Čís. 16589.

Smlouvou, kterou před účinností malého přídělového zákona č. 93/1931 Sb. z. a n. zcizili rodiče svým potomkům a jejich manželům pozemky pocházející ze zabraného majetku, jsou smluvci vázáni až do schválení státního pozemkového úřadu, i když výhrada schválení dotčeným úřadem nebyla smluvci vyslovena, a lze se podle řečené smlouvy domáhati vydání prohlášení způsobilého ke vkladu vlastnického práva k zcizeným nemovitostem. Na uvedenou smlouvu se nevztahuje ustanovení § 2, odst 4, uved. zák. č. 93/1931 Sb. z. a n., nýbrž předpis § 7 záborového zákona č. 215/1919 ve znění zák. č. 108/1921 Sb. z. a n. (Rozh. ze dne 21. prosince 1937, Rv I 1931/36.)
Srov. rozh. č. 1250, 9837, 10097, 12923, 13854, 14905, Sb. n. s.
Žalobu, jíž se žalobkyně na žalovaných domáhá, aby byli uznání povinnými vydati jí prohlášení, podle něhož může býti v její prospěch vloženo vlastnické právo na polovici nemovitostí, zapsaných ve vložkách č. 1915 a 1983 pozemkové knihy pro katastrální území S., odůvodnila takto: Žalovaní jsou podle rozhodnutí o přídělu ze dne 9. září 1931 a 28. října 1931 knihovními vlastníky vložek č. 1975 a č. 1983 pozemkové knihy S. Skutečně byly nemovitosti v oněch vložkách zapsané žalovaným přiděleny již několik let před tím., takže byli v jejich držení již dne 22. února 1930, to jest onoho dne, kdy žalobkyně se synem žalovaných, Janem O. uzavřela sňatek. V té době žalovaní ony nemovitosti již úplně zaplatili. Dotčené nemovitosti odevzdali žalovaní po uzavření sňatku »předací smlouvou« ze dne 25. března 1930 žalobkyni a jejímu manželovi za podmínek v smlouvě blíže uvedených. Ježto však při zřízení řečené smlouvy žalovaní ještě nebyli knihovními vlastníky, bylo mezi nimi a žalobkyni resp. jejím manželem výslovně smluveno, že se vklad vlastnického práva na uvedených přídělových pozemcích provede ve prospěch přejimatelů ihned po nabytí přídělu žalovanými. Od té doby také žalobkyně hospodařila se svým manželem na uvedených pozemcích na svůj účet a bez jakékoliv úplaty. Dne 28. října 1931 se žalovaní stali knihovními vlastníky sporných pozemků, avšak přes to se zdráhají žalobkyni a jejímu manželu odevzdati je do jejich vlastnictví. Nižší soudy zamítly žalobu.
Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu, aby o odvolání žalobkyně dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Jde o pozemky pocházející ze záboru, které byly žalovaným dány do držby a užívání asi v roce 1926 a přiděleny přídělovou listinou státního pozemkového úřadu ze dne 9. září 1931 a k nimž jim bylo dne 28. října 1931 knihovně vloženo vlastnické právo. Smlouvou nazvanou »smlouva předací« ze dne 25. března 1930 postoupili žalovaní žalobkyni a jejímu manželu, svému synu Janu O., své hospodářství ve vložkách č. 17 a 261 v L., každému rovným dílem do vlastnictví za určitou cenu zcizovací. Žalobkyně tvrdí, že se řečená smlouva podle vůle smluvců vztahovala též k dotčeným přídělovým pozemkům, které s nemovitostmi ve smlouvě výslovně uvedenými tvořily jeden hospodářský celek, nebyly však tehdy ještě žalovanými knihovně připsány, a domáhá se žalobou, aby jí žalovaní vystavili prohlášení, na jehož základě by mohlo býti v její prospěch vloženo vlastnické právo na ideální polovici přidělených nemovitostí, zapsaných nyní žalovaným ve vložkách č. 1975 a 1983 v L. Prvý soud na podkladě výsledků průvodního řízení zjistil, že žalovaní skutečně smlouvou ze dne 25. března 1930 postoupili žalobkyni a jejímu manželu do vlastnictví i sporné přídělové pozemky, jsa však vázán právním názorem vysloveným v usnesení odvolacího soudu ze dne 10. října 1934, kterým byl původní, žalobě vyhovující rozsudek prvého soudu ze dne 5. června 1934 zrušen, zamítl nyní žalobu jen proto, že bylo ono ujednání o zcizení a odevzdání uvedených přídělových pozemků neplatné, ježto k němu bylo potřebí souhlasu státního pozemkového úřadu. Odvolací soud z téhož důvodu rozsudek ten potvrdil.
Tento právní názor je mylný. Ježto se ujednání o zcizení sporných pozemků stalo dne 25. března 1930, nelze na ně vztahovali ustanovení § 2, odst. 4, písm. a), malého přídělového zákona č. 93/1931 Sb. z. a n., podle něhož svolení státního pozemkového úřadu ke zcizeni přidělené půdy není třeba, jde-li o zcizení s rodičů na potomky a jejich manžely, ježto tento zákon nabyl účinnosti teprve dne 12. června 1931 a nepůsobí zpět, a nutno tedy smlouvu tu posuzovati podle právního stavu platného v době jejího uzavření (rozh. č. 12923 Sb. n. s.). Vztahuje se tedy na smlouvu tu ustanovení § 7 záborového zákona č. 215/1919 ve znění zákona č. 108/1921 Sb. z. a n., podle něhož zcizení zabraného majetku vyžaduje svolení pozemkového úřadu a jest bez něho neplatné. To však neznamená, že trhové smlouvy o dalším zcizení přidělených pozemků nemají proto, že nebyly dosud státním pozemkovým úřadem schváleny, vůbec právního významu. Smlouvy takové jsou mezí smluvci platné, ale podmínkou jejich účinnosti jest schválení státního pozemkového úřadu, a až do jeho rozhodnutí jsou smluvci smlouvou vázáni. Nejvyšší soud v rozhodnutích č. 1250 a 9837 Sb. n. s. právě vzhledem na ustanovení § 7 záborového zákona vyslovil, že prodej zabraného majetku bez souhlasu státního pozemkového úřadu jest ujednán mezi smluvci platně a že jest jen podmínkou jeho účinnosti schválení onoho úřadu. I když výhrada schválení státního pozemkového úřadu nebyla smluvci při ujednání vyslovena, rozumí se sama sebou, neboť ji stanoví zákon. Že by byli smluvci tehdy chtěli obejíti ustanovení § 7 uved. zák., nebylo tvrzeno a také nevyšlo najevo. Bez souhlasu státního pozemkového úřadu nebylo by také ani možné převésti knihovně vlastnictví k sporným pozemkům na žalobkyni. Má-li však státní pozemkový úřad, nyní ministerstvo zemědělství, anebo příslušná státní obvodová úřadovna pro pozemkovou reformu dáti souhlas ke zcizení, musí mu býti napřed písemná zcizovací smlouva a prohlášení k ní předloženy a musí tedy žalovaní vydati takovéto prohlášení. Toho se právě žalobkyně domáhá, kdežto v případě, jehož se týká rozhodnutí č. 12923 Sb. n. s., se žalobce domáhal, aby bylo zjištěno, že mu přísluší vlastnictví k přidělenému pozemku. Je-li tedy pravda, že žalovaní zcizili žalobkyni a jejímu manželu sporné pozemky, nelze žalobkyni odepříti žalobní nárok. Ježto však žalovaní v odvolacím sdělení brojili proti hodnocení důkazů, na základě něhož prvý soud měl za zjištěno, že se mezi spornými stranami stala zřizovací smlouva též o sporných pozemcích pocházejících z přídělu, a odvolací soud se tímto skutkovým zjištěním a hodnocením důkazů prvého soudu vůbec nezabýval, bylo rozhodnouti, jak shora uvedeno.

Citace:

č. 16589. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 826-829.