NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 7921.

O nároku manžela proti manželce, by ho sledovala do společné domácnosti, jest rozhodnouti jen pořadem práva. Lhostejno, že byla manželka podle rozlukového zákona vyzvána k návratu do manželského společenství.
(Rozh. ze dne 29. března 1928, R II 56/28.)
Proti žalobě manžela na manželku, by byla uznána povinnou vrátiti se do společné domácnosti namítla žalovaná nepřípustnost pořadu práva. Soud prvé stolice vyhověl námitce a žalobu odmítl. Rekursní soud námitku zamítl. Důvody: Žaloba domáhá se toho, by bylo uznáno, že žalovaná jakožto manželka žalobcova jest povinna vrátiti se do jeho bydliště. Nemůže býti pochybnosti, že jde o nárok soukromoprávní. To plyne z toho, že manželský poměr je poměrem smluvním (§ 44 obč. zák.) a žalobní nárok je jen jeho výronem. Rozhodovati ve věcech soukromoprávních přísluší, pokud není ponecháno jiným úřadům neb orgánům, jedině soudům. Tyto rozhodují cestou spornou nebo nespornou. Touto, když to zákon výslovně nařizuje (§ 1 nesp. říz.), onou ve všech ostatních případech (§ 1 j. n.). Poněvadž není předpisu, který by odkazoval žalobní nárok před nesporného soudce, patří tento na pořad práva, a soud prvé stolice měl tedy námitku nepřípustnosti pořadu práva zamítnouti a dále jednati. Když se tak nestalo a žalobu pro nepřípustnost právního pořadu zamítl, správně odmítl, neodpovídá to ani stavu věci ani zákonu a bylo proto rozhodnouti, jak se stalo. Soud prvé stolice má za to, že pořad práva je vyloučen proto, že k žádosti žalující strany bylo žalované straně právoplatně podle § 13 písm. c) rozl. zák. nařízeno, by se k žalobci vrátila, že tedy dosáhl již toho, oč žalobou usiluje. Soud prvé stolice však při tom přehlíží, že oním nařízením má býti utvořen jen předpoklad pro žalobu o rozluku manželství proto, že jeden manžel druhého zlomyslně opustil, jak to výslovně plyne z ustanovení § 13 písm. c) rozl. zák., z čl. I. vlád. nař. ze dne 27. června 1919, čís. 362 sb. z. a n. a také z dotyčného usnesení samého a není tedy případnou poznámka, že opačný názor odporuje duchu zákona a staré právnické zásadě »ne bis in idem«. Jak návrh podle § 13 písm. c) rozl. zák. tak žaloba vycházejí z téhož manželčina závazku, směřují však k různým účinkům a nelze tedy mluviti o totožnosti věci v tom a onom případě. Odporuje zákonu, že žalobce nemůže manželku nutiti k tomu, by s ním žila, a že výsledek sporu by byl prakticky ilusorní. Neboť, má-li žalobce právo žádati, by ho manželka do jeho bytu následovala a že takové právo má, o tom není, jak již uvedeno, pochybností, může to také prosaditi exekučně. Bude-li taková exekuce spojena s žádoucími následky psychické a mravní povahy, je ovšem otázka jiná. Není však věcí soudu, by se s ní blíže zabýval.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Právní posouzení věci rekursním soudem jest správné. Rekurentka se pro svůj názor, že tu má místo cesta nesporná, dovolává rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu Vídeňského ze dne 8. dubna 1913, čís. 7190 Gl. U. nová řada, dále komentáře Stubenrauchova k § 92 obč. zák. a Ehrenzweiga. Otázka, zda o obnově manželského společenství dlužno rozhodovati pořadem práva, či v řízení nesporném, nedošla v judikatuře bývalého nejvyššího soudu ve Vídni jednotného řešení. V rozhodnutí citovaném stěžovatelkou byla vyslovena nepřípustnost žaloby, v jiných zase, tak v rozhodnutí ze dne 4. července 1900 Gl. U. čís. 1078, nová řada a ze 14. června 1899, Právník, 1899, stránka 675 byla věc odkázána na pořad práva. Odvolává-li se stěžovatelka na Stubenraucha a Ehrenzweiga, sluší jí odvětiti, že celá řada právních theoretiků zastává názor opačný. Tak Anders: »Familienrecht«, stránka 70, Ott: »Rechtsfürsorgeverfahren«, stránka 97, Tilsch: »Einfluss der Zivilprozessgesetze auf das materielle Recht«, stránka 45. Nejvyšší soud se již vícekráte zabýval touto otázkou a rozhodl ji vždy v ten smysl, že o nároku manžela na manželku, by ho sledovala do společné domácnosti, lze rozhodnouti jen sporem. Jsou to zejména rozhodnutí uveřejněná ve sbírce nejvyššího soudu ze dne 14. března 1922, čís. 1546, ze dne 2. května 1923, čís. 1646, ze dne 29. ledna 1924, čís. 3449 a ze dne 8. dubna 1924, čís. 3695, na něž se stěžovatelka, hlavně pak na odůvodnění rozhodnutí čís. 1546 odkazuje, od něhož se uchýliti nejvyšší soud neshledává příčiny. Výzva v usnesení krajského soudu v N. ze dne 8. března 1927, aby se žalovaná k manželi vrátila do 6 měsíců, jinak by tento byl oprávněn z důvodu § 13 písm. c) rozl. zák. žalovati o rozluku manželství, tvoří jen předpoklad pro žalobu o rozluku, jak rekursní soud správně dovodil a námitka »ne bis in idem« není odůvodněna. Vykonání rozsudku, kterým by se vyhovělo žalobnímu návrhu, mohlo by se státi podle § 354 ex. ř. uložením pokuty nebo vězením. Exekuce je přípustná, a není proto správný názor stěžovatelův, že návrh je nepřípustný proto, ježto prý by exekuce byla nepřípustná.

Citace:

č. 7921. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 528-529.