NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 1

Čís. 160.

Předražování. Ke skutkové podstatě přečinu pletich dle § 23 č. 4 cís. nař. ze dne 24. března 1917 č. 131 ř. z. se vyhledává, by si byl pachatel vědom hospodářské neoprávněnosti svého počinu; nestačí, opomenul-li pouze zjednati si informace, zda prodatel jest oprávněným výrobcem a kupitel detailistou.
(Rozh. ze dne 13. března 1920, Kr I 340/19.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného Josefa M. do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 26. května 1919, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle § 23, č. 4 cís. nař. ze dne 24. března 1917, č. 131 ř. z., a zprostil jej dle § 259 č. 3 tr. ř. z obžaloby.
Důvody:
Právem uplatňuje zmateční stížnost důvod zmatečnosti č. 9 a) § 281 tr. ř. Nalézací soud vyřkl, že tvrzení obžalovaného, že pokládal Karla A., od kterého kávové náhražky koupil, za výrobce a Antonína S. ve Vídni, kterému náhražky ty prodal, za detailistu, není výsledky průvodního řízení vyvráceno. Tomuto výroku dlužno rozuměti jen tak, že nalézací soud věří obžalovanému, že prodatele považoval za oprávněného výrobce a kupitele za detailistu a dlužno proto ze zjištění toho při posuzování daného případu vycházeti. Zjištění toto vede pak v prvé řadě k závěru, že tu nepřichází v úvahu řetězový obchod. Neboť vzhledem k uvedenému zjištění nebyl jednáním obžalovaného přechod zboží s výrobce ku spotřebiteli neoprávněným způsobem prodloužen anebo stižen a nelze proto za to míti, že by se obžalovaný byl do pravidelného oběhu zboží vsunul jakožto hospodářsky neužitečný článek. Ani nalézací soud neshledal v jednání obžalovaného řetězového obchodu, avšak jen pro nedostatek subjektivních předpokladů tohoto přečinu, vycházeje z úvahy, že by obžalovanému bylo lze klásti za vinu tuto formu přečinu jen tehda, kdyby se jí byl dopustil úmyslně a vědomě. Než náhled tento, mimochodem jen budiž podotknuto, není potud správný, pokud vyžaduje ke skutkové podstatě obchodování řetězového přímého úmyslu, jak je tento vytknut v § 1 tr. z. Stačiť úplně, když pachatel jest si dosahu svého počínání, totiž způsobilosti jeho zdražiti předmět potřeby pro konsumenta, vědom a přes to se ho dopouští; ba stačil by i dolus eventualis, kdyby bylo zjištěno, že obžalovaný počítal s možností, že ani A. není výrobcem ani S. detailistou. Takovéhoto zjištění tu však není, naopak nalézací soud uvěřil, jak již shora uvedeno, obhajobě obžalovaného, že onen je výrobcem a tento detailistou. Nalézací soud shledal však ve skutku obžalovanému za vinu kladeném pouštění se do pletich ve smyslu § 23, č. 4 cís. nař. ze dne 24. března 1917, č. 131 ř. z., spatřiv pletichy v podstatě v tom, že obžalovaný nezjednal si jistoty o tom, zda jest prodatel oprávněným výrobcem a kupitel detailistou. Naproti tomu dlužno především uvésti, že nelze žádati na obchodníku, by již předem nevěřil obchodníku a oproti platné zásadě poctivosti a důvěry v obchodě se prvé o jeho tvrzení zevrubně a bezpečně informoval. Nehledíc k tomu, dopustil by se obžalovaný tím, že si potřebných informací nezjednal, pouze opomenutí; kulposně však čin trestní, obžalovanému za vinu kladený, spáchán býti nemůže. Jedná se arciť o přečin, při kterém, jak již shora naznačeno, dolosnost není podmínkou trestnosti. Tolik však nutno i zde žádati, by pachatel byl si vědom hospodářské neoprávněnosti svého počinu, t. j. vztahu mezi jeho činem a tísní hospodářskou na straně chráněného spotřebitele. Zjištění takovéhoto vědomí však rozsudek neobsahuje, důsledkem čehož není dána skutková povaha přečinu dle § 23, č. 4, citovaného nařízení, ani pokud jde o pouštění se do pletich. Prohřešil-li se obžalovaný nějakou neobezřetností snad proti předpisům správním, zejména proti předpisům nadřízených úřadu pro vyživování obyvatelstva ze dne 21. května 1917, č. 230 ř. z., nepadá v tomto případě při posuzování, jde-li o přečin dle § 23 císařského nařízení ze dne 24. března 1917, č. 131 ř. z., na váhu.

Citace:

Čís. 160. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 240-242.