Čís. 4087.

Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.).
Nepřekonatelný odpor (§ 13 písm. i) rozl. zák.) nemusí býti vzájemným. Souhlasu druhého manžela k povolení rozluky jest v tomto případě potřebí ať rozluce předcházel rozvod nebo nepředcházel a a od rozvodu uplynula již tři léta.
(Rozh. ze dne 6. srpna 1924, Rv II 373/24.)
Žaloba manžela o rozluku manželství pro hluboký rozvrat manželství a pro nepřekonatelný odpor, byla procesním soudem prvé stolice zamítnuta. Odvolací soud vyhověl žalobě, pokud uplatňovala důvod nepřekonatelného odporu, a uvedl v tomto směru v důvodech: Co se týče důvodu nepřekonatelného odporu, jest odvolání žalobce ospravedlněným. Ježto manželství stran jest od 11. března 1920 rozvedeno od stolu a lože a manželé neobnovili manželského společenství, dlužno považovati tvrzený nepřekonatelný odpor podle §u 18 zákona ze dne 22. května 1919 čís. 320 sb. z. a n. za prokázaný, neboť výsledky ústního jednání tomu neodporují. Souhlasu druhého manžela k rozluce manželství z tohoto důvodu však potřebí není, neboť ustanovení §u 16 písm. c) zák., dle něhož v případě nesouhlasu druhého manžela s rozlukou jest žadatele odkázati na pořad práva, by nemělo smyslu, ježto by v případě nesouhlasu i zavedení sporu nemohlo vésti k rozluce manželství.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu
Důvody:
Dovolání, opírajícímu se o dovolací důvod §u 503 čís. 4 c. ř. s., nelze upříti úspěch. Dovolání, ponechávajíc výrok soudu odvolacího — v tom směru shodný s rozsudkem prvé stolice — ohledně uplatňovaného rozlukového důvodu §u 13 písm. h) rozl. zák. nedotčeným, obrací se proti právnímu posouzení stolice odvolací ohledně rozlukového důvodu §u 13. písm. i) rozl. zák. a to nikoli neprávem. Mylným jest sice názor dovolání, že rozlukový důvod §u 13 písm. i) rozl. zákona předpokládá pojmově oboustranný nepřekonatelný odpor, stačiť nepřekonatelný odpor jednoho manžela ke druhému, ježto zákon oboustranný nepřekonatelný odpor jako konstitutivní prvek pro uvedený důvod rozluky nestanoví, ač by byl tak snadno vsunutím jediného slova »vzájemný« mohl učiniti. Je-li pak rozuměti vývodům dovolání tak, že napadá odvolací rozsudek i v tom bodu, kde odvolací soud vyslovuje, že vzhledem k tomu, že manželství stran jest již po dobu delší tří let rozvedeno, aniž došlo k obnově manželského společenství, dlužno považovati tvrzený nepřekonatelný odpor dle §u 18 rozl zák. za prokázaný, bylo by dovolání i v této příčině na scestí, neboť ustanovení §u 18 znamená tolik, že jinak nutný důkaz nepřekonatelného odporu za podmínek §u 18 odpadá, že svědčí proň právní domněnka a odpor pokládá se tím samým za prokázaný. Právem však obrací se dovolání proti názoru odvolacího soudu, že není zapotřebí souhlasu druhého manžela k rozluce z důvodu nepřekonatelného odporu, poněvadž prý jinak by nemělo smyslu ustanovení §u 16 písm. c) rozl. zák., dle něhož v případě nesouhlasu druhého manžela žadatele jest odkázati na pořad práva, neboť prý v případě nesouhlasu ani zavedení sporu nemůže vésti k rozluce manželství. Jak názor, tak i jeho odůvodnění jest mylné. Zákonnými předpoklady pro rozlukový důvod §u 13 písm. i) rozl. zák. jsou jednak nepřekonatelný odpor, jednak požadavek, by druhá strana se žádostí o rozluku pro nepřekonatelný odpor souhlasila. Ustanovení druhé věty §u 18 rozl. zák. dotýká se toliko onoho předpokladu, totiž jsoucnosti nepřekonatelného odporu, nepožadujíc jeho důkazu, uplynula-li tři léta od provedeného soudního rozvodu. Druhé podmínky, totiž souhlasu druhé strany s rozlukou, § 18 neodstraňuje, musí tu tedy býti souhlas druhé strany za všech okolností, ať již manželství jest rozve- deno, nebo nikoliv; souhlas se zde nenahrazuje léty. Jest arciť pravda, že ani ve sporu nelze dosíci rozluky manželství pro nepřekonatelný odpor, když druhá strana (žalovaná) se k žádosti o rozluku nepřipojí, a že by se ustanovení §u 16 c) rozl. zák. mohlo zdáti zbytečným; než tomu není tak: stačí si uvědomiti, že odepření souhlasu ku provedení rozluky v řízení nesporném dle §§ 15 a 16 rozl. zák. nemusí míti za následek setrvání v tomto odepírání i v řízení sporném, zamítavé stanovisko druhé strany pro řízení nesporné může míti svůj důvod v tom, že se v tomto řízení nerozhoduje o vině na rozluce, kdežto ve sporu se vina zjišťuje a tím získává druhá strana podklad pro uplatňování svých nároků soukromoprávních (§ 1266 obč. zák.). Již touto úvahou jest prokázána nesprávnost vývodů soudu odvolacího.

Citace:

č. 4087. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 149-151.