., D., H. nebylo prokázáno, že žalovaní Dr. Sz. a .T. byli na prosperitě slovníku žalovaného H. nějak interesováni, ani to, že kritika byla napsána a uveřejněna na návod nebo podnět žalovaného H. Když není soutěže, nemůže býti řeči ani o nekalé soutěži. Proto uveřejněnou kritiku ve smyslu zákona proti nekalé soutěži nelze označiti za závadnou, ježto nesouvisí s účelem soutěžním, nestala se tedy ani v hospodářském stylu, což také platí i o důvěrném sdělení I. žalovaného II. žalovanému. — Návrhu žalobců na doplnění důkazů výslechem profesora C. na okolnost, že dne 1. V. 1933 první žalovaný se mu doznal, že dal dru Sz. materiál pro inkriminovaný článek, vyhověno nebylo, ježto, i kdyby navržený svědek to potvrdil, nebylo by prokázáno, že skutečně se tak stalo před uveřejněním článku, první žalovaný mohl se tím případně jen chlubiti. Ani důkazu znalci o tom, že v kritice jako chybné označené obraty a tóny nejsou chybnými, nebylo třeba, když vědomosti soudu v tom ohledu na posouzení věci úplně vystačují.
Najvyšší súd dovolaciu žiadosf zamietol. Dôvody:
V otázke, nadhodenej v dovolacej odpovedi I. žalovaného, či literárna kritika tiež podlieha zákonu proti nekálej súťaži, dovolací súd osvojuje si právně stanovisko napadnutého rozsudku. Len třeba opraviť názor odvolacieho súdu, podľa ktorého uvádzanie pravdivých skutečností je podľa zákona zavržiteľné len vtedy, keď sa ich zneužívá k uplatneniu nízkeho smýšľania a ku sledovaniu nečestných cieľov, lebo podľa 2. odst. § 10 cit. zák. môže byť nastupované tiež proti tomu, kto cieľom súťaže, jestli nie je zvláštnou okolnosťou nútený, učiní pravdivé údaje vo vedomí, že môžu podnik v značnej miere ohroziť. Ani tu sa nevyžaduje, aby zľahčovateľ priamo zamýšľal přivodiť škodlivý učinok svojich údajov.
Lež, ako to odvolací súd správne vyložil, třeba je k zodpovednosti tak podľa 1. odst. ako aj 2. odst. § 10 cit. zák., aby konanie to stalo sa cieľom súťaže, v dôsledku toho kritika, ktorá nesmeruje k tomu, aby pozícia zľahčovaného podniku bola v súťaži oslabená, ale je vedená výlučne verejným záujmom, nespadá pod posúdenie podľa zákona proti nekalej súťaži, keď aj kritika bola zpôsobilá poškodiť určitý podnik, ba ani vtedy nie, keď kritik bol si vedomý, že môže tak v značnej miere ohroziť podnik, ktorý kritizované dielo vydal.
Tohože merítka třeba použiť aj s hľadiska § 1 cit. zák., lebo i tu kladie sa dôraz na dobré mravy súťaže v hospodárskom styku.
Odvolací súd si v podstate správne vytýčil právne smernice podľa ktorých treba riešiť sporný prípad a jde — vzhľadom na obsah dovolacej žiadosti — predovšetkým o to, či sú podstatné dovolacie sťažnosti vznesené proti zisteniu skutkového stavu čo do konania I. žalovaného.
Odvolací súd nepřijal svedectvo Jozefa H. a niet podstatnej formálnej vady, čo do jeho hodnotenia. Keď však jeho výpoveď nebola přijatá, niet podľa zisteného odvolacieho súdu opory pre záver, že I. žalovaný konal v tejto veci cieľom súťaže. Lebo plynie z týchto zistení, že II. žalovaný pisateľ inkriminovaného článku, ktorý je literárnym redaktorom časopisu, v ktorom bol článok uverejnený, prišiel k I. žalovanému z vlastnej iniciatívy, aby s jeho pomocou skontroloval jazykovú správnosť slovenského textu reklamnej ukázky slovníka a že mu I. žalovaný vysvetlil určité vady v tomto ohľade.
V tom treba súhlasiť s vývodmi dovolacej odpovedi, že rečené údaje nie sú toho druhu, ktoré má zákon na mysli v 1. odst. § 10 a v 2. odst. § 2, nebo taká informácia netýká sa vôbec »pomerov podniku«, ale ide len o posúdenie správnosti, alebo nesprávnosti jazykových tvarov, ktoré v danom prípade mohol podať každý, maďarskej i slovenskej reči dobre znalý inteligent.
Nemá tedy rozhodujúceho významu a ani inak nestačí sama o sebe k zdôvodneniu zodpovednosti I. a II. žalovaných skutočnosť, že II. žalovaný obrátil sa práve na I. žalovaného, ktorý chcel vydať samostatne slovník a bol tedy v súťažnom styku so žalobníkmi, a ani tá skutočnosť, že I. žalovaný údajne pozdejšie sa vyslovil, že on dal materiál II. žalovanému k inkriminovanému článku.
Preto odvolací súd neporušil formálneho práva, keď z dôvodu ním vyloženého pominul dôkaz svedkom C. o posledne uvedenej okolnosti. Veď ani z tej by neplynulo, že I. žalovaný bol skutočne inspirátorom inkriminovaného článku a to v tom obsahu, ako bol uverejnený. Neplynie tiež zo zistenia odvolacieho súdu a ani dovolacia žiadosť netvrdí, že iné údaje článku, ktoré sa priamo dotýkajú pomerov podniku žalobníkov najmä ich pomeru k Masarykovej Akademii, boly čerpané z informácie I. žalovaného. Pokiaľ ide o II. žalovaného — nehľadiac na už odbytú okolnosť, že on sa obrátil o informáciu k súťažiteľovi žalobníkov — nemožno zistiť len z vlastného obsahu ním písaného inkriminovaného článku, že tento žalovaný písal ho nie z verejného záujmu, ale cieľom súťaže. Žalobníci sice právom poukazujú v dovolacej žiadosti, že pachateľom zľahčovania môže byť i nesúťažiaca osoba, avšak keď nebol dokázaný na strane I. žalovaného čin, priečiaci sa súťažným právnym zásadám, ktorého by si musel byť vedomý aj II. žalovaný, niet tu při nedostatku iných závažných skutočností činu nekalej súťaže ani na strane tohoto.

Citace:

č. 14404. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 1025-1030.