Nepřesná výprava našich zákonů.

Ne dost i pečlivá výprava »Sbírky zákonů a nařízení státu československého« byla již několikráte v tomto časopise předmětem výtek (Právník 1919, str. 64, 110, 198). Stilisace a podle toho také publikace textu zákonu má býti co nejpečlivější; znění zákona musí býti jako dogma, které nepřipouští diskuse; každé, dobře uvážené slovo musí býti na svém místě. Vždyť jest známo, že soud při výkladu zákona ve případech pochybných i k interpunkci a k umístění té které věty v tom kterém odstavci přihlíží.
Jest litovati, že naše zákony a nařízení ne vždy těmto požadavkům vyhovují.
Jen namátkou uvádím z posledních částek »Sbírky zákonů a nařízení« některá nedopatření.
1. V zákoně ze dne 28. května 1919 č. 299 sb. z., jímž zřizují se lidové soudy cenové, ustanovuje § 5. v první větě, že žaloby musí býti podány do 6 neděl ode dne působnosti tohoto zákona, avšak hned ve druhé větě uvádí, že doba poštovní dopravy do této lhůty se nevčítá a že stačí, když žaloba byla ve 14denní lhůtě sepsána do protokolu u sondu bydliště žalobcova, jak to § 4. odst. 1 dovoluje.
Nechci-li se přikloniti k názoru, že zákonodárce úmyslně stanovil různé lhůty podle toho, podá-li se žaloba přímo či prostřednictvím soudu bydliště žalobcova (pro kteréžto rozlišování nechápu důvodu), pak jedná se o patrný lapsus. Patrně v původním návrhu stanovena byla pro žaloby ty lhůta jen 14denní, která pak na lhůtu 6týdenní byla prodloužena, což však ve 2. větě § 5. nebylo opraveno.
V § 6. téhož zákona za slovy »až uplyne lhůta k podání žalob«299/1919 sb., § 6 nesprávně odkazuje se na § 4. odst. 1, který však o lhůtě k podání žalob nic neustanovuje, nýbrž teprve § 5.
V poslední větě § 9. za slovem »smír« jest nesprávně citován týž § 9., ačkoliv ustanovení o smíru jest v § 7.
Patrně také tyto citace převzaty byly z původního, ale později změněného návrhu.
2. V novele práva manželského ze dne 22. května 1919 čís. 320 sb. z., nedovedu si znění § 16. c), vyložiti jinak, než že tam nedopatřením byla nějaká slova vynechána.
Předpis tento zní: »Nejde-li o manželství, před působností tohoto zákona rozvedené a nesouhlasí-li druhý manžel s rozlukou.... soud odkáže žadatele na pořad práva.«320/1919 sb., § 16c Tedy a contrario, jde-li o manželství před působností nového zákona rozvedené a nesouhlasí-li druhý manžel, nemohl by soud žadatele na pořad práva odkázati. Co by s tím pak měl dělati, vědí jen bozi! Rozloučiti manželství bez souhlasu druhé strany nesmí (§ 16. a), b) a žadatele na pořad práva odkázati nemůže! Tu podle mého dohadu vynecháno bylo ve zmíněné větě několik slov a věta tato měla asi zníti: »Nejde-li o manželství před působností tohoto zákona již nejméně 3 léta rozvedené, a nesouhlasí-li....«
V původní osnově začínal § 16. c), slovy: Nesouhlasí-li druhý manžel s rozlukou ....«320/1919 sb., § 16c
Nová stilisace byla nutná, aby odst. c) uveden byl v soulad se zmíněným odst. a) téhož §u, do kterého dodatečně vsunuta byla za slovy: »Uplynula-li od provedeného soudního rozvodu 3 léta« 320/1919 sb., § 16anová věta: »netřeba k rozluce souhlasu druhého manžela.«320/1919 sb., § 16a Myslím, že v uvedeném směru bude nutno text zákona doplniti.
Stilisace § 20. čís. 2, který jedná o věcné a místní příslušnosti k rozhodování o žádostech za rozluku, jest nejasná a zavdá podnět ke sporům kompetenčním. »Předcházel-li spor o rozvod, je místně příslušným sborový soud, jenž rozhodoval v prvé stolici ve sporu o rozvod.«320/1919 sb., § 20.č2
Znění toto zdá se poukazovalt jen na případy, ve kterých rozhodnuto bylo rozsudkem. Jest však mnoho případů, kde předcházel spor, ale k rozsudku přece nedošlo, protože strany (často před samým rozsudkem) dohodnou se o dobrovolném rozvodu, který pak od sborového soudu usnesením povolen býti musí. Náleží případy tyto také pod předpis § 20. č. 2? Přesnější stilisací mohlo se býti pochybnostem uvarováno.
V § 20. č. 3 není rozhodnut případ, kde ani žadatel nemá v tuzemsku svůj obecný soud. Který soud tu jest místně příslušným? Na snadě jest předpis § 100. j. n., ale ten upravuje příslušnost jen pro spory a nikoliv pro řízení nesporné.1 Zákon o reformě práva manželského mluví důsledně o »vyhláškách«, ačkoliv máme dobře český a v lidu již dávno vžitý výraz »ohlášky«. Naproti tomu užíváme slova »vyhlášky« o každém písemném a veřejně vyvěšeném úředním oznámení, na př. vyhlášky volební, odvodní, aprovisační atd.
Rovněž důsledně používá zákon (právě tak jako zákon o lidových soudech cenových) slova »neděle« místo týden a slova »léto« místo rok (šest neděl, tři léta). Podle mého mínění hodí se takovéto synekdochy (pars pro toto) dobře do krásné literatury, nehodí se však do střízlivé a suché vědy právnické, kde nelze dosti odporučiti, aby každý pojem označován byl vždy a důsledně jen týmž slovem nejpřípadnějším. Jedná se tu také o překlad autentického českého textu do jiných řečí, kde podobné tropy nelze vždy přeložiti.
Též přesnost výrazu vyžaduje, aby zákonodárce neužíval promiscue výrazů »platnost a působnost« zákona, na což již v Právníku str. 64 z tohoto roku bylo upozorněno.
V novele práva manželského přistupuje k tomu v § 15. ještě výraz »vydání« (»před vydáním tohoto zákona rozvedené«) také ve smyslu »působnost«.
Zákonodárce měl by uvážili, že »platnost«, »působnost«, a »vydání« jsou tři docela různé pojmy a že soudy při analogickém výkladu sporných slov zákona jsou někdy nuceny uchylovati se k porovnání, v jakém smyslu toho kterého slova v tom kterém zákoně zákonodárce použil.2
S. r. V. Cícha.
Oprava. Na str. 236 pod *) řádka 8. zdola čti: »byla pak dvojí příslušnost místní podle toho . . .« ; na str. 237 řádka 6. zdola místo »mají býti« čti »nemají tím býti«; řádka 5. za »vyloučeni« čti »vyloučeni (§ 28 j. n.)«; řádka 5. zdola místo »jde na vůli Národního shromáždění« čti »jde na vrub Národního shromáždění«. (Oprava, doplněná na s. 272).

Poněvadž jsem spolupůvodcem § 20., připomínám: Znění § 20., č. 2. chtělo skutečně postihnouti jen případy, ve kterých spor o rozvod byl rozhodnut rozsudkem. Neboť jenom tu jsou výsledky sporu o rozvod důležité a cenné pro soud rozhodující nyní o žádosti za rozluku podle § 17. Dojde-li k dobrovolnému rozvodu, třebas po zahájeném sporu, bude lze žádati za rozluku jen pro nepřekonatelný odpor podle § 15; tu by tedy nemělo žádného smyslu, chtíti také tento případ řaditi pod § 20, č. 2, nehledě k tomu, že by tam, kde předcházel dobrovolný rozvod, byla pak dvojí příslušnost, místní podle toho, povolil-li tento rozvod soud okresní či (procesní) soud sborový. Slovy »předcházel-li spor o rozvod« naznačeno zřetelně, že míněn je tu případ upravený v § 17, a slovy »jenž rozhodoval v prvé stolici ve sporu o rozvod«320/1919 sb., § 17 vyloučeny jasně případy dodatečného dobrovolného rozvodu, poněvadž není tu už ani sporu o rozvod ani rozhodnutí soudního v něm. Úprava příslušnosti v § 20, č. 3 pro případy, kdy ani žadatel nemá zde svého soudu obecného, pominuta byla, jak jde z motivů, úmyslně. Manželé, již nemají zde obecného soudu, mají býti z práva poskytnutého §§ 15 a 17 vyloučeni. Nepřesnost § 16 c) jde na vůli Národního shromáždění, jež původní osnovu v poslední chvíli — ovšem nikoli na prospěch zákona — změnilo. Hora.
Rádi bychom věděli, zdali také v Jugoslávii nebo v Polsce provozuje se taková fabrikace zákonů jako u nás. Red.

Citace:

Nepřesná výprava našich zákonů. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1919, svazek/ročník 58, číslo/sešit 7, s. 250-253.