NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 2099.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Není třeba, aby popuzování (§ 14 čís. 4 zákona) se stalo »tváří v tvář« vůči popuzovaným a jimi jako takové bylo pojímáno.
»Zástupem« ve smyslu §u 39 čís. 2 zákona jest náhodné seskupení « většího počtu osob, jež jsou k pachateli, třebaže nebyly na jednom a témže místě těsně pohromadě, přece aspoň v takovém místním a časovém poměru, že mohou jeho čin postřehnouti, a jichž počet je takový, že hned na první pohled se nedá zjistiti. Na tom, že jde o zástup, nemění ničeho, ubude-li od něho, nebo přibude-li k němu jedna až dvě osoby. Není třeba, by osoby, zástup tvořící, byly na jednom a témže místě současně přítomny, před pachatelem seskupeny a tváří v tvář ho viděly.
Okolnosti rozhodné pro uložení peněžitého trestu jsou uvedeny v §u 29 zákona příkladmo.
(Rozh. ze dne 22. září 1925, Zm I 673/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalované do rozsudku krajského jako nalézacího soudu v Litoměřicích ze dne 1. července 1925, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem podle §u 14 čís. 4 zákona na ochranu republiky, zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
V neprávu jest zmateční stížnost, tvrdíc, že ke skutkové podstatě přečinu podle §u 14 čís. 4 zákona na ochranu republiky jest třeba, by popuzování se stalo »tváří v tvář« vůči osobám popuzovaným a by těmito osobami slova popuzujícího byla také pojímána jako popuzování. Skutková podstata přečinu podle §u 14 čís. 4 zákona na ochranu republiky nevyžaduje těchto skutkových známek, jak zřejmě vyplývá ze znění a smyslu tohoto zákonného ustanovení. Rovněž v neprávu jest zmateční stížnost, požadujíc k pojmu zástupu, by to byl větší počet osob na jednom a témže místě současně přítomných, před pachatelem seskupených a pachatele tváří v tvář vidoucích. Dle stálé judikatury Nejvyššího soudu sluší rozuměti pojmem zástupu náhodné seskupení většího počtu osob, jež jsou k pachateli, třebaže nebyly na jednom a témže místě těsně pohromadě, přece aspoň v takovém místním a časovém poměru, že mohou čin jeho postřehnouti, a jichž počet je takový, že hned na první pohled se nedá zjistiti, a že na tom, že jde o zástup, nemění ničeho, ubude-li od něho, nebo přibude-li k němu jedna až dvě osoby. Snažíc se prokázati, že čin obžalované je promlčen (čís. 9 b) §u 281 tr. ř.), přehlíží zmateční stížnost, že § 29 zákona na ochranu republiky ustanovuje, že za trestný čin podle tohoto zákona může soud vedle trestu na svobodě uznati také trest peněžitý, zejména, byl-li čin spáchán ze zištnosti nebo v úmyslu poškoditi republiku, — a že tedy toto zákonné ustanovení, jak ze slova »zejména« zcela nepochybně plyne, neuvádí jmenované dvě skutečnosti jako výlučné případy, za kterých toliko by bylo možno peněžitý trest uložiti.

Citace:

č. 920. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 397-401.