NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 2092.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.)
Ideální souběh přečinu podle §u 14 čís. 3 a §u 14 čís. 5 zákona výrokem »Čecha oběsit«.
»Zástupem« jest nahodilá přítomnost většího počtu osob, který se nedá na první pohled číselně určití a na němž se ničeho nezmění, odejdou-li z něho 1—2 osoby nebo přijdou-li k němu osoby jiné. Stačí 8 hostů v hostinské místnosti.
(Rozh. ze dne 16. září 1925, Zm II 214/25).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Opavě ze dne 23. března 1925, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečiny podle § 14 čís. 3 a 5 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.
Důvody:
Proti odsouzení pro přečiny podle §§ů 14 čís. 3 a 14 čís. 5 zák. na ochranu republiky namítá stěžovatel podle čís. 9 a) §u 281 tr. ř., že jeho výroky, pronesené při výstupu s T-em, nenaplňují skutkové podstaty těchto deliktů proto, že a) výroky se nestaly veřejně ve smyslu §u 39 čís. 2 zákona, totiž před zástupem, ježto prý v hostinské místnosti bylo tenkráte, počítaje v to i obžalovaného, přítomno nejvýše 8 lidí, kteří však, jak prý plyne ze svědectví T-ova, výroků těch neslyšeli. Pojem »zástupu« vyžaduje podle mínění zmateční stížnosti přítomností většího počtu osob, než 8, b) výrok »Čecha oběsiti« platil pouze svědku T-ovi, k němuž jedině se prý obžalovaný obracel, nevida ve své opilosti v něm nikterak zástupce české národnosti, proto prý nelze ve výroku tom spatřovati ani popuzování k zášti proti české skupině obyvatelstva pro její národnost, ani hanobení českého národa, c) Skutková podstata přečinu §u 14 čís. 5 zákona není mimo to dána proto, že řeči opilého člověka v hostinci, jichž nikdo neposlouchá, nejsou s to, snížiti vážnost republiky nebo ohroziti v ní obecný mír. Avšak zmateční stížnost jest ve všech 3 směrech provedena proti zákonu, nedbajíc rozsudečných skutkových zjištění o rozhodných okolnostech. K а) : Rozsudek zjišťuje, že obžalovaný pronesl závadné výroky v hostinské místnosti, v níž bylo mnoho (plno) lidí. Dle svědectví T-ova, jehož se stěžovatel pro sebe dovolává, bylo tenkráte v hostinci celkem asi 8 hostů, kteří všichni mohli slyšeti výroky obviněného, ježto je pronesl velmi hlasitě. Svědek Š. udal, že když věc vyšetřoval (2 hodiny po výstupu), bylo v hostinci celkem asi 10—12 lidí. I když se připustí, že obžalovaný pronesl své výroky jen před 8 lidmi, přítomnými v poměrně malém prostoru, z nichž každý mohl jeho slova slyšeti, odpovídá i tento počet pojmu zástupu, jehož karakteristickou známkou je nahodilá přítomnost většího počtu osob, který se nedá na první pohled číselně určiti a na němž se ničeho nezmění, odejdou-li z něho 1—2 osoby, nebo přijdou-li k němu noví, jak tomu právě bývá při hostech v hostincích, z nichž jedni odcházejí, druzí přicházejí, ale zástup přes to zůstává. K b) : Rozsudek zjistil, že výrok »Čecha oběsit« již podle svého znění se vztahoval na příslušníky českého národa vůbec, nikoliv na jednotlivou osobu. K přesvědčení, že tomu tak bylo, vedla prvý soud také úvaha, že obžalovaný i v dalších výrocích »aha, počkej, ty jsi Čech, my jsme zde Němci — co tady chceš«? měl na mysli příslušníky české národnosti jako skupiny obyvatelů, nikoliv jedince T-а, jehož neznal, nikdy neviděl a s nímž neměl co činiti. Z tohoto formálně bezvadného zjištění smyslu závadného výroku musí zmateční stížnost při provedení hmotného zmatku vycházeti; nečiní-li tak a omezuje-li se na pouhé brojení proti skutkovému předpokladu rozsudku, neprovádí zmatku čís. 9 a) podle zákona. K с) : Že řeč obžalovaného byla způsobilá ohroziti obecný mír v republice, usoudil soud správně, zjistiv, že byla pronesena v hostinské místnosti, kde bylo plno lidí a to v obci na Hlučínsku, kde jsou lidé vznětliví a proti příslušníkům české národnosti zaujatí, a že si toho obžalovaný, který byl v té době starostou jiné sousední obce hlučínské (P.) musel býti vědom. Poněvadž rozsudek zjišťuje formálně bezvadně náležitosti skutkových podstat obou přečinů (podle §u 14 čís. 3 a §u 14 čís. 5 zákona) a to jak po stránce objektivní, tak i subjektivní, není žádné překážky, by nebyl uznán vinným oběma delikty ideálně souběžnými.

Citace:

č. 2092. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 488-489.