NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 2067.

Neschopnost platiti záleží v tom, že dlužník není s to, by veškeré své věřitele úplně uspokojil ve lhůtě, přiměřené zásadám poctivého provozování toho kterého podniku (řádného obchodování).
Nenastává již tím, že věřitel musel dlužníka žalovat (žádati za exekuci).
Není vždy dána ani stavem předlužení, při němž může jíti jen o pouhé váznutí platů, k skutkové podstatě přečinu ve smyslu §u 486 čís. 2 tr. zák. nepostačující.
Doba promlčení přečinu §u 486 čís. 2 tr. zák. činí jeden rok a počíná dnem, kdy pachatel učinil poslední dluh nebo poslední splátku na úkor věřitelů. (Rozh. ze dne 1. září 1925, Zm II 355/25).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku krajského jakožto nalézacího soudu v Uh. Hradišti ze dne 28. května 1925, jímž byli stěžovatelé uznáni vinným přečinem úpadku z nedbalosti ve smyslu §u 486 čís. 2 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti obžalovaných nelze upříti úspěchu, pokud se dovolává důvodu zmatečnosti §u 281 čís. 5 a 9 a) tr. ř. K skutkové podstatě přečinu úpadku z nedbalosti ve smyslu §u 486 čís. 2 tr. zák. se vyhledává, by se dlužník stal neschopným platiti, by si byl vědom této neschopnosti, a by pak z nedbalosti konáním platů a děláním nových dluhů, po případě opomenutím včasného návrhu na vyrovnávací řízení nebo vyhlášení úpadku poškodil své věřitele. V třetím odstavci rozsudkových důvodů se ovšem uvádí, že stěžovatelé, jsouce si vědomi neschopnosti platiti (rozsudek užívá v tomto směru výrazu »insolvence«), zavčas vyrovnání ani úpadku neohlásili, případně nové dluhy činili a platili. Kdy však okamžik této neschopnosti nastal a kdy si obžalovaný tuto svou neschopnost uvědomil, ohledně Antonína K-a v důvodech rozsudkových zjištěno není a nevyplývá ani z dispositivní jeho části, jež, uvádějíc povšechně dobu »od roku 1922 až do roku 1924«, přesně nevymezuje, kdy trestný čin byl spáchán. Pokud se týče druhého obžalovaného Jana K-a, jest podle důvodů rozsudkových nalézací soud patrně toho názoru, že neschopnost jeho nastala v prosinci 1921 a, že si tehdy této neschopnosti podle obsahu podání, zaslaného dne 8. prosince 1921 okresní správě politické, byl též vědom. Tu však, jak stížnost zcela právem namítá, není záruky, zda nalézací soud pojem neschopnosti platiti správně podle zákona vykládá. Zdůrazňuje, že neschopnost platiti není totožnou s předlužeností a, dovolávaje se současně skutečností »v rozsudku dříve již vylíčených«, navazuje tu soud zřejmě na vývody obsažené v čtvrtém odstavci rozsudkových důvodů, kde se vyslovuje názor, že insolvence (správněji neschopnost platiti) nastává, jakmile věřitel musí žalovati dlužníka a dojista již, jakmile musí žádati za exekuci. Lze ovšem rozsudku přisvědčí ti, že předluženost a neschopnost platiti nejsou pojmy totožnými; zpravidla bude sice neschopnost tato dána stavem předlužení, není jím však dána nutně a bezvýjimečně, ježto se při předluženosti může jednati též o pouhé váznutí platů, — k skutkové podstatě §u 486 čís. 2 tr. zák. ještě nepostačující —, při němž dlužník přes přechodný nedostatek hotových prostředků к vyrovnání splatných dluhů má přece důvodné a spolehlivé vyhlídky, že se mu dostane hotových prostředků v takové výší a v takové době, že svým závazkům vyhoví v době přiměřené.
Tím méně pak lze říci, že neschopnost platiti již nastává, jakmile věřitel musí dlužníka žalovati případně zažádati o exekuci. Nehledíc k civilní žalobě, k níž přece může dojiti proto, že druhá strana žádaného nároku (a to případně právem) neuzná, nebo v placení (ačkoliv je v poměrech zcela spořádaných) jest poněkud liknavá a t. d., bylo by i nanejvýš povážlivým stotožňovati již pouhé vedení exekuce se stavem neschopnosti platiti; vždyť i tu se může jednati o úkon proti dlužníku, zcela schopnému platiti, proti němuž došlo k exekuci z důvodů nejrůznějších, jako z nedopatření, liknavosti, okamžitého váznutí platů. Pouze kdyby šlo o exekuci bezvýslednou, bylo by možno uvažovati o stavu neschopnosti platiti, avšak i v takových případech bude zapotřebí bedlivého zkoumání stavu aktiv a pasiv dlužníka, by mohlo býti posuzováno, zda jde i tu o pouhé — s hlediska §u 486 tr. zák. nezávadné — váznutí platů, či o neschopnost platiti ve smyslu zákona, spočívající v tom, že dlužník není s to, by veškeré své věřitele úplně uspokojil ve lhůtě, přiměřené zásadám poctivého provozování toho kterého podniku, obzvláště, jde-li o obchodníka, v době přiměřené zásadám řádného obchodování. Ježto napadený rozsudek odchylně od tohoto právního stanoviska již pouhou skutečnost vedení exekucí — při čemž se ani nevyjadřuje o jejich výsledku — považuje za neschopnost platiti, je v tomto směru zmatečným, spočívaje na mylném výkladu zákona. Právem vytýká dále stížnost rozsudku neúplnost, ježto nezjišťuje škody, věřitelům způsobené. Rozsudek uvádí sice velmi důkladně skoro veškeré dluhy stěžovatelů postupně podle dotazníků s udáním data objednávek a splátek; avšak o významu tohoto obšírného výpočtu se nevyjadřuje; není v něm uvedeno, zda spatřuje ve všech těchto objednávkách a splátkách — tedy vůbec skoro ve všech trestním řízením zjištěných dluzích stěžovatelů, ačkoli přece těžko lze předpokládati, že by stěžovatelé počínajíc již prvním dluhem byli bývali neschopnými platiti ve smyslu zákona — či pouze v některých a v kterých zapovězené úkony s hlediska §u 486 čís. 2 tr. zák. a neobsahuje posléze vůbec zjištění ve příčině škody, děláním těchto dluhů a splátkami věřitelům způsobené, spočívající zpravidla v tom, že se uhrazovací fond (aktiva) sloužící ku krytí věřitelů, novými splátkami učiněnými ve stavu neschopnosti platiti na úkor těchto věřitelů zmenšuje, po případě, že se novými dluhy počet věřitelů, odkázaných na tento fond rozmnožuje a tak kvóta z aktiv dlužníků na ně připadající přirozeně se ztenčuje. Pokud se týče škody, způsobené věřitelům opomenutím včasného návrhu na vyrovnávací řízení nebo vyhlášení úpadku, uvádí se sice v rozsudku, že věřitele poškodili (a sice Antonín K. 5, Jan K 13 věřitelů) tím, že jim pohledávky nezaplatili včas. Avšak nehledíc k tomu, že i tu soud vychází z mylného — shora již vytčeného výkladu pojmu neschopnosti platiti, že nezjišťuje doby neschopnosti platiti, ani vědomí stěžovatelů o neschopnosti platební, trpí výrok ten další vadou, že se rozsudek o příčinné souvislosti mezi opomenutím včasného návrhu na vyrovnávací řízení nebo vyhlášení úpadku a škodou, spočívající prý v tom, že »věřitelé včas zaplaceni nebyli«, vůbec blíže nezmiňuje, ačkoliv se tak se zřetelem na naprostou nejasnost těchto úvah rozsudkových státi mělo, neboť jest nepochopitelným, jak právě oddálením vyhlášeni úpadku nebo vyrovnávacího řízení bylo včasné zaplacení věřitelů zmařeno. Již pro tyto podstatné vady bylo rozsudek za souhlasu generální prokuratury v zasedání neveřejném ve smyslu §u 5 novely z 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878 jako zmatečný zrušiti.
Při tom se připomíná ve smyslu §u 290 druhé věty tr. ř. z moci úřední toto: Bude-li nalézacím soudem při novém hlavním přelíčení, bez něhož se podle stavu věci obejiti nelze, bezvadně podle právních hledisek shora blíže vytčených zjištěno zavinění stěžovatelů ve smyslu §u 486 čís. 2 tr. zák., bude zapotřebí, by se nalézací soud zabýval ještě otázkou, zda nepominul tento trestný čin promlčením. Doba promlčecí pří přečinu podle §u 486 čís. 2 tr. zák. činí ve smyslu §u 532 tr. zák. jeden rok a počíná běžeti dnem, kdy pachatel poslední dluh nebo poslední splátku na úkor věřitelů učinil, nebo-li dnem, kdy věřitelům nepodáním návrhů v §u 486 čís. 2 tr. zák. blíže uvedených, určitou škodu způsobil. Jak vyplývá ze skutkových zjištění rozsudkových, staly se poslední objednávky na úvěr na jaře 1922 a poslední splátky koncem října 1922. Zodpovědný výslech obžalovaného Antonína K-a byl však zařízen teprve dne 20. října 1924, a Jana K-a dokonce až dne 24. ledna 1925. Jednoroční lhůta promlčecí ohledně shora uvedených zapovězených úkonů tedy již dávno pominula. Bude proto zapotřebí, by soud přesně zjistil, zda jsou tu dány kromě vypršení času promlčecího i ostatní v §u 531 čís. 1 až 3 tr. zák. stanovené podmínky. Pokud se pak týče doby, kdy stěžovatelé opomenuli podati návrh na vyrovnávací řízení nebo vyhlášení úpadku, poškodivše zároveň věřitele tímto opomenutím, rozsudek vůbec nijakého zjištění neobsahuje, každým způsobem bude zapotřebí, by nalézací soud i v tomto směru věnoval otázce promlčecí svou pozornost, přihlížeje k době zařízeného zodpovědného výslechu stěžovatelů.

Citace:

č. 2067. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 443-446.