NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Čís. 6436.

Pokud nelze v tom, že byly dávány lihoviny na úvěr, spatřovati jednání, příčící se dobrým mravům podle §u 879, prvý odstavec, obč. zák.
(Rozh. ze dne 3. listopadu 1926, Rv II 145/26.)
Žalobce, hostinský, domáhal se na žalovaném zaplacení dlužných 716 Kč za lihoviny. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Odvolací soud nesdílí názor soudu prvého, že zde jde o pohledávku, na kterou lze použíti ustanovení §u 879 čís. 4 obč. zák. V projednávaném případě jedná se o dluh za lihoviny v hostinci na dluh odebrané a tam spotřebované. Dluh tento činí celkem 716 Kč a tyto peníze byl propil žalobce v době asi tří roků. Jednotlivé útraty žalovaného činily vždy jen několik málo korun a není ani tvrzeno, ani dokázáno, že cena nápojů žalovanému poskytovaných neodpovídala skutečně jejich ceně. Není tedy nijak zjištěno, že si žalobce dával slibovati nebo plniti něco, čehož majetková cena by byla v nápadném nepoměru s jeho plněním, t. j. poskytováním nápojů. Také není prokázáno, že žalobce vykořisťoval lehkomyslnosti, nouze, mdlého rozumu, nezkušenosti nebo duševní poruchy žalovaného. Pouhá okolnost, že žalobce dával k rozkazu žalovaného — Čís. 6436 —
1591
jemu lihoviny na úvěr, ač to žena žalovaného zakazovala a že žalovaný někdy byl viděn opilý, nepostačuje ku zjištění této okolnosti. Vždyť není dokázáno, že žalobce žalovaného, když byl opilý, k dalšímu pití pobízel, nebo mu naléval, neboť svědkyně Kateřina P-ová pouze potvrdila, že viděla žalovaného v hospodě seděti opilého, nikoliv však, že by mu žalobce, když byl v tomto stavu, ještě naléval, a zvláště není prokázáno, že se tak stalo vždycky a že tedy celý dluh spadá pod ono zákonné ustanovení. Ani odůvodnění prvého soudu, že žalobce věděl, že žalovaný jest oddán nemírnému požívání alkoholu, nemá ve spisech opory, neboť tak se žalobce nikde nevyjádřil, nýbrž pouze se zmínil, že žalovaný někdy byl opilý. Ani se zřetelem na dlužný peníz nemůže býti řeči o nemírném pití, ani o hospodářské zkáze žalovaného, neboť — jak již řečeno — utratil žalovaný (zůstal dlužen) tímto způsobem asi 700 Kč za celé tři roky, tudíž průměrně denně ani ne celou korunu, což za přílišnou útratu a zvlášť ve zdejším kraji (na moravském Slovácku) za nemírné požívání alkoholu pokládati nelze.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Co se týče právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), sdílí dovolací soud názor soudu druhé stolice, že ani okolnost, že manželka žalovaného žádala žalobce, by manželi nenaléval na úvěr, ani ostatní okolnosti nižšími soudy zjištěné nejsou dostatečným důvodem, aby smlouvy na úvěr přes to uzavřené byly prohlášeny za příčící se dobrým mravům ve smyslu §u 879, prvý odstavec, obč. zák. Dovolatel poukazuje se proto především na důvody napadeného rozsudku, jež jsou v podstatě správné а k nimž vzhledem na vývody dovolání dlužno dodati ještě toto: Pokud dovolání, dovozujíc, že zažalovaná pohledávka jest nicotnou podle §u 879, prvý odstavec, obč. zák., poněvadž jednotlivé smlouvy, podle nichž žalovaný kupoval na úvěr od žalobce pivo a kořalku, příčily se dobrým mravům, klade zvláštní důraz na to, že žalobce prý vědomě přispíval k hospodářské zkáze žalovaného, když, věda, že jest pijákem, a nedbaje proseb jeho manželky, nadále mu dával lihoviny na úvěr, dlužno především vytknouti, že ve sporu nebylo prokázáno, že žalovanému, pokud se týče jeho rodině z jeho opilství hrozila majetková zkáza. Než, i kdyby tomu tak bylo, nebylo by to důvodem, vztahovati na tento případ předpisy občanského zákonníka o nicotnosti smluv příčících se dobrým mravům, poněvadž oněm následkům čelí zvláštní instituce zbavení svéprávnosti, při čemž o tom, zda jde o zneužívání alkoholu (pijáctví), po případě o marnotratnost takového stupně, že postižený vydává tím sebe nebo svou rodinu nebezpečenství nouze, uvažuje soud na základě řádně provedeného řízení. Proti újmám jí a rodině z opilství manželova případně hrozícím mohla se tudíž manželka žalovaného chrániti návrhem podle §u 2 (26) řádu o zbavení svéprávnosti (cís. nařízení ze dne 28. června 1916, čís. 207 ř. z.). Že použití §u 879, prvý odstavec, obč. zák. není zde na místě, plyne též z úvahy, že ani tam, kde životní a hospodářské poměry vynutily si vydání zvláštního zákona proti pijáctví (na příklad rakouský říšský zákon ze dne 19. července 1877, čís. 67 ř. zák., plativší pro Halič a Bukovinu), zákonodárce neprohlásil dluhy, vzniklé naléváním lihovin na úvěr, nicotnými, nýbrž toliko nežalovatelnými, příslušné pohledávky tedy za nežalovatelné obligace naturální. Kdyby bylo prokázáno, že žalobce naléval žalovanému, ač tento pro opilost nebyl si již vědom dosahu svého jednání, nedošlo ovšem v tom kterém případě ani ke vzniku smlouvy pro nedostatek vážnosti a opravdivosti vůle při uzavírání smlouvy po rozumu §§ 865, 869 obč. zák. Než případ tento nebyl ani tvrzen, tím méně zjištěn. Soud zjistil pouze na základě výpovědi svědkyně Kateřiny P-ové, že viděla žalovaného v synově hospodě hodně opilého, takže již nic nevěděl, nikoli však, že by mu žalobce v tomto stavu ještě dále naléval pivo nebo kořalku. Odvolací soud naopak výslovně uvádí, že není zjištěno, že žalobce naléval žalovanému lihoviny, když již byl ve stavu opilosti neb podnapilosti. Proto není třeba zabývati se blíže vývody dovolání, pokud vycházejí z tohoto nezjištěného předpokladu.

Citace:

č. 2574. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 424-425.