NPD documents search: Váž. civ., 1 (1919)

Čís. 77.

Pronajimatel nemůže přímou výpovědí vypověděti z bytu obyvatele, který v něm vykonává nájemní práva jiného. V případě takovém jest bez právního významu i závazek tohoto obyvatele, že v určité době byt vyklidí. Na splnění takového závazku nemohlo by se též naléhati soudní výpovědí z bytu. Pouhá koupě domu nestáčí o sobě к výpovědi bytu z důvodu, že pronajimatel potřebuje tohoto nutně sám pro sebe.
(Rozh. ze dne 5. března 1919, Rv I 150/19.)
Koupiv v srpnu 1918 dům, v němž žalovaný bydlel, dal žalobce tomuto ještě v témže měsíci mimosoudní výpověď z bytu k únorovému termínu 1919. Poněvadž žalovaný, poznamenav na to, že se ohlédne po jiném bytě a, nenajde-li žádného, že se přičiní, by mu jeho zaměstnavatelka, firma C, uvolnila jiný byt, proti výpovědi té ničeho nenamítal a žalobce se chtěl do vypovězeného bytu nastěhovati, vypověděl svůj posavadní najatý byt a dal žalovanému koncem října 1918 také ještě soudní výpověď k témuž termínu. Proti výpovědi této namítal žalovaný, že není sám nájemníkem bytu, nýbrž firma C, která mu byt dala zdarma k disposici podle smlouvy služební, a dovolávaje se ochrany nájemníků, tvrdil mimo to, že žalobce nemá důvodů k výpovědi podle platného min. nař. o ochraně nájemců. — Prvý soud (okresní soud v Aši) rozhodl, že žalobcova soudní výpověď jest účinnou. V důvodech svých hájil názor, že by žalobce mohl již na základe mimosoudní výpovědi, která vešla v moc práva proto, že žalovaný nepodal proti ní námitek, zakročiti proti tomuto v únorovém termínu 1919 u soudu o vyklizení bytu. Mimo to neuznal důvodným ani námitky, jež podal žalovaný proti soudní výpovědi. Dle § 1120 obč. zák. musí nájemník, tudiž i podnájemník, nedal-li své právo vložiti do knih veřejných, ustoupiti, prodal-li a odevzdal-li vlastník jinému věc pronajatou, novému držiteli po náležité výpovědi; jest proto lhostejno, zda jest žalovaný nájemníkem nebo podnájemníkem. Podmínky § 7 č. 5 min. nař. o ochraně nájemců žalobce však prokázal, neboť, vypověděv v důvěře, že žalovaný přijal bez námitek jeho mimosoudní výpověď, svůj posavadní najatý byt, mohl by nyní po uplynutí listopadového termínu najíti jen stěží jiný byt, kdežto žalovaný, přijav bez námitky výpověď již v srpnu, měl dosti času nalézti byt pro únorový termín; vzešla by tudiž žalobci ze zachování nájemní smlouvy v platnosti nepoměrně větší ujma, nežli žalovanému z výpovědi. — Odvolací soud (krajský soud v Chebu) zrušil výpověď. Přes to, že zjistil, že sporný byt nebyl najat žalovaným, nýbrž firmou C, která jej pak dala žalovanému k užívání, sdílel náhled prvého soudu, že žalovaný jest ve sporu tomto pasivně legitimován, jelikož pod označení »Bestandinhaber« v § 1120 obč. zák. spadá každý, kdo práva nájemní skutečně vykonává, nejen nájemník, nýbrž i podnájemník a zejména tedy i žalovaný, poněvadž i on jest v držení bytu na základě smlouvy nájemní, následkem čehož může poměr nájemní i vůči němu býti výpovědí rozvázán. Otázku, zda žalovanému přísluší ochrana nájemníků, zodpověděl však soud odvolací kladně, protože žalobce po rozumu § 7 odst. 3 min. nař. o ochraně nájemců nedokázal, že má důležitý důvod k výpovědi; tvrdil jen, že koupil dům pro vlastní potřebu a že ho žalovaný pohnul tím, jak se zachoval vůči jeho mimosoudní výpovědi, k tomu, že vypověděl svůj posavadní byt. Zejména však nedokázal po rozumu § 7 č. 5 cit. nař., že potřebuje nájemního předmětu nutně sám pro sebe, poněvadž ani netvrdil, že byl již před tím, než dal žalovanému výpověď, nucen hledati si jiný byt. Uvádí-li první soudce, že žalovaný přijal mimosoudní výpověď a že jest již proto povinen byt vykliditi, stačí к tomu poznamenati, že o nic takového se ve sporu tomto nejedná.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobcovu.
Důvody:
Odvolací soud zjistil, že nájemcem bytu, z něhož byla dána výpověď, není žalovaný, nýbrž firma C. Tím odůvodněno jest zrušení výpovědi. Z § 1120 obč. zák. zejména ze slova »Bestandinhaber« nedá se vyvozovati právo toho, kdo koupí· nabyl vlastnictví předmětu pronajatého, aby docílil výpovědí vyklizení všech místností, ať jest jich užíváno na základě smlouvy nájemní, neb z jakéhokoliv jiného důvodu. Protokoly o poradách komise k sepsání občanského zákona nenasvědčují domněnce, žc slova »Bestandinhaber« bylo v § 1120 obč. zák. užito úmyslně, by bylo vyjádřeno, že kupec nemovitosti pronajaté může výpověď dáti nejen nájemníku, nýbrž i podnájemníku. Ostatně poměr žalovaného k firmě С nelze pokládati za podnájem. Jeť zjištěno, že žalovanému opatřen byl byl jako část služného. Takový poměr nemůže býti zrušen ani mezi stranami smlouvajícími výpovědí domnělého poměru nájemního, tím méně pak třetí osobou. Žalobce má za to, že žalovaný přijal mimosoudní výpověď, a proto povinen jest uznati dodatečnou výpověď soudní. Dle toho, co uvedeno, nebylo mezi nynějšími spornými stranami vůbec poměru smluvního. Kdyby se byl žalovaný zavázal, že byt vyklidí, nebylo by tím zrušeno právo firmy С na nájemní užívání bytu a, poněvadž je vykonává tím, že žalovanému byt ten к bydlení přikázala, není ani právo žalovaného tvrzeným dohodnutím odstraněno. Také by takové dohodnutí o zrušení užvání bytu nemohlo býti provedeno soudní výpovědí, poněvadž tato před pokládá trvání poměru, jenž výpovědí má býti zrušen. Ježto z příčin tuto uvedených soudní výpověď proti žalovanému vůbec místa nemá, odpadá uvažování o tom, zda-li vyloučena jest nařízením o ochraně nájemců, jehož § 7 odst. 3 vyžaduje, aby pronajímající dokázal důležitou příčinu výpovědi. Žalující se domáhá zrušení domnělého nájmu, poněvadž potřebuje bytu nutně pro sebe. Pouhá koupě domu není důležitou příčinou, by v něm kupující bydlel. Dal-li žalobce z dosavadního bytu výpověď, dokud neměl zajištěnu možnost, koupeného domu užívati, připravil si obtíže sám. Že nejsou nepřekonatelné, vyplývá z toho, že žalobce vypočítává škodu vzcházející zachováním práv žalovaného tak, že čítá pouze náklad za stěhování do jiného, cizího domu. Náklad žalovaného, kdyby musil ustoupiti, by byl poměrně stejný. Nejsou tedy ani podmínky uvedeného nařízení splněny, by výpověď byla přípustnou. Řízení provedené stačí dle toho, co tuto uvedeno, k spolehlivému rozhodnutí sporu a není ani důvod § 503 č. 2 ani č. 4 c. ř. s. opodstatněn, pročež dovolání nebylo vyhověno.

Citace:

č. 77. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 169-171.