Č. 4146.

Cesty. — Vyvlastnění: * Nutnost žádaného vyvlastnění ve smyslu § 365 o. z. o. pro účely stavby silnice, jejíž trasa byla již příslušným silničním úřadem na jisto postavena, musí k námitce strany zsp jako úřad vyvlastňující zkoumati.
(Nález ze dne 24. listopadu 1924 č. 7334).
Věc: Marie Š. v S. proti ministerstvu veřejných prací o vyvlastnění.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Zastupitelstvo okresu n-ckého schválilo dne 24. února 1914 usnesení místního výboru ch-ckého z 15. března 1912 a obecního výboru ve St. z 13. dubna 1913, aby cesta veřejná č. kat. 381 v Ch. byla náležitě rozšířena, a projevilo s projektem obcí předloženým svůj souhlas.
K žádosti obce St. vyvlastnila zsp v Praze nálezem z 20. března 1923 na základě ustanovení § 365 o. z. o. a § 19 zák. z 12. srpna 1864 č. 46 z. z. za účelem rozšíření a úpravy uvedené obecní cesty část pozemku č. kat. 188/1 a pozemku č. kat. 190 ve St., patřící st-lce, vzhledem k tomu, že cesta uvedená jest nejkratším spojením mezi obcemi Sv., N. a B., jest povozy hojně používána, kterýmžto účelům v nynějším stavu a nynější své šíři někde jen 3 m obnášející, naprosto nevyhovuje.
V odvolání z tohoto nálezu podaném vytýká st-lka, že mělo býti vyšetřeno, zda nemohly býti vyvlastněny jiné vhodné pozemky, jichž vyvlastnění by neznamenalo takovou újmu jak pro st-lku tak pro veřejnost. Požadované pozemky jsou totiž hliništěm, kterého potřebuje st-lka nezbytně pro provozování své cihelny, takže vyvlastněním jest ohrožen pro veřejnost důležitý stavební průmysl, a mělo proto ve veřejném zájmu rozšíření cesty se státi jiným způsobem, takže by pozemky patřící st-lce stavbou silnice nebyly dotčeny.
Žal. úřad zamítl nař. rozhodnutím odvolání a poukázal k tomu, že jak v řízení, kterým byla stanovena trasa obecní cesty, tak v řízení vyvlastňovacím byla zjištěna veřejná potřeba úpravy resp. rozšíření této cesty a námitka proti směru a účelnosti trati projektované silnice jest nepřípustná, ježto trasa byla pravoplatně stanovena příslušným úřadem samosprávným a nemůže býti znova projednávána resp. v pochybnost brána v onom řízení před politickými úřady, které má za účel vyvlastniti pozemky pro takto stanovenou úpravu cesty potřebné.
Stížnost vytýká, že žal. úřad měl přes to, že rozhodl úřad samosprávný o trase, zkoumati, zda vyvlastnění právě vyvlastněných pozemků bylo ve veřejném zájmu, totiž zda vhodným řešením trasy nemohly býti zasaženy vyvlastněním jiné pozemky zemědělské, nikoliv pozemek st-lčin potřebný pro důležité odvětví stavebního průmyslu.
O stížnosti uvážil soud toto: Jest arciť pravda, že volba trasy silniční přísluší úřadům silničním, avšak tím není nikterak obmezeno a tím méně vyloučeno právo úřadu rozhodujícího o vyvlastnění pozemků k provedení zamýšlené silnice žádaných, aby všechny momenty skutkové, na kterých svůj výrok expropriační založiti může a má, samostatně vyšetřil a hodnotil.
Mezi momenty těmi jest dle § 365 o. z. o. zjištění, že expropriaci tu vyžaduje »všeobecné dobro«. Důkaz tohoto momentu není podán již tím, že pozemku onoho domáháno jest se pro zřízení silnice, a že silnice ta jest ve veřejném zájmu, nýbrž třeba jest, nejenom zjistiti, že tento zájem veřejný v potřebě zamýšlené silnice spočívající jinak nelze uspokojiti než právě zabráním onoho pozemku, o jehož vyvlastnění se žádá; dále je třeba uvážiti námitky vlastníka proti expropriaci vznášené a zjistiti, zda zájmy jím uplatňované musí v každém případě ustoupiti onomu zájmu, jenž se zřízením zamýšlené silnice sleduje.
Tato šetření a tyto úvahy spadají ve výlučnou kompetenci úřadu vyvlastňovacího, jenž se jim nemůže vyhnouti prostým poukazem na to, že trasa silniční jest již na jisto postavena. Vždyť uzná-li úřad expropriační, že pozemku projektovanou trasou zabraného nelze expropriovati, poněvadž tu podmínek § 365 o. z. o. není, pak nezbude projektantu silnice, nedohodne-li se s vlastníkem dobrovolně, než projekt svůj tak pozměniti, aby pozemku onoho nepotřeboval.
Lze tudíž o definitivní úpravě trasy ve všech jejích částech a podrobnostech mluviti teprve tenkráte, když otázka získání potřebných pozemků jest vyřešena. V konkretním případě činil expropriát námitky proti žádanému vyvlastnění jednak v tom směru, že není potřeba, aby v místě polohy jeho pozemku silnice vůbec se rozšiřovala, jednak že poukazoval na to, že odnětím žádaného pozemku jeho dosavadnímu hospodářskému účelu, utrpí stavební ruch, tedy jiný veřejný zájem.
Rozhodnutí obou těchto námitek, z nichž prvou uplatňováno, že veřejný zájem na zamýšleném rozšíření silnice neutrpí tím, když v jedné malé části silnice od tohoto rozšíření se upustí nebo rozšíření ono jiným směrem, kde překážek není, se provede, druhou však staven proti jednomu veřejnému zájmu jiný zájem rovněž veřejný, spadá rozhodně v pravomoc úřadů vyvlastňovacích, které zkoumajíce, zda veřejné dobro žádaný zásah v soukromovlastnickou sféru činí nutným, nejen potřebu pozemku právě žádaného pro účel vytčený zkoumati mají, nýbrž i zájmy veřejné, zájmu silničnímu naproti stojící navzájem zvážiti a vysloviti musí, který z těch zájmů jako méně významný musí ustoupiti.
Této své povinnosti žal. úřad vycházeje z nesprávného náhledu, že otázky ty již výrokem silničního úřadu upravujícího silniční trasu jsou rozřešeny, nevyhověl, následkem čehož dospěl k nesprávnému závěru, jež odůvodňuje zrušení nař. rozhodnutí pro nezákonnost.

Citace:

č. 4146. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 859-861.