Čís. 17358.

Zákon o soukromých zaměstnancích č. 154/1934 Sb. z. a n.
Pokud zaměstnanec učiní zadost své zákonné povinnosti, oznámiti zaměstnavateli svoje onemocnění (§ 20, § 34 č. 4 uved. zák.).
(Rozh. ze dne 31. srpna 1939, Rv I 634/39.)
Žalobkyně se domáhá na žalované firmě zaplacení služebních požitků, jež jí náležejí do skončení služebního poměru po řádné výpovědi, tvrdíc, že nebyl dán důvod § 34 čís. 4 zák. čís. 154/1934 Sb. z. a n., z něhož žalovaná s ní zrušila služební poměr s okamžitou platností. Prvý soud uznal podle žaloby. Odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Odvolací soud vychází z právního názoru, že žalovaná byla oprávněna zrušiti předčasně služební poměr se žalobkyní podle § 34, č. 4 zákona o soukromých zaměstnancích č. 154/1934 Sb. z. a n., neboť žalobkyně nevyhověla vůbec (tím méně ve lhůtě) oznamovací povinnosti a neučinila tak ani na výzvu žalované strany. Tomuto názoru nelze přisvědčiti. Při výkladu § 34, č. 4 zákona č. 154/1934 Sb. z. a n. jest přihlížeti k předpisu § 20 dotčeného zákona, jenž stanoví, že zaměstnanec je povinen co možná bez zbytečného odkladu oznámiti nebo dáti oznámiti zaměstnavateli, nemůže-li konati práce pro nemoc nebo úraz, a žádá-li to zaměstnavatel, předložiti mu podle možnosti lékařské potvrzení příslušné nemocenské pojišťovny, po kterou asi dobu bude k práci nezpůsobilý. Je nesporno, že žalobkyně nepřišla do práce u žalované v sobotu dne 24. září 1938 a že dne 25. září zaslala na adresu Františka L., jenž byl jejími bezprostředním představeným, dopis, došlý žalované straně dne 27. září 1938. V dopisu tom píše žalobkyně: »Promiňte mi, že jsem nepřišla v sobotu do práce, úplně mne ta situace nervově vyčerpala, takže nejsem při nejlepší vůlí schopna práce.« Prvý soud správně dovodil, že tento dopis obsahuje oznámení nemoci ve smyslu § 20, odst. 1, zák. č. 154/1934 Sb. z. a n. a že není ani podle dalšího svého obsahu oznámením jednostranného vystoupení žalobkyně ze služeb žalované strany pro neschopnost k práci, ke které byla žalobkyně podle smlouvy povinna. Uvedeným oznámením ze dne 25. září 1938 učinila žalobkyně zadost zákonné povinnosti § 20 zákona č. 154/1934 Sb. z. a n. i připomínce, resp. upozornění žalované ze dne 26. září 1938. V tomto dopise žalovaná totiž připomíná žalobkyni, že nutno se řádně omluvit, je-li vážně zaneprázdněna a nemůže vykonávati službu, a upozorňuje ji dále »že vynechání služby (práce) bez omluvy lze považovati po čtyřech dnech za vystoupení z práce, nedojde-li do té doby omluva nebo jiné oznámení o nemoci«. Žalobkyně na tento dopis žalované neodpověděla a žalovaná dopisem ze dne 30. září 1938 služební poměr se žalobkyni zrušila s okamžitou platností. Dopis žalované ze dne 26. září 1938 neobsahuje žádost její jako zaměstnavatelky žalobkyně ve smyslu § 20, odst. 1 zákona č. 154/1934 Sb. z. a n., totiž výzvu, aby žalobkyně předložila lékařské potvrzení; již dopisem ze dne 25. září 1938 žalobkyně učinila zadost oznamovací povinnosti uložené jí § 20 cit. zákona a proto nemusila znovu oznámiti žalované svoje onemocnění. Ježto žalobkyně své onemocnění žalované bez zbytečného odkladu oznámila, neměla žalovaná důležitého důvodu k předčasnému propuštění žalobkyně podle § 34, č. 4 zákona č. 154/1934 Sb. z. a n.

Citace:

č. 17358. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 411-412.