NPD documents search: Váž. tr., 20 (1938)

Čís. 6273.

Zločin podle § 93 tr. zák. je trestným činem trvajícím. Trestná činnost tu trvá, dokud je omezena osobní svoboda oběti.
Zločinu podle § 212 tr. zák. se dopouští i ten, kdo opomine překaziti i jen další páchání zločinu podle § 93 tr. zák.
(Rozh. ze dne 17. října 1938, Zm I 855/38.)
Obžalovaný čeledín A., chtěje zameziti, aby se P., jenž mu byl jeho zaměstnavatelem svěřen k dohledu, nevzdálil od uložené mu práce, přivázal ho řetězem ke kůlu; tento stav omezení osobní svobody P-ovy trval několik hodin. Když se zaměstnavatel obžalovaného A., spoluobžalovaný B. vrátil domů a spatřil P-a přivázaného řetězem ke kůlu, nepodnikl nic, aby P-a vyprostil, ač si byl dobře vědom, že P-a uvázal jeho zaměstnanec spoluobžalovaný A. Nalézací soud uznal obžalovaného A. vinným zločinem neoprávněného omezování osobní svobody podle § 93 tr. zák. a obžalovaného B. zločinem nadržování uvedenému zločinu podle § 212 tr. zák.
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaného B. do rozsudku krajského soudu, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem podle § 212 tr. z.
Z důvodů:
Rozsudek netrpí zmatkem podle § 281 čís. 9 a) tr. ř.
Podle rozsudkových zjištění obžalovaný A. uvázal P-a řetězem 4 m dlouhým ke kůlu (sloupu) tím způsobem, že omotal jeden konec řetězu kolem jeho zápěstí a připevnil řetěz k ruce P. zámkem, který uzamkl na klíč, kdežto druhý konec řetězu připevnil ke kůlu tak, že jej otočil okolo kůlu a připevnil jej drátem. Při takovém uvázání nelze připustiti, že překážka volnosti mohla býti kýmkoliv, najmě P. samým beze všeho přemožena, zvláště když je rozsudkem zjištěno, že P. je člověk duševně méněcenný, je bez významu, že se mu konečně přece podařilo vyprostiti se tím, že rohem vidlí uvolnil hřebík, jímž byl řetěz ke kůlu připevněn, vždyť právě z toho plyne, že překážka volnosti byla odstranitelná jen násilím. Podle toho, co uvedeno, nešlo snad jen o pouhé
23* ztěžování volného pohybu, nýbrž o takové omezení svobody, které se podle povahy a stupně kryje s pojmem skutečného věznění.
Neprávem má zmateční stížnost dále za to, že skutková podstata zločinu podle § 212 tr. z. je v souzeném případě vyloučena hledíc k tomu, že v době návratu obžalovaného B. z R., tedy v době, kdy viděl P-a již uvázaného, byl prý čin A. již skončen. Tu zmateční stížnost přehlíží, že skutková podstata zločinu podle § 93 tr. z. má povahu deliktu trvajícího, jehož pojem vyhledává, aby bezprávný stav byl nejen způsoben, nýbrž i udržován. Trestný čin trvá tu, dokud jest osobní svoboda oběti omezena (Miřička, Trestní právo hmotné, str. 108). Obžalovaný tedy opominul překaziti aspoň další páchání zločinu, což rovněž naplňuje skutkovou podstatu zločinu podle § 212 tr. z.
Rozsudek zevrubně odůvodňuje závěr, že stěžovatel nevyprostil P-a ze zlomyslnosti. Tím, že stěžovatel jen tvrdí, že opominul překaziti zločin z pouhé nedbalosti, aniž se snaží tento odchylný názor nějak odůvodniti, neprovádí zmateční stížnost zmatek podle § 281, čís. 9 a) tr. ř. ve smyslu předpisů § 285 tr. ř. a § 1, čís. 2 zák. čís. 3/1878 ř. z.

Citace:

č. 6273. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1939, svazek/ročník 20, s. 375-376.