NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2251.

Spolupachatelství při zločinu veřejného násilí podle §u 81 tr. zák.
Byli-li pachatelé při činu vedeni týmž trestným úmyslem, třeba bez předchozího nebo výslovného dorozumění, vědouce jeden o spolupůsobení druhého, zodpovídá každý z nich jako spolupachatel za celý výsledek společné činnosti všech.
Byla-li tu jedním ze spolupachatelů vrchnostenská osoba poraněna, jest všem vyměřiti trest podle vyšší sazby §u 82 tr. zák.
(Rozh. ze dne 16. ledna 1926, Zm II 508/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku zemského soudu v Opavě ze dne 11. září 1925, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem veřejného násilí podle §u 81 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Po věcné stránce čís. 9 a) §u 281 tr. ř. namítá zmateční stížnost, že obžalovaný M. a E. byli podle toho, co rozsudek zjišťuje, pouhými diváky při výstupu se železničními zřízenci. I kdyby bylo pravdou, že stěžovatelé hrozili zřízenci L-ovi pěstmi, nestačí prý toto zjištění k naplnění skutkové podstaty zločinu podle §u 81 tr. zák., dokud není zjištěno, že mu hrozili ublížením na těle, svobodě nebo zdraví, a že pohrůžky byly způsobilé, vzbuditi v ohrožených důvodnou obavu. Za zlé nakládání a násilné vztažení ruky předsevzaté K-em a M-em zodpovídají prý pouze tito obžalovaní sami, nikoliv také stěžovatelé, poněvadž prý mezi nimi a vlastními pachateli zločinu »nebylo duševního styku a stěžovatelé ani nevěděli, že K. a M. vztáhnou násilně ruku na železniční zřízence. V souvislosti s tím namítá zmateční stížnost s hlediska čís. 10 (správně 11) §u 281 tr. ř., že stěžovatelé nezodpovídají za poranění zřízence Gottharda L-а, přivoděné výhradně činností druhých obžalovaných, poněvadž tu prý není skutkových předpokladů spolupachatelství a že tedy neprávem bylo u nich použito vyšší trestní sazby §u 82 tr. zák. Zmateční stížnost, která je z velké části provedena proti zákonu, poněvadž nedbá skutkových předpokladů, rozsudkem zjištěných, jest neodůvodněna, i pokud jest správně provedena. Trestní činnost podle §u 81 tr. zák. záleží ve zprotivení se osobě vrchnostenské, když koná službu, buď psychickým násilím (nebezpečným vyhrožováním) nebo fysickým násilím (vztažením ruky). Vykonalo-li tuto činnost při témž trestném činu několik osob, t. j. byli-li pachatelé při něm vědomě společně činni, vedeni týmž trestným úmyslem (třeba i bez předchozího nebo výslovného dorozumění, vědouce prostě jeden o spolupůsobení druhého), zodpovídá každý z nich jako spolupachatel za celý výsledek společné činnosti všech.
V souzeném případě jsou v rozsudku obsaženy skutkové předpoklady pro spolupachatelství u všech čtyř obžalovaných, ježto jest zjištěno, že všichni čtyři vyvolali výstup s oběma železničními zřízenci, jsouce podnapilí, povykováním a lomozem v nádražní čekárně, že při výtržnosti všichni čtyři vědomě se súčastnili, vedeni týmž úmyslem, zmařiti služební výkon L-ův (zjednání klidu v čekárně) i М-ův (zjištění totožnosti obžalovaných), a že do výstupu všichni čtyři činně zasáhli (vyhrůžkami slovem i skutkem, a násilným vztažením ruky). O pohrůžkách samých zjišťuje rozsudek výslovně, že bylo hrozeno slovem i skutkem, zlým nakládáním, tedy ublížením na zdraví nebo tělesné neporušenosti, a nalézací soud správně uznal, že pohrůžky byly vesměs nebezpečné, zjistiv, že byly s to vzbuditi obavu, že pachatelé vykonají ihned to, čím hrozili. Nehledě tedy k tomu, že již činnost stěžovatelů samotných, jak ji rozsudek zjišťuje (nebezpečná pohrůžka pěstmi, zlým nakládáním, platícím L-ovi a násilné vztažení ruky na L-а vytlačením ho z čekárny) již o sobe stačí k naplnění skutkové podstaty zločinu §u 81 tr. zák., poněvadž stěžovatelé činili obojím způsobem (fysicky i psychicky) takový odpor osobě vrchnostenské, že by byla bývala musela ho dříve přemoci, chtěla-li úřední výkon vůbec provésti, zodpovídají oba stěžovatelé za trestnou činnost dvou spolupachatelů K-e a M-а, kteří nebezpečnou pohrůžkou i přímým násilným vztažením ruky se vzepřeli jak zřízenci L-ovi, tak i staničnímu mistrovi Antonínu M-ovi a zodpovídají trestně také za poranění zřízence L-а, které mu způsobil pouze spoluobžalovaný M. Jenom tenkráte, kdyby tu nebylo vědomého spolupůsobení, bylo by možno činnost stěžovatelů posouditi samostatně a jen v tom případě by nezodpovídali za násilné jednání druhých a za způsobené poranění. Poněvadž však rozhodný skutkový předpoklad pro spolupachatelství jest v rozsudku formálně bezvadně zjištěn, zodpovídají stěžovatelé za celý výsledek a jejich odsouzení odpovídá zákonu, také pokud se jim dává za vinu, že se zprotivili staničnímu mistru M-ovi, a že způsobili poranění L-ovi. Z těchto úvah plyne, že nalézací soud při výměře trestu správně použil vyšší sazby §u 82 tr. zák., poněvadž za poranění L-ovo zodpovídají podle zásad o spolupachatelství všichni spolupachatele, tedy také stěžovatelé, třeba že bylo způsobeno pouze jedním z nich.

Citace:

č. 2251. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 65-67.