Authors:
= Váž. civ., 4 (1922)
PDF
U82

Čís. 2043.


»Třetí osobou« (§ 11 odstavec druhý nesp. říz.), jde-li o prohlášení za mrtvého, nejsou pouze dědicové nezvěstného, nýbrž i osoby jiné.
(Rozh. ze dne 22. listopadu 1922. R 1 1311/22.)
V řízení o prohlášení Pavla В-a za mrtva nevyhověl Nejvyšší soud rekursu do usnesení rekursním soudu, odmítnuvšího rekurs Marie B-ové pro opožděnost.
Důvodу :
Usnesení zemského civilního soudu v Praze ze dne 25. května 1921, pokud jím byl soudem ustanoven 1. březen 1918 jako den, jehož Pavel B. nepřežil, nabylo právní moci uplynutím lhůty rekursní, ježto žádným z účastníků nebylo tomuto výroku odporováno. Stížnost, podanou proti němu teprve 18. září 1922 Marií B-ovou, právem, rekursní soud odmítl jako opožděnou, poukázav k ustanovení § 11 odstavec druhý nesp. pat., neboť toto ustanovení vylučuje, by vyhověno bylo opožděné stížnosti, když je tu nebezpečí, že by změnou usnesení mohly býti poškozeny osoby třetí. Třetími osobami nelze však po rozumu § 11 odstavec druhý nesp. říz. rozuměti pouze dědice nezvěstného, neboť usnesení o prohlášení za mrtva dotýká se svými soukromoprávními účinky také zájmu osob jiných, než jen nejbližších příbuzných, a proto nestačí ani, že stížnost dovolatel spolupodepsali na znamení svého souhlasu matka a sourozenci osoby, za mrtvou prohlášené.
Citace:
č. 2043. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1098-1098.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).