Čís. 17435.

Byly-li děti podle dohody uzavřené mezi rozvedenými manžely (§ 142 obč. zák.) ponechány se schválením opatrovnického soudu ve výživě a výchově matčině a zavázal-li se manželský otec k placení výživného pro ně v penězích, nemění se na jeho závazku platiti výživné v penězích nic později vydaným usnesením opatrovnického soudu, které ukládá matce vydání dětí do výživy a výchovy otci, ledaže by se děti ocitly opět v jeho výživě a výchově. Uvedeným usnesením vznikl otci jen proti matce dětí nárok na jich vydání, vydání takového usnesení však ještě není skutečností zrušující nebo zastavující exekucí vymáhaný nárok dětí na výživné v penězích (§ 35 ex. ř.).
(Rozh. ze dne 26. října 1939, Rv I 2451/38.)
Notářským spisem ze dne 11. dubna 1931 uzavřeným mezi žalobcem a jeho manželkou Anitou S. a schváleným opatrovnickým soudem dne 1. června 1936 zavázal se žalobce platiti žalovaným svým nezl. dětem každému 400 K měsíčně předem na výživě k rukám jejich matky Anity S., dokud budou v opatrování a zaopatření matčině. Žalobce přednesl, že na podkladě tohoto notářského spisu vedou žalovaní proti němu exekuci k vydobytí zadrželého výživného, jakož i exekuci k zajištění měsíčního výživného od 1. října 1937 do 30. září 1938 zabavením dvou třetin jeho služebních platů. Nárok z tohoto notářského spisu však podle tvrzení žalobce zanikl tím, že usnesením opatrovnického soudu ze dne 17. prosince 1935 byli oba žalovaní odňati z výchovy své matky a svěřeny k další výchově žalobci. Domáhá se proto žalobce výroku, že exekuce vedená proti němu žalovaným k vydobytí (zajištění) výživného jest podle § 35 ex. ř. nepřípustná. Nižší soudy uznaly podle žaloby.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Nejprve jest řešiti otázku, zda by usnesení opatrovnického soudu ze dne 17. prosince 1935, i kdyby bylo bezvadné po stránce formální (§ 33 nesp. říz.), bylo skutečností zrušující nebo zastavující nárok žalovaných z notářského spisu ze dne 11. dubna 1931 (§ 35 ex. ř.). Žalovaní nezletilci byli sice jako účastníci v řízení o žalobcově návrhu na jich odnětí z výživy matčiny zastoupeni, avšak usnesení ze dne 17. prosince 1935 neobsahuje rozhodnutí o jejich nároku na výživné v penězích, nýbrž ukládá toliko matce, »aby je po právní moci žalobci do další výchovy předala«. Žalobce aniž tvrdil, že se pokusil o výkon tohoto usnesení, vyvozuje z pouhé skutečnosti, že matce Anně S. bylo uloženo vydání dětí, oživnutí vyživovací povinnosti vůči žalovaným in natura a zánik povinnosti platiti jim výživné v penězích. Tomu však tak není. Zásadu vyslovenou v rozh. č. 6200 a 9572 Sb. n. s., v nichž šlo o uložení vyživovací povinnosti, nelze rozšiřovati na souzenou věc, která má zcela jiný skutkový základ. Usnesením ze dne 17. prosince 1935 vznikl žalobci toliko vůči matce žalovaných Anně S. nárok na odevzdání dětí, jinak však jeho vyživovací závazek vůči žalovaným zůstal nezměněn až do té doby, kdy by se žalované ocitly v jeho výživě a výchově. Nutno míti především na zřeteli zájem dětí (§§ 21, 142 obč. zák.) a musí proto býti čeleno nebezpečí, že by byly pro neshody rodičů případně vydány nebezpečí nouze. Usnesením ze dne 17. prosince 1935 nebyla ani zrušena, ani zastavena vyživovací povinnost žalobcova, stanovená v penězích. S tohoto právního hlediska není třeba se zabývati vytýkanou zmatečností a otázkou pravoplatnosti usnesení ze dne 17. prosince 1935, neboť i kdyby bylo formálně v právní moci, nemůže založiti žalobní nárok, jehož se žalobce domáhá.

Citace:

č. 8729. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 271-271.