Č. 667.

Státní úředníci: * Stížnost, kterou stěžovatel uplatňoval nárok na přiznání 4. platové stupnice VI. třídy hodnostní s připočítáním válečných let ve smyslu zákona ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n., nestala se bezpředmětnou tím, že ministerstvo povolilo stěžovateli osobní přídavek do pense nezapočítatelný částkou rovnající se domáhanému zvýšení služného.
(Nález ze dne 17. ledna 1921 č. 12599/20.)
Věc: Pavel H. v Praze proti ministerstvu spravedlnosti v Praze o osobní přídavek.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se, pokud přiznává stěžovateli osobní přídavek jako do pense nevčítatelný, pro nezákonnost, jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatel, který se narodil dne 25. ledna 1851 a do civilní služby státní vstoupil dne 6. dubna 1879, byl dne 14. května 1910 jmenován vrchním radou zemského soudu v VI. tř. hodnostní a bral tudíž plat prvého stupně této třídy od 1. června 1910, plat druhého stupně od 1. června 1914 a plat třetího stupně od 1. června 1918.
Rozhodnutím presidenta republiky československé ze dne 7. srpna 1919 byl mu udělen název a hodnost rady nejvyššího soudu s účinností od 1. srpna 1919.
Žádostí podanou dne 22. března 1920 ucházel se stěžovatel o to, aby mu se započtením pěti válečných pololetí přiznány byly dnem 1. prosince 1918 požitky čtvrtého stupně VI. třídy hodnostní, resp. aby byl přeřazen do třetího stupně VI. tř. hodnostní s účinností od 1. srpna 1919. Této žádosti presidium vrchního soudu zemského v Praze dle rozhodnutí ze dne 3. dubna 1920 čís. pres. 13086/4/20-a nevyhovělo, neboť postup do čtvrtého stupně VI. třídy hodnostní nemá místa, protože žadatel jest přes 60 roků stár a vykazuje přes 35 roků služby, časový postup v platech ze VI. třídy hodnostní do V. třídy hodnostní pak zákonně není stanoven.
Stížnost podaná do tohoto rozhodnutí, pokud jím bylo vysloveno, že postup do čtvrtého stupně VI. třídy hodnostní nemá místa a žádaný doplatek stěžovateli nebyl přiznán, vyřídilo ministerstvo spravedlnosti naříkaným rozhodnutím v ten smysl, že povolilo stěžovateli v dohodě s ministerstvem financí dnem 1. září 1919 počínajíc osobní do pense nevčítatelný přídavek ročních 900 K a doložilo: »Přídavek tento zanikne, jakmile žadatel dosáhne zákonem o propočítání let, pokud se týče jiným zákonem zvýšení normálních požitků služebních, zmíněný obnos přesahujícího. Tím se stává stížnost bezpředmětnou.«
Stěžovatel béře rozhodnutí ministerstva spravedlnosti v odpor pro nezákonnost, pokud jím bylo vysloveno, že osobní přídavek jemu přiznaný je do pense nevčítatelný a že jde teprve od 1. září 1919.
V prvém směru uznal nejvyšší správní soud stížnost jeho za odůvodněnou. Neboť dle § 3 zákona o připočtení válečných let ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. nabývají státní úředníci, kteří při použití ustanovení 1. odst. § 1 (o připočtení pěti válečných půlletí) nemohou do vyšších služebních požitků postoupiti jen proto, že již dosáhli nebo dojdou 60. roku věku svého a 35 let služebních, osobního do pense započítatelného přídavku, který se vyměřiti má rozdílem mezi požitky, jež úředníci ti skutečně berou, a požitky, na něž by měli při postupu časovém i při postupu do vyšších stupňů platových nárok, kdyby v době nápadu nebyli ještě dosáhli 60. roku věku a 35. roku služebního.
Případ tento nastal právě u stěžovatele. On bral — jak již řečeno — požitky třetího stupně VI. třídy hodnostní od 1. června 1918. Dnem 24. ledna 1911 dovršil 60. rok svého života a dne 5. dubna 1914 měl 35 let služebních. Tyto skutečnosti byly dle čl. I § 1, odst. 4 zákona ze dne 19. února 1907 č. 34 ř. z. (a nařízení vládního ze dne 4. března 1920 č. 154 sb. z. a n. k čl. I § 1 zákona ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n.) na překážku, aby stěžovatel postoupil do 4. stupně VI. třídy hodnostní, zavedeného citovaným zákonem z roku 1907. Do V. třídy hodnostní pak časový postup je vůbec vyloučen. Měl proto stěžovatel plný nárok na osobní přídavek dle § 3 zákona ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n., který jest dle výslovného předpisu zákona do pense započítatelný. V tom směru odporuje tedy výrok naříkaného rozhodnutí zákonu a bylo jej dle § 7 zákona o správním soudě po této stránce zrušiti. Nezákonným jest pak ovšem i výrok naříkaného rozhodnutí, že přiznáním nevčítatelného přídavku ročních 900 K stala se stížnost bezpředmětnou čili že bylo celému petitu stížnosti plně vyhověno.
Ve příčině výše přídavku není sporu.
Stěžovatel má ovšem za to, že mu přídavek 900 K patřil již od dne
1. prosince 1918. Vývodům jeho nelze však po této stránce přiznati oprávněnosti.
Stěžovatel, který měl požitky 3. stupně VI. třídy hodnostní od 1. června 1918, ztrávil v tomto stupni do 1. října 1918, kterýmž dnem nabyly platnosti výhody zákona ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. (§ 8), celkem 4 měsíce. Připočtou-li se k tomu válečná půlletí = 2 roky 6 měsíců, počítaly se mu k 1. října 1918 v tomto stupni 2 roky 10 měsíců. Scházela mu tudíž pro postup do 4. stupně VI. třídy hodnostní při čtyřleté lhůtě postupové dle předpisu § 50, odst. 2 služ. pragm., tehdy ještě plativšího, celkem doba 1 roku 2 měsíců i byl by za tohoto stavu mohl požitků 4. stupně VI. třídy hodnostní dosíci, kdyby nebylo překážky vysokého stáří a doby služební, teprv dnem 1. prosince 1919. Když však zatím nabyl dnem 1. září 1919 účinnosti zákon ze dne 7. října 1919 čís. 541 sb. z. a n. (čl. XIII.), zavádějící v § 2 pro VI. třídu hodnostní tříletou lhůtu pro postup do vyššího stupně služného, zkrátila se tím i pro stěžovatele doba nápadu a sice ke dni účinnosti právě zmíněného zákona, t. j. k 1. září 1919.
Přiznalo-li tedy ministerstvo spravedlnosti stěžovateli přídavek 900 K teprv od tohoto dne, učinilo tak v plném souhlase s platnými předpisy zákonnými a jest stížnost v tom směru bezdůvodná.

Citace:

č. 667. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 106-108.