Čís. 1020.

Dohoda manželů o majetkoprávních otázkách při dobrovolném rozvodu nevyžaduje formy notářského spisu.
(Rozh. ze dne 19. dubna 1921, Rv I 75/21.)
Manželé dohodli se na dobrovolném rozvodu manželství od stolu a lože s tím, že manžel bude platiti manželce výživné v určité výši. Smír nebyl soudně protokolován, byla však o něm sepsána prostá listina bez formy notářského spisu. Žalobě manželky o plnění výživného procesní soud prvé stolice vyhověl a uvedl mimo jiné v důvodech: Neodůvodněna jest námitka žalovaného, že ujednání jest neplatným, ježto nebyla zachována forma notářského spisu. Ujednáním tímto upravena byla pouze povinnost žalovaného, vyplývající ze zákona, a spis, který si zástupci st an o tom pořídili a vzájemně podepsali, nemá účinku dispositivního,
nýbrž jen průkazní. Jest proto smír platným přes to, že není sepsán ve formě notářského spisu, kterou předpisuje § 1 lit. b) zákona ze dne 25. července 1871. čís. 76 ř. zák., pro smlouvy mezi manžely, chtěje zabráni ti možnému předstírání a poškození věřitelův. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Ku spisům jest přiložena listina, v níž jest doslovu uvedeno ujednání mezi manžely o výživném, jež soud odvolací pokládá za takovou smlouvu, která ku své platnosti vyžaduje formy notářského spisu vedle zákona ze dne 25. července 1871, čís. 76 ř. zák., neboť obsahuje uznání dluhu mezi manžely, třebas by se jednalo o pohledávky, vzniklé ze závazku manžela poskytovati manželce výživné. Předpisy tyto jsou povahy absolutně přikazující, (jus cogens, jako právě jiná ustanovení obč. zák. na př. o forme testamentû), a jest vyloučeno, aby stranám bylo ponecháno na vuli, jich užiti. Účelem jich jest zajisté, aby zabráněno bylo sporům tam, kde povinnosti a práva stran mají býti bezpečně sepsána, a k kdc má býti tato předepsaná forma zároveň ochranou osobám třetím před poškozením. Názoru soudu prvé stolice, že ujednáním oním byla upravena pouze povinnost žalovaného, vyplývající ze zákona, a že spis, který zástupci stran o tom pořídili a podepsali, nemá účinku dispositivního, nýbrž má účinek průkazní, soud odvolací nesdílí, neboť z obsahu ujednání jest zřejmo, že závazek žalovaného, plniti vše to, co jest v oné listině uvedeno, vznikl teprve tímto ujednáním. Lze tedy pokládati závazek ten za uznání dluhu ve smyslu zákona shora již citovaného. V díle Tilschově
der Zivilprozeßordnung auf das materielle Recht« se vykládá, žem uznání dluhu, kterém se neuzavírá právní jednání samo, nýbrž obsahuje jen přiznání jinak uzavřených právních jednání, nutno pokládati za listinu uznávací. V tomto případě se závazek manžela, platiti uvedené obnosy. Listinou, shora již uvedenou, teprve založil, vznikl a nelze jí přikládati
vlastnost toliko listiny průkazní.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:

Jest nesporno, že se manželé dohodli na dobrovolném rozvodu, jehož povolení musí však podle § 105 obč. zák. předcházeti dohoda manželů o podmínkách v příčině jmění a výživného. Touto dohodou bylo sporné nebo pochybné právo manželky na placení výživného určeno, pročež tato dohoda je smírem (§ 1380 obč. zák.) o tom, jak plněna býti má zákonná povinnost manžela, poskytovati manželce výživu (§ 91 obč. zák.), a není uznáním dluhu, který by postrádal právního důvodu. V daném případě předmětem ujednaní nebyl ani kup. směna nebo zápůjčka, ani důchod, v zákonné povinnosti nezaložený. Také tu nejde o smlouvu svatební ve smyslu § 1217 obč. zák., aniž o smlouvu darovací; rovněž tu není inovace (§ 1376 obč. zák.), neboť právní důvod ani hlavní předmět pohledávky nebyl změněn, nýbrž byly určeny jen bližší podmínky, kdy a jak má býti plněn závazek podle zákona již trvající (§ 1379 obč. zák.). Nelze proto souhlasiti s názorem odvolacího soudu, že v tomto případě ku platnosti
smíru mezi manžely bylo potřebí spisu notářského.

Citace:

č. 1020. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 300-301.