NPD documents search: Váž. tr., 13 (1931)

Čís. 4327.

Ustanovení § 99 tr. zák. je doplněním ustanovení § 98 b) tr. zák. a může právě přijíti teprve v úvahu, není-li tu náležitostí § 98 b) tr. zák.
Po stránce subjektivní, se nevyžaduje, by pachatel měl úmysl skutečně přivoditi zlo, kterým hrozí; nesejde na tom, zda je pachatel i ve svém nitru opravdu odhodlán uvésti zlo ve skutek, či zda chce vyvolati v ohroženém strach a nepokoj proto, by tím dosáhl jiného výsledku.
Souběh zločinu podle § 99 tr. zák. se zločinem utrhání na cti, skrýval-li se pisatel výhružného dopisu za jinou osobu, by jí přivodil trestní stíhání.
Předchozí podmíněné odsouzení pro čin uvedený v § 2 zák. čís. 562/1919 vylučuje za podmínek tam stanovených podmíněné odsouzení i, bylo-li i co do onoho předchozího odsouzení vysloveno, že se odsouzený osvědčil.
Doba stanovená v druhém odstavci § 2 zák. o podm. ods. čítá se v případě osvědčení ode dne, kdy bylo vysloveno, že se podmíněně odsouzený osvědčil.
(Rozh. ze dne 17. listopadu 1931, Zm II 212/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 2. května 1930, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí nebezpečným vyhrožováním podle § 99 tr. zák. a zločinem utrhání na cti podle § 209 tr. zák., mimo jiné z těchto důvodů:
Po věcné stránce čís. 9 a) § 281 tr. ř. namítá zmateční stížnost proti výroku odsuzujícímu stěžovatele pro zločin veřejného násilí nebezpečným vyhrožováním podle § 99 tr. zák. především, že není přípustno, by, nelze-li použiti předpisu § 98 b) tr. zák. pro nedostatek subjektivní skutkové podstaty, bylo stěžovatelovo jednání podřaděno pod ustanovení § 99 tr. zák. Stížnosti nelze přisvědčiti. Nalézací soud nezjišťoval v napadeném rozsudku subjektivní náležitosti skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 98 b), neboť toho nebylo zapotřebí, an uznal obžalovaného vinným zločinem veřejného násilí nebezpečným vyhrožováním podle § 99 tr. zák., na který zněla i obžaloba. V této příčině nalézací soud zjistil, a náležitě odůvodnil, že obžalovaný psal výhrůžné dopisy v úmyslu, by uvedl adresáty ve strach a nepokoj, tedy v úmyslu požadovaném v § 99 tr. zák. Jsou-li tu v jinak všechny náležitosti skutkové podstaty zločinu podle § 99 tr. zák., nelze seznati, proč by bylo pro nedostatek subjektivních náležitostí zločinu podle § 98 b) tr. zák. nepřípustno, by bylo stěžovatelovo jednání kvalifikováno jako zločin podle § 99 tr. zák. Ustanovení § 99 tr. zák. jest doplněním ustanovení § 98 b) tr. zák. a může právě přijíti teprve v úvahu, není-li tu náležitostí § 98 b) tr. zák. Neodůvodněna je i další námitka zmateční stížnosti, že i v případě § 99 tr. zák. musí býti vyhrůžka jako projev pachatele, přivoditi jisté zlo na právních statcích uvedených v § 98 b) tr. zák., doprovázena úmyslem pachatele, zlo, jímž hrozí, skutečně způsobiti, kterýžto úmysl prý stěžovateli scházel, an nechtěl žhářství uvésti ve skutek a výhrůžné dopisy sloužily jen k tomu, by přiměl N-ovou k opuštění vesnice. Ke skutkové povaze zločinu podle § 99 tr. zák. se po subjektivní stránce nevyžaduje, by pachatel měl úmysl, skutečně přivoditi zlo, jímž hrozí; stačí pachatelův úmysl, vyvolati v ohroženém strach a nepokoj, a nesejde na tom, zda je pachatel ve svém nitru opravdu i odhodlán uvésti zlo ve skutek, či zda chce docíliti výsledku § 99 tr. zák., t. j. vyvolati v ohroženém strach a nepokoj proto, by tím dosáhl jiného výsledku.
Neobstojí ani další námitka zmateční stížnosti, že obsah stěžovatelových dopisů nenaplňuje pojem »pohrůžky« ve smyslu § 98 b) tr. zák., an prý stěžovatel nevyhrožoval žhářstvím, jež zamýšlel sám způsobiti, nýbrž trestným Jednáním, osoby třetí, Anny N-ové, na jejíž jednání neměl vliv, kdežto vyhrůžka ve smyslu citovaného zákonného ustanovení se musí vztahovati podle pachatelova projevu na zlo, jež působí pachatel sám nebo prostřednictvím osoby pod jeho vlivem. Stěžovatel arci upravil písemné vyhrůžky tak, by v ohrožených vzbudil zdání a podezření, že pisatelkou dopisů je Anna N-ová a že N-ová zamýšlí způsobiti zlo. Jímž bylo v dopisech vyhrožováno; leč tato úprava výhrůžných dopisů, již volil stěžovatel zřejmě proto, že vlastní pohnutkou a hlavním cílem jeho jednání bylo, by byla Anna N-ová soudně stíhána pro zločin, který na ni a na Hedviku H-ovou vymyslil, a by jí byl znemožněn pobyt v L., nevylučuje, by mu jeho jednání, naplňující jinak skutkovou podstatu zločinu utrhání na cti podle § 209 tr. zák., nebylo přičítáno i jako zločin podle § 99 tr. zák., an takto v dopisech, jež napsal, skrývaje se za jinou osobu, nepřímo sám vyhrožoval žhářstvím v úmyslu, by vyvolal v ohrožených právě onen účinek, který by byl rovněž nastal, kdyby vyhrůžky pocházely od osoby, které byly přičítány.
Nejsou důvodné ani výtky činěné rozsudku pro odsouzeni obžalovaného pro zločin podle § 209 tr. zák. Skutková podstata tohoto zločinu vyžaduje, by pachatel vymyslil skutkové okolnosti, zakládající skutkovou podstatu zločinu takovým způsobem, že jimi je nařčená osoba křivě označována za pachatele zločinu, který vůbec nespáchala. V souzeném případě spáchal zločin (§ 99 tr. zák.) obžalovaný sám; není tedy místa pro zjištěni, že se tohoto nebo příbuzného zločinu (§ 98 b) tr. zák.) dopustila křivě obviněná osoba v objektivním i subjektivním směru. Stačí ve směru objektivním k naplnění skutkové podstaty zločinu podle § 209 tr. zák. zjištění, že obžalovaný ve výhrůžných dopisech uvedl vymyšlené skutečnosti, jimiž označil Annu N-ovou a Hedviku H-ovou křivě za pachatelky zločinu, který nespáchaly. V subjektivním směru stačí pachatelovo vědomí o nepravdivosti skutkových tvrzení, zakládajících křivé obvinění. Že obžalovaný v tomto vědomí jednal a obě ženy pro vymyšlený na ně zločin obvinil takovým způsobem, že jeho obvinění mohlo dáti vrchnosti příčinu k vyšetřování neb aspoň k pátrání proti obviněným, zjistil rozsudek výslovně.
V odvolání z nepodmíněného odsouzení uplatňuje obžalovaný, že neprávem bylo u něho podmíněné odsouzení podle § 2 zákona o podmíněném odsouzení vyloučeno. Touto námitkou je věcně uplatňován zmatek podle čís. 11 § 281 tr. ř., leč bezdůvodně. Obžalovaný byl sice rozsudkem krajského soudu v Olomouci ze dne 20. května 1926 odsouzen pro zločiny podle § 99 tr. zák. a §§ 197, 199 a) tr. zák. podmíněně a lze podle spisů míti za to, že se osvědčil; leč v onom rozsudku bylo uznáno, že činy ty byly spáchány z pohnutek nízkých a nečestných. A tu vyslovil zrušovací soud již opětovně, že předchozí odsouzení pro čin uvedený v § 2 zákona o podmíněném odsouzení vylučuje za podmínek tam uvedených podmíněné odsouzení, i když bylo co do onoho předchozího odsouzení vysloveno, že se odsouzený osvědčil (sb. n. s. čís. 3615 a j. v.). Předpoklad soudní bezúhonnosti a nepřípustnost přihlížeti k předchozímu rozsudku nastává jen zahlazením odsouzení (§§ 5, 6 zákona čís. 111/1928, sb. n. s. čís. 3570, 3839). Osvědčení se podle zákona o podmíněném odsouzení nemá však v zápětí zahlazení odsouzení, nýbrž má jen ten účinek, že se pokládá za to, že vinník nebyl odsouzen (§ 1 odst. 1 zákona o podmíněném odsouzení). Vzhledem k tomu tudíž, že předchozí trestné činy byly spáchány z pohnutek nízkých a nečestných a že neuplynula doba stanovená v druhém odstavci § 2 zákona o podmíněném odsouzení, která se v případě osvědčení čítá ode dne, kdy bylo vysloveno, že se podmíněně odsouzený osvědčil, vyslovil nalézací soud právem, že podmíněné odsouzení je v souzeném případě vyloučeno.

Citace:

Čís. 4327. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 567-569.